Co je dobré vědět o náboženstvích

Je poslední dubnový týden, brzké jarní odpoledne a v historickém centru Andújaru to zeje prázdnotou. Počasí je jak ze škatulky, na nebi ani mráček. Kvetoucí pomerančovníky tu sebevědomě šíří omamnou vůni, připomínající jasmín. Zpěv slavíka občas přeruší zvuk nějakého motorového dopravního prostředku, kterému se podařilo proklouznout skrz úzké uličky, jinak je tu naprosté ticho. Je to ale klid před bouří. Za několik hodin se tu rozběhne několikadenní slavnost, která nemá ve světě obdoby – Romería de la Virgen de la Cabeza.

Po předchozím ponoru do historie afrického čarodějnictví se posuneme do současnosti subsaharské Afriky. Mnozí Afričané míní, že čarodějnický útok má vždy osobní původ, pramení v osobě konkrétního čaroděje, který vysílá konkrétního zlého ducha proti oběti a nejedná se tedy o jakési neosobní zlo, které by nahodile postihlo oběť.

Lidé v Africe již po tisíciletí chápou onu magickou moc uvnitř čarodějnictví jako působení zlé síly, přesněji zlého ducha (např. emi buruku v soudobé čarodějnické větvi juju) a afričtí křesťané s muslimy (po příchodu abrahamovských monoteismů) přímo jako svatými Písmy představovaného Satana.

Ve staré Arábii – v předčasí – se pravděpodobně ustálila poměrně významná náboženská pouť do Mekky, při níž se obcházela (nebo obíhala) Ka‘ba, do jejíž východní zdi byl zapuštěn černý kámen – patrně meteorit – který měl pohlcovat hříchy.

Fascinující dějiny jednoho z nejvýznamnějších náboženských poutních míst na celém světě, mekkánské Ka‘by (nebo též Kaaba, arabsky الكعبة , v překladu „kostka či krychle“), lze rozdělit do dvou údobí, či lépe vyjádřeno do dvou časů.

Hluboké deštné lesy demokratického Konga v centrální oblasti Afriky dosud ukrývají neobyčejný klenot ze světa tradičních afrických náboženství: mocné fetišové figury Nkisi Nkondi.

Bönští mágové, buddhističtí meditační mistři, hinduističtí svatí muži, jógini, muslimští mystikové, ale (možná překvapivě) také řečtí filozofové nebo Moravští bratři – ti všichni nazírali propastné hlubiny duchovního světa ze břehů řeky Indus; řeky, jež dala jméno zemi z hlediska náboženských tradic zcela výjimečné – Indii. Indus napájel historická sídliště tak zvučných jmen jako Mohedžodáro a stál tak u samých počátků zrodu fascinujících indických náboženských tradic.

Míst, kde proudí tzv. bílá léčivá energie, je v ČR mnoho. Výběrem nabízíme alespoň několik, jež by neměla uniknout vaší pozornosti, zajímáte-li se o věci duchovní povahy a pobýváte-li zároveň rádi v přírodě. Mnohá jsou vhodná i pro výlety s dětmi a většina nabízí možnost pěší či cykloturistiky v okolí.

Tuaregové jsou hrdí a svobodní saharští kočovníci. Autor článku s nimi strávil několik týdnů. Přečtěte si, co je pro Tuaregy typické, na jakém území žijí, proč jim tuarežský kříž slouží také jako cestovní pas a co mají společného s křesťanstvím.

Jogín v indickém Váránasí si na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili; šaman s rukama od krve v beninské Ganvié se na mě při voodoo obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl týden naprosto bez síly k další cestě.

V tomto článku se blíže podíváme na vznik cestopisných textů Starého zákona a další, podobně staré a ještě starší cestopisy světových dějin.

Poblíž jezera Tonlé Sap, plného vody, ryb a úrodné půdy, leželo po pět století hlavní město Khmerské říše, jejíž vládci postupně vybudovali největší chrámový komplex světa s více než 200 stavbami – od malých věží až po majestátní chrámy, jimž vévodí Angkor Wat. Dodnes spoustu z nich stále ještě kryje téměř neprostupná džungle, v níž se budete cítit jako objevitelé.

Kde jsme podle Tóry Bohu nejblíže? Na cestě. Knihy Starého zákona nesou celou řadu zásadních poselství pro člověka a mají spoustu významových rovin; vypovídají o tom, kdo je člověk ve vztahu k Bohu, odpovídají na nejhlubší otázky lidstva a mimo jiné odhalují, kde je člověk Bohu nejblíže: stručně řečeno – na cestě.

Na pouhých 70 kilometrech čtverečních centrální Barmy najdete neskutečné dva tisíce chrámů. Některé z těchto staveb na břehu řeky Irawady vznikly už v 11. století a dodnes si zachovávají svou eleganci. Barmský Bagan díky tomu bývá velmi často přirovnáván ke kambodžskému Angkoru, jednoho rozdílu si ale všimnete okamžitě – chrámy tu nejsou obsypány davy turistů, díky čemuž má Bagan jedinečnou atmosféru.

Svatojakubskou pouť každoročně podniká spousta poutníků. Někteří z náboženských důvodů, někteří zde hledají vnitřní klid, pro některé je to dobrodružství… Na „caminu“ se z nich všech stává jedna velká rodina, potkávají se ve společných noclehárnách a vzájemně se zdraví „Buen camino“. Pokud o takové pouti také uvažujete, přečtěte si dobré tipy Lucie Radové, která popisuje svou cestu po Camino Portuguese.