HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Lidé, zvyky, náboženství

Maroko je velmi rozlehlá země, geograficky rozdílná jak podnebím, tak etnicky i  kulturně. Navštívíte-li severní, převážně arabská města, setkáte se se shonem ne nepodobným tomu našemu velkoměstskému. Naproti tomu ve vysokých horách, zejména v  odlehlejších částech těžko najdeme něco, co nám relativní blízkost Evropy připomene.

Jako všude ve světě i zde platí pravidlo, že čím více budeme pozorovat a naslouchat, tím více poznáme. Samozřejmě, že můžeme očekávat a požadovat služby, chování a vůbec prostředí, na které jsme zvyklí, ale o hodně se tím připravíme. Pod pokličku všedního dění je třeba nahlížet opatrně a se zájmem. Maročané si takové pozornosti velmi považují a sami se vám rádi otevřou. Mnoho obyčejů a jevů obecně se nám může zdát nesmyslných či špatných; tento náš postoj ale téměř vždy vzniká z  přirozeného nepochopení.

Jazyk

Oficiálními jazyky jsou arabština, francouzština a berberština. Většina místních ovládá také marockou arabštinu, francouzštinu a na turistických místech pak i angličtinu. Maročané jsou jazykově velmi nadaní a mnoho obchodníků má i základy španělštiny, němčiny, ruštiny.. Naučte se před cestou alespoň pár slovíček v arabštině a místní váš zájem jistě ocení.

Každé konverzaci předchází pozdrav a pár zdvořilostních frází. „Salám aleikum“ je pozdrav, (doslova „mír s vámi“), slova „Lbas“ a „Bchér“ se dají použít jako otázka i odpověď (Jak se máš? Dobře.). Nezapomeňte poděkovat „Šukran“.

Pro vážnější zájemce lze doporučit spíše spisovnou arabštinu, které místní rozumí a může se hodit i při příštích vašich cestách na rozdíl od marockého dialektu, jenž není jinde příliš použitelný.

Náboženství a zvyky

Jelikož je Maroko muslimská země, je v  ní obzvlášť třeba ctít místní zvyky. I když jsou maročané většinou velmi tolerantní, je slušné brát na jejich víru a zvyky ohled a přizpůsobit tomu své oblečení i chování. Mimo velká a turistická města je vhodné nosit volnější neprůsvitné oblečení zahalující ramena i kolena. Naproti tomu v  turistických centrech nám ale bude dovoleno daleko víc, než je v  zemi běžné. Plavky a kraťasy si ale ponechte jen na pláž.

Za nevhodné chování jsou v Maroku považovány třeba projevy náklonosti na veřejnosti, jako objímání a líbání. Cestujete-li během postního měsíce Ramadánu, je také vhodné, vyhnout se kouření a konzumaci jídla a pití na veřejnosti a obecně se chovat více zdrženlivě.

Do mešit je vstup dovolen jen muslimům. Výjimkou je mešita Hassana II. v Casablance, která je druhá největší v Africe.

Levá ruka je považována za nečistou, nejezte jí, ani nepodávejte nebo nepřijímejte peníze nebo dary.

Alkohol koupíte jen ve speciálních obchodech, barech nebo turistických restauracích. Pití alkoholu na veřejnosti je velmi nevhodné. V Maroku je rozšířené (nicméně stále nelegální!) kouření marihuany a hašiše, vždy ale v soukromí.

Spropitné se dává v kavárnách (1dh), restauracích (5-10dh) a za malé služby jako naložení kufrů do autobusu nebo natankování (3-5dh).

Staré kultury jsou vždy snadno zranitelné a je dobré to vědět, pokud máme zájem na jejich uchování do budoucna. Samozřejmě, již svou prostou přítomností jsme v podstatě rušivým vlivem, ale můžeme tento dopad snížit na minimum svým citlivým a vnímavým přístupem.

Historie

Mohamed V.

Sultán v době kolonizačních snah Francie a Španělska značně napomohl urychlení procesu osamostatnění země. Využil slabin zřízení a bojkotoval fungování vlády, čím si vysloužil střídavě domácí vězení a exil, což mu později vyneslo nemalou popularitu. V den nezávislosti se prohlásil králem země poměrně fungující, ale naprosto neschopné najednou řídit svůj vlastní chod. Vláda Mohameda V. byla ve znamení budování úřednického aparátu, armády a vůbec všech složek nutných pro chod království. Ukázal se být schopným vůdcem, když musel čelit opětovným nepokojům v horách a prvním nezdarům. Neopíral se o Istiqlal, ale o policii, armádu a naopak podporoval jeho protiváhu – berberské umírnění hnutí Mouvement Populaire.

Hnutí Istiqlál

Marocká politická strana usilující o nezávislost (ar. istiqlál). Navazovala na činnost Marocké ligy založené v roce 1927; o 10 let později pak byla založena tzv. Národní strana, jež se roku 1943 postavila do čela boje za úplnou nezávislost a přijala nový název – strana Istiqlal. V roce 1955 získala na 50% vládních křesel a zásadním způsobem tak ovlivňovala dění v zemi.

V roce 1959 se ale rozštěpila, radikálové v čele s Ben Barkou založili Národní unii lidových sil a přešli do opozice. O 4 roky později se ale i Istiqlal sám uchýlil do opozičního postavení vůči novému hnutí Mouvement Populaire.

Hassan II.

Po smrti svého otce Mohameda V. v roce 1961 stál Hassan II. před nelehkým úkolem pokračovat ve vyrovnávání se s koloniálním dědictvím. Vládl poměrně osamoceně, v období populační exploze, za stavu, kdy zemi naprosto chyběli vzdělaní lidé, ale přesto jeho vláda zaznamenala nemalé úspěchy. Byl též vůdcem věřících (Amirem al Muminimem) i světským vládcem, což se ukázalo jako velmi důležité v očích lidu. Využil tradic v prospěch moderní země a tyto zásady po něm také zdá se zdědil jeho současně vládnoucí syn – Mohamed VI.  Politické uspořádání se dostalo časem na rozcestí, kde bylo třeba volit mezi monarchií a federálním, spolkovým uspořádáním, kde se měla vyřešit rovnováha potřeby vlivu královské moci a hlasu lidu.

Další z řady důležitých momentů v době Hassanovy vlády byl saharský konflikt. Až v roce 1975 se totiž Španělé definitivně vzdali Západní Sahary, i když země stála ještě těsně před tím před referendem o jejím budoucím osudu. Dědictví 50. let – myšlenka vytvoření Velkého Maroka již vzala za své, neboť Alžírsko i Mauritánie došly ze strany Maroka územního uznání. Brilantním politickým tahem se králi podařilo Španěly přimět k odchodu ze země i bez referenda.

Mohamed VI.

V roce 1999 převzal tehdy pětatřicetiletý princ Sidi Mohamed vládu a začal skutečně odvážně, čímž odstranil pochybnosti o své způsobilosti vládnout v  tak mladém věku. Následovala řada reforem, získání přízně do té doby ignorovaného severu. Rozhodující krok byl učiněn poměrně záhy: odstranil z  vlády svého soupeře Drisse Basriho, čímž prokázal svoji samostatnost. Další vláda se nese ve znamení mladších královských poradců a tolerování i radikálních islámských hnutí jako je Al Adl wa al-Ihsán, dříve postavených mimo možnost působnosti. Hlavně mladí Maročané si od tohoto mocnáře mnohé slibují, ale země je teprve na počátku cesty směřující k  vytyčeným cílům, jako je vypořádání se s  hrozivou chudobou, nezaměstnaností a vysokou mírou negramotnosti.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: