Cestopisy a reportáže

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Je málo míst na Zeměkouli, kde Vás od civilizace dělí desítky hodin klestění se džunglí k přistávací dráze a let posléze. Cesta žádná. Míst, kde dodnes žijí “headhunters” lovci lebek. Své trofeje již dnes neloví, vláda jejich koníčku nehoví, avšak tetování na stařecké kůži napoví… kolik hlaviček padlo touto rukou. Čím víc, tím lepší manžel! Cenila se odvaha! Protože bez kuráže ti tu z lesa nikdo cestu neukáže. Ten les si říká „PRA.“ PRApůvodní PRAles, PRApodivné PRAskání, PRAstará PRAstezka, na jejímž konci budete vypadat jako PRAchobyčejné PRAse obecné!

Tinos leží nedaleko Syru a je poutním místem oblasti. Jedné jeptišce se tu kdysi zdál zázračný sen o zakopané sošce Panenky Marie. Cenná figurka byla na místě zjeveném ve snu skutečně nalezena a dnes je vystavena v kostele Panagia Evangelistria, zahalená v drahých kamenech a perlách.

Když jsme si chtěli koupit jízdenky na trajekt na Santorini, byli jsme překvapeni, že tam žádný spoj nejede. Pak nám došlo, že řecký název tohoto ostrova je Thira. A že tam trajekty jedou – bodejť by ne, když je to hlavní turistická atrakce Egejského moře!

Lidé jsou tu strašně milí a příjemní. Při setkání se zdraví jíž z dálky „bula, bula“ a bez povšimnutí jsem nedokázal projít kolem nikoho …

Při pobytu na Kameronské vysočině se nám dostalo neobvyklého pozvání. Razali, se kterým jsme se tu seznámili, nás požádal o účast na svatbě jeho sestry.

Kimana je přírodní rezervace, která leží bezprostředně pod nejvyšší horou Afriky Kilimandžárem. Jedná se o plochu s rozlohou 41 čtverečních kilometrů, založenou v roce 1994. Na území Kimany lze nalézt akáciové porosty, savanu a malou říčku tekoucí mezi akáciemi, ke které se zvířata stahují pít. Také je zde malé jezero v němž žijí hroši spolu s krokodýli.

O prezidentu Bolívie Evovi Moralesovi a jeho “činech” slýcháváte u nás ve zprávách poměrně často, tak už jistě víte i o půdní reformě, která je novelizaci reformy z roku 1953.

Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát.

První setkání s Mrtvým mořem, se 411 metry pod hladinou moře nejnižším místem na zemi, je poměrně šokující. Na nejjižnější části stojí velké, rezavé monstrum – chemická továrna zpracovávající minerální soli z jezera. Proč jednou jezero, podruhé moře?

Nejvhodnějším obdobím pro návštěvu hlavního města Portugalska je prý podzim. V úzkých uličkách starého města vlaje ve slunci čerstvě vyprané prádlo jak plachty lodí naložených zbožím z kolonií, díky nimž kdysi Lisabon býval bezstarostným městem luxusu.

V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů.

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.

O výletu na Salar de Uyuni, největší solnou poušť světa píše Olga Nezmeškalová, která dlouhodobě pracuje v La Pazu v Bolívii.

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.