Bucharští Židé, část I. – Od babylónského zajetí po Bucharský emirát

Bucharští Židé, část I. – Od babylónského zajetí po Bucharský emirát

Ať přijedete do Uzbekistánu s cestovní kanceláří, nebo coby individuální turisté, starobylé město Buchara bude určitě ve vašem itineráři. O bohatých dějinách a kultuře bucharských Židů, kteří jsou považování za nejstarší etnicko-náboženskou skupinu ve Střední Asii, by se dala napsat celá kniha. Pokud vás zajímá tohle téma, pokusím se vám nastínit, co byste v Buchaře neměli vynechat.

Já a mí tři kamarádi jsme Uzbekistán navštívili v r. 2017, tehdy už to šlo po vlastní ose snadno a bez nutnosti zvacího dopisu. Jedním z mých cílů bylo i židovské staré město, synagoga a starý židovský hřbitov v málo navštěvované části jižní staré Buchary. Tahle místa v dalších dílech navštívíme, nejdřív ale trocha historie.

Jak Židé do Střední Asie přišli

Židé cestovali do Střední Asie za obchodem už za krále Davida v 10 st. př.n.l. Po porážce Babylónu perským králem Kýrem Velikým r. 539 př.n.l. bylo Židům umožněno opusit po mnoha desetiletích babylónské zajetí a usadit se ve všech částech tehdejší Achajmenovské perské říše, zahrnující tehdy velkou část západní Střední Asie. Doklady o židovské přítomnosti ve Střední Asii v období Achajmenovců najdeme v Knize Ester (5. st. př.n.l.), poté z období Parthské říše, ve Skutcích apoštolů i v Babylónském Talmudu (oboje 1.st. př.n.l.). Židovští učenci, „amorajim“, z období babylónského exilu, zmiňují ve 4. st. židovskou přítomnost v jednom z hlavních center tehdejší Hedvábné stezky, v městě Merv (dnešní Turkmenistán). Dle některých teorií se Židé do Střední Asie dostali ještě dříve, už po tzv. asyrském zajetí v 8. st. př.n.l., kdy bylo Novoasyrskou říší dobyto severní království Izrael a 10 z tehdejších 12 izraelských kmenů bylo ztraceno. Možnou indicií by mohlo být to, že velmi obyklým příjmením mezi bucharskými Židy je Isacharov, jeden z těchto ztracených kmenů byl právě kmen Isachar. Coby jazyk pro běžnou komunikaci přijali Židé perštinu, tehdejší jazyk vzdělaných vrstev v této oblasti, přesněji její tádžický dialekt, ze které později vznikl jazyk „buchorí“, s některými prvky hebrejštiny. Jako písmo se používala hebrejská abeceda.

Židovský exilarcha Huna přijímá vážené členy komunity ve své vile v perském stylu, Muzeum diaspory, Tel Aviv, Izrael
Židovský exilarcha Huna přijímá vážené členy komunity ve své vile v perském stylu, Muzeum diaspory, Tel Aviv, Izrael

Nejširší nabídku průvodců a map Uzbekistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Pod nadvládou islámu

Po dobytí této části Střední Asie muslimskými Araby v 8. st. ovlivnily život Židů dvě zásadní věci. Podobně jako křesťané a zoroastriáni, byli židé uznáni jako „lid věřící“, neboli „lid zákona“ („ahl-al-dhimma“, kde podmnožinou byla kategorie „ahl al-kitáb“, „lid knihy“, kam byli zahrnuti vedle židů už jen křesťané). Prakticky to znamenalo, že museli coby nově podřízení muslimům platit tzv. daň z hlavy, „džizju“ a ještě pozemkovou daň, „karádž“. Dle nařízení osmého ummájovského kalífy Omara (známého jako Omar II.) se nesměly bořit náboženské stavby ostatních věřících, které již v oblasti existovaly, ale na druhou stranu se nesměly stavět nové. Tlak na konverzi k islámu byl v různých dobách různý, nicméně existoval stále, dlouhodobým cílem bylo nepochybně udržet populace nemuslimských náboženství pod kontrolou, případně je poislámštit, přímou hrozbou či nepřímým nátlakem. Židé tlaku na konverzi vzdorovali nejvíce. Krom zmiňovaných daní museli Židé nosit dle doložených zpráv z 10.-11. st. pro odlišení od muslimů části oděvu ve žluté barvě. Zajímá nás hlavně oblast Buchary, a tak se soustředíme na tu část Střední Asie, kterou staří Peršané, např. Ferdousí ve svém eposu Šáhnáme, nazývali „Turán“, za časů achajmenovské Perské říše to byla provincie „Sogdiana“ a od časů Římanů „Transoxanie“, tedy území na východ od řeky Amudarji a na západ od řeky Syrdarji, zhruba tedy dnešní střední a východní Uzbekistán, Tádžikistán a jižní část Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Oblast na jih od Amudarji byla zvaná Chorásán, od něj na severozápadě pak ležel Chorézm.

