Cestopisy a reportáže

Na cestě jsem byla téměř tři týdny a únava byla znát. Čím víc jsem se blížila k hranicím se Súdánem, tím větší problém bylo sehnat něco pořádného k jídlu. Víceméně jsem se živila už jen nedopečenými bílými rohlíky s jogurtem.

Nejnepříjemnější část výletu do chrámů blízko súdánské hranice bylo vstávání ve tři hodiny ráno. Z hotelu nás jelo víc a do Abu Simbelu jsme jeli s policejním doprovodem, ve kterém bylo dobrých dvacet autobusů a mikrobusů ještě víc. Zato policejních aut velmi poskrovnu.

Bylo to tu, cesta, kterou jsem poslední měsíc intenzivně plánovala. Zpočátku mě Jordánsko vůbec nelákalo, nevěděla jsem o něm zhola nic. Jenže mi končilo tříměsíční izraelské turistické vízum a já jsem potřebovala další. Neměla jsem na výběr, vycestovat jsem musela. Jediné dvě země na Blízkém východě, do kterých mi byl povolen vstup, bylo právě Jordánsko a Egypt. Měla jsem jenom týden volna a tak byla volba jasná – Jordánsko.

Vstávala jsem brzy ráno. Když jsem se podívala z okna, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Všude mrtvo, nikde ani jediný človíček a po včerejších zácpách ani stopy. Večer jsem dostala od majitele hotelu lísteček, na kterém bylo arabsky napsáno, kam jedu, pro případ, že bych si nevěděla rady. Tentokrát jsem se rozhodla navštívit druhou největší perlu Jordánska, město Jerash.

Po večerní procházce Ammanem a vynikající večeři jsem opět usínala za chůze. Z posledních sil jsem se dopotácela do hotelu a hurá rovnou do postýlky. Když nám kdysi ve škole říkali, že teplota v poušti během noci klesá dokonce i pod nulu, nevěřila jsem. Ve dne bylo horko, ale se západem slunce se značně ochladilo. Tak moc, že jsem se v noci vzbudila zimou. Měla jsem na sobě nátělník, dvě trička s krátkým rukávem a jedno s dlouhým, mikinu ,bundu a dvě deky. Stejně jsem se nedokázala zahřát a celou noc jsem se třásla zimou. Těšila jsem se na ráno, až zase vysvitne sluníčko a já se trošičku ohřeju.

Budík mi zazvonil velmi brzo, protože jsem se do Ammanu chtěla dostat co nejdřív. Majitel hotelu mě neustále přemlouval, abych zůstala déle. Ale i kdybych chtěla sebevíc, další den jsem se musela vrátit do Izraele a času jsem tudíž neměla nazbyt. Jedna noc v Ammanu a hurá zpět do Země zaslíbené, která byla momentálně už rok na pokraji války (jak se všude psalo).

Naši cestu začínáme stylově již ve Frankfurtu. Let do Bangkoku máme totiž s Thai Airways. Křídlo našeho Jumba je ozdobené fialovým znakem orchideje a sympatické letušky, které nás celou cestu ládují a napájejí, jsou také ve fialových úborech.

Írán pro mě byl jako sen. Byla to jedna ze zemí Blízkého Východu, o kterých jsem pramálo věděla. Uzavřená, nesvobodná a tajemná země, v jejímž sousedství zuří válka. S mojí kamarádkou Katkou jsme v Izraeli o Íránu často diskutovaly, a i když jsme cestu do této země plánovaly, ani jedna z nás v realizaci našeho plánu moc nevěřila.

Sobotní plán byl jasný. Vstát brzy ráno a přesunout se na terminál Jay, odkud měly jet minibusy doYazdu. Večer jsem si nastavila budík a šly jsme spát. Jenže budík patrně věděl, že jsem unavená, a tak jednoduše nezvonil.

Do Shírázu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Jen co jsme vystoupily z autobusu, už jsme měly ustláno na pásu trávy, který obklopoval autobusové nádraží a na kterém spaly desítky lidí. Tohle jsem měla na Íránu opravdu ráda. Na trávníku spaly celé rodiny s dětmi, některé byly vybaveny dokonce i stany. Bylo to úplně normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.

Za tři týdny jsme měli projetý celý Írán a otázka „kam teď?“ se přímo nabízela. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli na tom, že se vrátíme zpět do Esfahánu. Plán byl předem jasný – utratit poslední zbylé peníze.

„… „Kumurušačiba“ v jazyce Pataxó znamená „příliv a odliv“. U zahrady mého domku je pláž a při maximálním přílivu nám moře šplouchá až na trávník. Mám k dispozici i báječný rezavý stroj, který byl kdysi bicyklem …“  

Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.

Togianské ostrovy nejsou na mapě od Bunakenu daleko. Leží v zálivu, kolem něhož pak zleva nahoru vybíhá severní část ostrova Sulawesi. Holandská dvojice potápěčů nám je doporučila s tím, že se tam dostaneme za 30 hodin. Nám to ale trvalo pět dní.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.