Čtyři měsíce na cestě, minimální rozpočet, život v pralese i intenzivní setkání s tradičními rituály. Sebastian se vydal do Brazílie, Peru a Ekvádoru, aby poznal kulturu domorodých kmenů a na vlastní kůži zažil život mimo moderní civilizaci. V rozhovoru popisuje pobyt mezi Huni Kuin, digitální nomádství uprostřed džungle i to, proč podobné cesty člověka navždy promění.
Sebastiane, proč zrovna Jižní Amerika a co tě přimělo vyrazit na takhle dlouhou cestu?
Před deseti lety jsem podnikl svou první cestu, která mě zavedla do španělské Andalusie. Byl jsem okouzlen latinskou kulturou a začal jsem studovat španělštinu na Karlově univerzitě. Záhy jsem se dostal k tradicím indiánských kmenů a začal jsem v Česku absolvovat obřady potních chýši, třídenní půsty na vodě a Vision Questy (hledání vize čtyři dny v lese bez jídla a vody). V posledních letech jsme dokonce navázali spolupráci s brazilským kmenem Huni Kuin a prezentujeme jejich kulturu prostřednictvím koncertů a workshopů zde u nás. Mým záměrem bylo hluboce poznat tradice domorodých kultur žijících v Jižní Americe, abych se mohl lépe spojit s přírodou a také původními tradicemi zde v naší zemi.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Čtyři měsíce na cestě s minimálním rozpočtem – jak to vypadalo v praxi? Na čem se dá ušetřit a kde se to naopak nevyplácí?
V Latinské Americe na rozdíl od Indie (kde jsem strávil 14 měsíců) člověk ušetří obecně mnohem méně, protože ceny v obchodech se podobají těm našim. Každopádně na prvním místě doporučuji jet bez cestovky, na tom člověk ušetří nejvíce. S cestovkou utratíte za měsíc v Peru tolik peněz, co jsem utratil za čtyři měsíce po vlastní ose v Brazílii, Peru a Ekvádoru dohromady. Všechny památky (jako Machu Picchu, jezero Titicaca, apod.) můžete navštívit i sami. Dá se ušetřit právě na tom, že si všechno zařídíte a najdete si vlastní kontakty. Jediné, co k tomu potřebujete, je umět španělsky. Měl jsem štěstí, že spoustu kontaktů jsem měl už dopředu, takže jsem přesně věděl, kam jedu a proč. V Jižní Americe se moc nevyplácí stopovat, protože ceny lokálních autobusů bývají hodně nízko. Dá se ušetřit tím, že spíte ve stanu, ale spát ve stanu se zase nedá všude, proto jsem volil spíše levné hostely.
Strávil jsi tři týdny v komunitě kmene Huni Kuin v pralese. Jak tě mezi sebe přijali?
Kmen Huni Kuin a vesnice Chico Curumim jsou velice otevřeni cizincům, protože přijímají návštěvy z Evropy už pět let. Výpravy cizinců podporují vesnici, díky čemuž si domorodci mohli dovolit například vybudovat zdroj pitné vody nebo opravit budovy, na které by jinak neměla peníze. Ne všechny kmeny v Amazonii jsou sdílní jako Huni Kuin. V každém případě musíte mít osobní kontakt pro vstup do jakékoli indiánské vesnice.
Setkal ses s místními rituály a tradičními medicínami – měl jsi z toho respekt?
Ano, měl jsem z toho velký respekt především proto, že na medicíny typu ayahuasca nebo san pedro u nás vůbec nejsme zvyklí. Nemáme na to buňky. Stejně tak naopak, indiáni nejsou zvyklí na alkohol, proto pokud se indián napije alkoholu, bude se mu točit hlava ještě další tři dny. Zatímco ayahuascu podávají i dětem od raného věku. Opět se potvrzuje, že vše je o zvyku. Jeden z nejintenzivnějších zážitků bylo, když jsem dostal střední dávku san pedra (psychoaktivního kaktusu s halucinogenními účinky) těsně před potní chýší. Potní chýše jsou skrze intenzivní horko, tmu a málo kyslíku pro mnoho lidí náročné i zastřízliva, natož s kaktusem.
Během cesty jsi prošel několik zemí, hory i prales. Které místo nebo moment se ti nejvíc zaryl pod kůži?
Myslím, že nejvíce mě ovlivnil právě dlouhý pobyt v pralese. Člověk si v pralese musí úplně jinak hlídat své hranice. Zatímco na klima horských oblastí jsme z Evropy zvyklí (zima, suchý vzduch, mírná vegetace, apod.). V pralese je šílená vlhkost, spoustu věcí vám může zplesnivět už během prvních dvou týdnů, a každý den vás trápí nedostatek různorodého jídla, spaní výhradně v hamace, nebo potřeba si poškrábat spoustu ran po celém těle od malých mušek, které vytrvale napadají primárně bělochy.
Do toho všeho ještě pracuješ online. Jak se dá kombinovat digitální nomádství s takhle dobrodružným programem?
Je to dost náročné, především proto, že pokud podstupujete intenzivní prožitky, musíte je postupně zpracovávat a integrovat je do každodennosti. Celý ten proces střídání práce a obřadů mě hodně utužoval, abych si zvykal na to, že jednou budu mít děti, a budu muset zvládat všechno najednou. Na integrace jsem neměl dostatek prostoru, kolik bych potřeboval, protože v červnu organizuji festival a další primárně neziskové události, které vyžadují hodně pozornosti a práce se musí dělat postupně, aby se vše stihlo včas. Téměř každý den na cestě jsem pravidelně komunikoval s víceméně dvaceti lidmi v ČR, abychom mohli naše projekty posouvat dál, primárně projekt zpěvníku domorodých písní – Písně Země a organizaci divinefestival.cz.
Jak tě tato cesta změnila?
Pamatuji si, že když jsem se vrátil poprvé z Indie, otec mi řekl: „Za nás se chodilo na vojnu. Dnes se jezdí do Indie“. Pravdou zůstává, že je jedno do jaké rozvojové země se vypravíte, ale to, co najdete, už ve vás zůstane navždy. Myslím, že jsem se lépe naučil zvládat stresové situace, s čímž jsem měl (zhýčkaný moderním systémem) dříve problém a rozhodila mě každá maličkost. Věřím tomu, že pokud absolvujete takové divoké cesty, máte mnohem menší pravděpodobnost se v budoucnu uchylovat k depresím nebo psychickým zkratům, protože už toho máte za sebou tolik, že nic náročnějšího vás snad nepotká, a pokud ano, budete na to připraveni.
Už v úterý 19.5. budeš mít v letenském kině Bio Oko přednášku o své cestě. Na co se mohou diváci těšit a proč by si ji rozhodně neměli nechat ujít?
Těšit se můžete na velice autentické vyprávění o životě v pralese, protože jsem se vrátil teprve před dvěma týdny, a energie pralesa je ve mně stále živá. Mám připravených mnoho krásných příběhů, fotek a videí k prezentaci života v amazonském pralese i mystickém prostředí vysokých And.
Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.