Interiér hlavní bucharské synagogy
Interiér hlavní bucharské synagogy

Buchara vzkvétající, zničena a zpět z popela povstávající

Buchara byla dobyta arabskými vojsky už v 8. st., ovšem islamizace obyvatel postupovala zpočátku poměrně pomalu a díky vzniku Sámanovské říše (muslimské, nicméně s perskými vládci), jíž byla Buchara součástí, si celá oblast zachovala jako dědictví své kultury alespoň perský jazyk. Buchara se stala jedním z center vzdělanosti, směle konkurující abbásovskému arabskému Bagdádu. Odtud i termín „Bucharští Židé“, používaný od konce 18. st v ruském světě („Bucharskije Jevrei“) a zač. 19. st. v anglosaském („Bukharian Jews“), oni sam se nazývají prostě „Isro´il“, neboli „Izraelité“. Řadí se mezi tzv. „Východní Židy“, neboli „Mizrahi“, praktikujícími sefardskou formu judaismu. Záznamy z 9.-12. st. dokládají prosperující židovské komunity v Balchu (dnešní sev. Afghánistán), Chorézmu (záp. Uzbekistán) a Samarkandu. Bucharu (i nedaleký Samarkand) a Bagdád zničily mongolské invaze v 13. a 14. st., aby poté opět tato města povstala z popela. Záznamů o židovské přítomnosti ve Střední Asii mezi 13.-15. st se mnoho nedochovalo, zmiňovaní jsou Židé žijící v Buchaře v 13. st. Ve 14. st. se usídlili i v tehdejším hlavním městě Chorézmské říše, Gorgandži (dnešní Konja-Urgenč v sev. Turkmenistánu), kde vytvořili výkladový slovník hebrejské Bible v judeo-perštině, „Seper Ha-Melisa“ („Kniha výmluvnosti“).  Na začátku 15. st., za vlády Timura, bylo několik set židovských rodin, hlavně tkalců hedvábí, přesunuto z Šírázu a Bagdádu do měst Střední Asie, mimo jiné také do Timurova nového hlavního města Samarkandu, kde se této nové komunitě nadále říkalo „Bucharští“. Za Timurových časů židovské komunity vzkvétaly, zvláště v oborech jako obchod a peněžnictví.

Bucharští Židé v izolaci a ohrožení

V průběhu 16-18. st. sem po tehdejší Hedvábné stezce přicházeli další Židé z oblastí dnešního Iráku, Íránu, Jemenu, Sýrie a Maroka. Židé sídlili zejména ve velkých obchodních centrech, jako byl Samarkand, ale zejména Buchara. V 17. st. bylo v Buchaře zformováno židovské ghetto, „mahalla“, za jehož hranice se Židé nesměli stěhovat. Poté, co se stal Írán za dynastie Safíjovců šíítským státem, možnost kontaktu tamních Židů se souvěrci ve Střední Asií (také převážně muslimská, ale sunnitská) se značně narušila. Jejich hlavním centrem ve Střední Asii zůstávala Buchara. Připojili se k nim Židé z Íránu, kteří odmítli tamní nucení ke konverzi. V pol. 18. st. byly kvůli nevraživosti Bucharského emirátu a dynastií Durrání v Afghanistánu zpřetrhány styky i s afghánskými Židy. To vedlo ke značné izolaci bucharské komunity, která ještě trpěla tlakem na konverzi k islámu ze strany vládců Bucharského emirátu. Když v roce 1793 navštívil Bucharu marocký rabi Josef Maman Maghrebi, nalezl komunitu ve zbědovaném stavu a úpadku tradic a rozhodl se, že je podpoří v jejich obnovení. Zavedl nově tzv. „sefardský“ ritus (podle židovské komunity vyhnané r. 1492 ze Španělska, hebrejsky „Sfarad“) v náboženských obřadech, založil školy pro rabíny s výukou např. kabalistické knihy Zohar, a také školy pro rituální řezníky s výukou košerování masa.

Uličky bucharské židovské čtvrti
Uličky bucharské židovské čtvrti

Život v Bucharském emirátu

Od středověku bylo největší zastoupení Židů v oblasti Střední Asie právě na území Bucharského emirátu (1785-1920, předtím Bucharský chanát, 1500-1785), jejich počet se v r. 1832 odhadoval na 13 000. Jak už to ale v muslimských zemích bývalo, desetiletí pokojného soužití s Židy a období vzájemného prospěchu střídají období perzekuce, často motivované náboženským fanatismem. 18. století bylo pro bucharské Židy tím druhým, obdobím nucených konverzí k islámu, zavírání škol, které vyústilo postupně v dramatické ohrožení jejich kulturní a náboženské identity. Způsob, jak přežít a uchovat si aspoň část svých tradic vedl ke vzniku komunity tzv. „anusim“, „skrytých Židů“, místními zvaných „čala“, kteří byli na oko muslimy, ale v tajnosti uchovávali židovský způsob života.  I navzdory této diskriminaci si Židé vybudovali silnou pozici v obchodě a v některých řemeslech jako je např. barvířství látek. Dalšími významnými středisky židovského života v Bucharském emirátu byla města Šahrisabz a Balch, v pol. 19. st. byly vystavěny židovské čtvrti i v Samarkandu, Margilanu ve Ferghanské kotlině a v Dušanbe v dnešním Tádžikistánu. Na počátku 19. st. byla v Buchaře vedle staré židovské čtvri „Kuhna Mahalla“ založena druhá, „nová“ židovská čtvrť, „Nov Mahalla“ a poté, co počet Židů vzrostl, byla muslimskými autoritami povolena výstavba další nové mahally ve čtvrti Amirabad („Emírovo město“). Židovská obec měla tzv. „kalantára“, což byl hlavní správce, dohlížející mimo jiné na výběr „džizjy“, náboženské daně pro nemuslimy, která byla považovaná za přímý majetek tamního vládce, bucharského emíra. „Molla-je-kalán“, hlavní rabín, dohlížející na náboženský život obce, byl rovněž hlavou celé náboženské obce Bucharského emirátu. V pol. 19. st. bylo v Buchaře vedle hlavní synagogy dalších 7 synagog. A jak se vedlo „bucharským“ dál a kolik dnes synagog zbylo? Uvidíme příště.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí