V komunitě tajemných Amišů v Nikaragui

Prvně jsem se mezi Amiše dostal před více než jedenácti lety, když jsem se bezcílně toulal s batohem na zádech celým americkým kontinentem, od Kanady až po Argentinu. S Paulem, anabaptistickým pastorem, jsem se náhodně setkal v malém městečku Waslala, ležícím v zastrčeném koutě jihovýchodní části Nikaraguy, pro mě bezesporu nejzajímavější země celé Střední Ameriky.

Ve skutečnosti jsou Amišové autonomní křesťanskou denominací, která vznikla ve Švýcarsku v osmnáctém století. Většina jejích příslušníků se v průběhu času, z důvodu náboženských represí ze strany státu, postupně přesunula do zemí Severní, Střední a Jižní Ameriky, kde žijí dodnes. Tím, že Amišové nejsou oficiálně členy žádné církve a nejsou tak svázáni nějakým řádem a hierarchií jakékoliv náboženské organizace, každá amišská komunita funguje podle vlastních pravidel. Život v takové komunitě se může zásadně lišit od komunity druhé.

Misionářské začátky s koncem civilní války

Několik týdnů, které jsem tehdy s Paulem, jeho velkou rodinou a mnoha dalšími členy místní amišské komunity v Nikaragui strávil, byly jedněmi z těch podstatných momentů mého života. Když jsem si vážně poranil chodidlo a následná infekce mi na pár týdnů nedovolila chodit, Paul a jeho rodina se o mě s láskou postarali. Rádi mi poskytli střechu nad hlavou, ale především mi otevřeli jejich laskavá srdce a dovolili stát se na přechodnou dobu členem jejich rodiny. Když mi Paul každé ráno připravoval benzínovou lázeň pro rychlejší vyléčení infekce v zanícené noze, vyprávěl mi mnoho o svém životě. Když mu bylo deset let, přestěhoval se s rodiči a sourozenci z USA do Kostariky. Jeho dědeček, i otec byli misionáři a pastory amišských komunit, které sami založili. Koncem osmdesátých let minulého století už jako mladý ženatý muž se svojí ženou Euni a malými dětmi odešel do Nikaraguy, kde koupil farmu a začal hospodařit.

Brzo se k němu přidali první domorodci a společnými silami postavili malý dřevěný kostel. „Byla to vzrušující, ale také obtížná a nebezpečná doba“, vzpomínal Paul. Přestože civilní válka už skončila, v lesích stále žily ozbrojené guerilly, které se odmítly podřídit nově nastolenému režimu. Mnoho zdejších obyvatel vlastnilo nějakou zbraň a nebálo se ji použít. “Byli jsme tu noví, navíc gringové, a tak jsme se stávali snadnou kořistí ozbrojených útoků. Během prvních pěti let jsme byli násilně přepadeni sedmnáctkrát,“ smutně vyprávěl Paul. Lupiči obvykle přišli během noci a začali bušit na dveře domku Paulovy rodiny. Žili na samotě, asi dvacet kilometrů od městečka. Navíc jim jejich víra nedovolovala se bránit a používat jakoukoliv formu násilí. A tak Paul se ženou a pěti malými dětmi vždy poslušně otevřeli dveře a vydali zlodějům všechny peníze, včetně mnoha dalších maličkostí, které vlastnili. Se slovy “Bůh s vámi přátelé” jim ještě z vlastní dobroty na cestu přihodili kus sýra, nebo koláče. Později, když jsem navštívil v Kostarice Paulova bratra Marcuse, dovyprávěl mi zbytek příběhu: “Jednou to došlo tak daleko, že Paul musel přihlížet pokusu o znásilnění vlastní ženy. Nebránil ji, jen pokleknul a se slzami v očích se začal hlasitě modlit. Násilník nakonec od svého záměru upustil a odešel.” Po těchto událostech Paul farmu prodal a přestěhoval se s rodinou do relativního bezpečí, na okraj městečka Waslala, kde jsem se s ním před mnoha roky seznámil.

Druhé setkání s mými amišskými přáteli po jedenácti letech

Když jsem se od Jacinata, Paulova syna, před několika měsíci dozvěděl, že Paul umírá na rakovinu, věděl jsem, že se musím za mými přáteli co nejdříve opět vydat. Moje druhé setkání s Amiši bylo o to zásadnější, že jsem ho mohl absolvovat se svým osmiletým synem Kubou. Paula jsme už bohužel nezastihli. Jak mi vyprávěla se slzami v očích později Euni, zemřel šťastně doma, obklopen všemi členy své široké milující rodiny, včetně sourozenců, kteří se s ním přijeli rozloučit až z USA a Kostariky. S Paulovou rodinou jak v Nikaragui, tak i v Kostarice jsme prožili mnoho hezkých chvil. Věřím, že především pro mého syna tato cesta byla dalším důležitým krokem formujícím jeho malou krásnou osobnost.

Tak jako většina jiných zemí světa, i Nikaragua se za posledních několik desetiletí výrazně změnila. Zatímco před jedenácti lety do Waslaly vedla jen prašná, hlubokými výmoly deformovaná cesta, bez mostů přes řeky, dnes už se místní horskou krajinou klikatí vyasfaltovaná silnice sporadicky lemovaná malými kávovými plantážemi, farmami s banány, kakaem, dobytkem a několika bezvýznamnými vesnicemi s vlastní školou a dřevěným kostelíkem. Dnes už je snadné do Waslaly docestovat za šest hodin jedním z mnoha starých terénních autobusů, které pravidelně vyrážejí z posledního většího města Matagalpa. Přestože chudoba zejména na vesnicích a odlehlejších regionech je stále přetrvávající problém, rozvoj a modernizace přinesly alespoň lidem ve městě peníze a práci. Už nemusí, tak jako v nedávné minulosti opouštět na dlouhé měsíce domov a odjíždět sezóně za prací sbírat kávová zrna na velké kávové plantáže do okolí měst Matagalpy a Jinotegy.

Paulova rodina dnes vlastní ve Waslale při jedné z centrálních ulic města větší krámek s látkami, který dnes vede jeho dcera Jesica a zaměstnává několik dalších členek místní amišské komunity. Ta ve Waslale čítá zhruba třicet členů, kteří se pravidelně schází dvakrát týdně k bohoslužbě ve vlastním kostele, který po příchodu do města kdysi založil Paul. V blízkém okolí Waslaly se nachází další dvě menší amišské komunity, které se skládají z několika jak domorodých, tak bílých (gringo) rodin. Přestože každá z těchto komunit neboli kostelů působí nezávisle, jejich vzájemná blízkost, a u některých i rodinná příslušnost, je spojuje. Společnými silami dokonce postavili a už dlouhé roky vedou a spolufinancují kliniku, která zdarma poskytuje nejzákladnější zdravotní péči chudým obyvatelům tohoto konce světa.

Amišové neposílají zásadně své děti do veřejných škol. Každá komunita má svoji školu s učitelem rekrutujícím se mezi Amiši, používá speciální učebnice a tvoří si vlastní vzdělávací program nejlépe odpovídající podmínkám v dané komunitě. Ve Waslale se školní výuka odehrává v malé dřevěné boudě za kostelem, rozdělené jen závěsy na několik částí. Děti několika ročníků zde obvykle sedí pohromadě a mají pouze jednoho učitele. V závislosti na velikosti komunity, množství a stáří dětí, a rovněž dostupnosti kvalitního učitele se zásadně liší celkový počet let školní docházky v konkrétním místě. V některých menších, odlehlých komunitách je to pouze šest let, většinou se jedná o osm, výjimečně dvanáct let. Amišové, až na zcela ojedinělé případy, nemají vysokoškolské vzdělání. Přestože jim na naše poměry chybí dostatečné oficiální vzdělání, vůbec to neznamená, že jsou hloupí. Naopak, většina mých amišských přátel jsou velice moudří a oduševnělí lidé s obrovským přehledem o světě, širokým záběrem vědění a schopností. Jednoduše se jen odmítají učit a přijímat množství informací, které jsou pro jejich život úplně zbytečné. Paul za svůj život napsal nejméně patnáct zajímavých knih, které vycházely v křesťanském nakladatelství v USA. Jeho bratr Markus ilustruje školní učebnice pro děti, Paulův syn Jacinto edituje knihy a fotí, některé z Paulových dětí se živí jazykovými překlady, nebo učí v amišských školách.

Jejich víra, způsob života, kultura a silné rodinné vztahy jim do života daly mnohem více než roky často zbytečně prosezené ve školních lavicích. Rodiče je naučili samostatnosti, odvaze, hladovění po nových informacích a touze po celoživotním sebevzdělávání. Svůj život budují na pevném a stabilním základě, který jim dává jejich víra v Boha a snadno je vede životem. Amišové možná toho nevědí tolik co spousta vzdělaných lidí na Západě, ale to, co ví, stojí definitivně za to, abychom se od nich naučili.

Amišové, které jsem měl možnost poznat já, jsou relativně „moderní“ lidé. Přestože si jsou vědomi negativ a nástrah, které život západní civilizace pro jejich tradice, pevnost víry v Boha a kulturu přináší, zcela se mu nevyhýbají. Vědí totiž, že konzervativní Amišové starého řádu jsou v tomto světě ztraceni. Moji přátelé řídí auto, využívají elektřinu, telefony, mají pračku i počítač s internetem.

Oblékají se střídmě. Muži nosí volné jednobarevné plátěné kalhoty, košili a většina z nich si nechává růst plnovous. Ženy mají ke kotníkům padající jednobarevné šaty a dlouhé vlasy schovávají pod bílý čepec. Zásadně se také nezdobí šperky a náušnicemi.

I amišské kostelíky vypadají skromně. Kromě dřevěných lavic, nebo plastových židlí a malé kazatelny v přední části kostela, zde nic jiného nenajdete. Nečekejte honosné obrazy, malby na stěnách, dřevorytiny, sochy, kříže ani jakékoliv vyobrazení Ježíše Krista. Stejně tak jejich bohoslužby působí neokázale, bez jakýchkoliv prvků ceremoniálnosti, církevní liturgie nebo symboliky. Ve vedení každé bohoslužby se střídají různí mužští členové komunity, pastor pouze setkání zakončí nějakým tematickým výkladem. Velkou část bohoslužby Amišové prozpívají. Zpívají opravdu krásně, mnohohlasně a v různém tónovém rozsahu.

Povinnosti mezi muži a ženami jsou neformálně rozděleny a jasně dodržovány. Ženská populace se stará o chod domácnosti včetně vaření, mytí nádobí, uklízení nebo každodenního praní špinavého prádla. Muž je hlavou rodiny, pastorem a pomyslným pastýřem, který drží rodinu pohromadě v jím nastavených mantinelech. Hned jsem si všiml, jak Kenny, Paulův nejmladší syn, který stále žije v domě se svojí maminkou, převzal po smrti otce vůdčí postavení v rodině. Každý z členů domácnosti si je svých práv a povinností vědom, a tak jak v rodinách Paula, Marcuse, nebo Jacinta, které jsem měl možnost blíže poznat, panuje neuvěřitelná shoda, přátelství, vzájemná úcta, respekt a láska. Pamatuji, jak mi při mé první návštěvě Markus říkal, že jejich pevná víra v Boha jim i značně usnadňuje řešení případných rodinných neshod. Mezi Amiši je rozvod přirozeně nemyslitelný. „I já jsem jenom člověk a občas máme se ženou nějaké rozepře“, povídal Marcus. „Oba ovšem víme, že je musíme společně rychle vyřešit. Tím, že bych vyměnil ženu, problém samotný asi nezmizí. Jenom se přesune na jinou osobu.“ Euni mi při našem druhém setkání povídala, že i ona s Paulem měla v začátcích jejich vztahu občasné problémy. „Naučili jsem se ovšem, že harmonický vztah je vždy založen na nesobeckosti a snaze dělat našeho partnera za každou cenu šťastným a spokojeným.“

Nejširší nabídku průvodců a map Nikaragui (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na divokém západě

„Tady vystupte. Zde bydlí Gringos“, pořvávali na nás v autobuse domorodci, pokračující o několik kilometrů dále na konečnou zastávku do vesničky Chilamate Kum. Přestože tato osada je položena pouze o šedesát kilometrů severněji od Waslaly, dopravit se k ní nám zabralo celý náročný den. Je zastrčena v zeleném horském údolí směřujícím k hranici s Hondurasem a vede do ní pouze rozbitá prašná cesta s hlubokými říčními kamenitými brody a spojena jediným odpoledním terénním autobusem, spíše připomínající náklaďák. Nechci ani domýšlet, zda bychom se do těchto končin dokázali dostat v období dešťů, které zhruba trvá od května do prosince, kdy se většina prašných cest mění v po kolena hlubokou blátivou stoku.

V tomto divokém zapomenutém kraji, nikoliv Bohem, ale nikaragujskou vládou, které chybí peníze na nákladné financování výstavby silnic a složitou modernizaci opomíjených částí země, žije Jacinto se svojí ženou Kendrou. Přestože Amišové mají obecně mnoho dětí, samotná Kendra pochází dokonce z deseti sourozenců, Jacinto s Kendrou děti mít bohužel nemohou. Jacinto, tak jako jeho otec Paul a děd, je pastorem místní amišské komunity. Když do této nádherné, ale nespoutané divočiny přišli před více než deseti lety poprvé, postavili si provizorní dřevěný domek ve svahu vysoko v kopcích a založili vlastní amišskou obec, skládající se z několika málo členů. Po několika loupežných ozbrojených přepadeních se všichni Amišové na několik let stáhli do bezpečí Waslaly. Dnes panuje v tomto kraji relativní klid a bezpečí. Amišská obec se rozrostla na šest, převážně domorodých rodin, vybudovala vlastní kostelík a malou školu. Přestože každá z rodin funguje na sobě zcela nezávisle, ať už se jedná o způsob obživy, nebo řešení rodinných záležitostí, jsou si vzájemně blízcí a nápomocní. V tomto zastrčeném kraji bez silnic, elektrického vedení a jen velmi omezených pracovních možností je vlastně komunitní výpomoc nezbytná. Vždyť Nikaragua stále patří mezi nejchudší státy Latinské Ameriky. Drtivou většinu nikaragujského exportu tvoří zemědělské produkty, jako jsou káva, cukr, fazole nebo mořské plody a hovězí maso.

Téměř nikdo z obyvatel zde auto nevlastní. Jednak na něj nemají peníze a vlastně ho ani nutně k životu nepotřebují. Když už musí opustit domov a vyrazit za nezbytnými nákupy, navštívit doktora, nebo prodat ve městě na trhu vlastní úrodu, jedou autobusem. Lidé jsou tu přirozeně chudší než obyvatelé měst a převážně se živí farmařením. Pěstují rýži, kukuřici a fazole. Na pastvinách ve svazích kopců se pasou zejména krávy, již méně ovce nebo kozy. Kolem dřevěných domečků, z neopracovaných prken s plechovou střechou, roztroušených po oblých úbočích horského pásma, běhají slepice a prasata. Tam, kde stále lidská ruka do přírody nezasáhla, se rozpínají bohaté úseky horských deštných pralesů, z kterých se ozývá opičí vřískání černých Vřešťanů. Na střeše domků sedí alespoň jeden solární panel pro dobití nepostradatelného mobilu a žárovky k svícení po setmění. Za domkem se většinou nachází hliněná pícka sloužící k pečení kukuřičných placek „tortillas“, které místní lidé denně rádi jedí. Někteří lidé vlastní pec nemají a kupují placky od sousedů, kteří se tímto prodejem živí. Jednotlivé domečky jsou s hlavní sjízdnou cestou v údolí svázány soustavou pěších vyšlapaných cestiček. Každé ráno po hlavní cestě vedle jednoho ranního autobusu mířícího do města, projede ještě omlácený náklaďáček, který sesbírá před dřevěnými branami farem konve plné čerstvě nadojeného mléka. Hlavními dopravními prostředky jsou bez výjimky motorky a koně. Na koni tu zdatně umí jezdit každý, od malého dítěte po starého člověka. Každá rodina také několik koní nutně vlastní a denně k dopravě a práci používá. Místní chlapi na koních jsou jak vystřižení z nějakého filmu o divokém americkém západě. Sebevědomě sedí v třásněmi bohatě zdobeném koženém sedle a hlavu jim stíní široký klobouk. Velmi často obouvají gumové holínky, na kterých mají přidělané ostré ostruhy. Přes kalhoty si někteří z nich také oblékají ochranné kožené návleky. Na opasku s mnoha železnými cvočky a velkou sponou, v koženém, ručně vyšívaném pouzdře schovávají nůž. Ovšem nejkrásnější, a pro tento kraj tak typická, jsou kožená ručně šitá pouzdra pro dlouhé pracovní mačety, s do copů svázanými třásněmi a do kůže vyrytými motivy, která jsou povinnou výbavou každého kovboje.

Osada Chilamate Kum s dvěma desítkami dřevěných domečků je jedinou vesničkou této oblasti a také přirozené centrum, do kterého se sjíždí horalé z širokého okolí. Jak nám říkal Jacinto, cizinec vstoupit do vesnice bez pozvání a povolení vesnického stařešiny má zakázáno. A tak nás do vesnice jednoho rána vzal ve svém džípu a představil místnímu starému vůdci a majiteli jediného malého obchůdku se základními potravinami, u kterého se po celý den srocují skupinky domorodců na koních. Vesnický stařešina, s nepatrnou nadsázkou, je prý otcem, děděm a pradědem, nejméně poloviny obyvatel Chilamate Kum. Kromě kostela a s podivem také basebalového hřiště na rovném zeleném plácku, kde se v neděli konají zápasy místní mládeže, zde jinak nic není. Část jednoho takového basebalového utkání jsme zažili sami. Více než hru samotnou, bylo zajímavé vnímat celou atmosféru. Ve stínu velkých stromů odpočívaly desítky koní, na kterých jak hráči, tak i fanoušci přijeli. Kdo nehrál, popíjel pivo a hlasitě hru komentoval. Později v podvečer se setměním se na cestě pod naším domkem trousily skupinky podnapilých opozdilců, kteří směřovali zpět do horských osad, kde bydleli.

Jednoho večera se setměním, tak jako každý jiný večer, jsme seděli s Kendrou a Jacintem před jejich domkem, když k nám na koni přiklusal jeden ze členů amišské komunity, který bydlel nedaleko. „Dole u řeky se pohybuje skupinka ozbrojených mužů,“ nervózně nám sdělil a odjel varovat zbylé osadníky. Rychle jsme zalezli do domu, zamkli dveře, zavřeli všechny okenice a přemístili se na balkón ve druhém patře. Bylo zřejmé, že naši přátelé mají strach, vždyť podobnou nepříjemnou situaci zažili v minulosti už mnohokrát. Dalších několik hodin jsme s napětím očekávali, zda budeme muset čelit skupince ozbrojených lupičů. Jak nám mezitím vyprávěl Jacinto: „pomoci policie se zde nedovoláme“. Zloději a kriminálníci, kteří se živí prodejem drog, jsou často napojeni na místní policii. I armáda ponechává tento kraj bez povšimnutí. Lidé žijící v okolních horách se řídí vlastními pravidly. Většina z nich vlastní nějakou střelnou zbraň a vstoupíte-li jim na pozemek, může se stát, že vás zastřelí. „Naposledy jsme byli přepadeni před čtyřmi lety“, dodala Kendra. Stejný lupič, který tehdy se zbraní v ruce přišel k nám, byl při jeho dalším pokusu o krádež o půl roku později zastřelen jedním ze sousedních farmářů. Nechali ho pro výstrahu ostatním zlodějíčkům několik dnů mrtvého ležet u cesty. Když si jeho tělo policie tehdy odvážela, bylo už k nepoznání oklované od supů.