Maroko

Světlo, písek a ticho. Existuje jen jasně modré nebe a přemíra světla a písek, z nějž vítr modeluje stále nové tvary. A panuje tu velké ticho, které řeže do srdce hlouběji než cokoliv jiného. A je tu také karavana, ta poskytuje bezpečí a tempo, při kterém je možné poušť skutečně zakusit. Jinak tu není nic.

Tereza žila několik let v medině v srdci Marrákeše, mluví marockým dialektem i jazykem Berberů, a Maroko zná tak, jak ho většina turistů nikdy nepozná. V rozhovoru prozrazuje, jak se z bankéřky stala průvodkyně marockou kulturou, co ji na místních fascinuje i rozčiluje, a zve na voňavý workshop o marocké kuchyni, který chystá na festivalu OBZORY.

„Říkají tomu Manhattan z písku! Tam nikdo nejezdí! Je to konec světa!  Místní jsou hrdý a nikoho si k sobě nepustí!“ Tohle všechno jsem slyšela o Megdaz, vesnici ukryté v hlubokém údolí v centrální části Vysokého Atlasu. Několik let jsem ji měla na cestovatelském seznamu, takže když se na konci února v mém kalendáři objevilo pár volných dní, vytěsnila jsem varování, že silnice je po deštích nesjízdná, sebrala auto a vyrazila.  

Fráze „vybere si tu každý“ platí pro celé Maroko a jeho jižní polovinu vystihuje dokonale.

Maroko si navzdory místy až překotnému rozvoji udržuje punc pestrobarevné země plné živých tradic. Nejeden cestovatel by mohl přitakat, že v případě severoafrického království to skutečně není klišé.

Ochutnali jste někdy tažín, hariru, kuskus nebo marrákéšskou tandžíju? Marocká kuchyně je výjimečná – i proto se Maroko stalo vyhledávanou destinací všech možných gurmánů, gurmetů a světově proslulých kuchařských es, jako je třeba Gordon Ramsay nebo Jamie Oliver. Pojďme nahlédnout pod pokličku hliněných hrnců běžné marocké domácnosti.