Cestopisy a reportáže

Na jihu apeninské boty dodnes můžeme objevovat genius loci Itálie v době její největší slávy. Najdeme tu mix divoké přírody, vzácných památek, skvělé kuchyně i ohnivě vášnivých lidí, kteří mají vše „na háku“ a přitom pro cizince srdce na dlani.  

Letadlo klesá nad Indický oceán a z nekonečného modra se vylupují světlounké skvrnky a pomalu se mění v tisíce maledivských ostrůvků. Je brzy ráno, ale už teď je teplo a vlhko, cítím tu typickou směs indických vůní a tropického vzduchu.

Poslední vzlet před Limou. Moc toho z Peru nevidíme – pod námi jsou mraky, ze kterých se jen občas vynořují sněhem pocukrovaní velikáni. Radek ukazuje na jeden z nich přímo pod námi, o kterém si myslí, že je to Huascarán.

Rozhodujeme se zůstat v Cuzcu co nejdéle a prozkoumat podrobněji jeho okolí. Vynecháme sice jezero Titicaca, ale zato nebudeme muset nikam spěchat. Zde v Cuzcu a nedaleko od něj jsou nádherné památky, přírodní scenérie a řeka Urubamba.

Projíždíme vesnicemi a městečky And, kde se objevuje pravá bída andského venkova, projíždíme okolo nádherných hor, které by určitě stály za několikadenní trek a na sklonku dne se blížíme k průmyslovému městu Juliaca, které leží asi hodinu cesty od břehu jezera Titicaca.

Ranní Lima nás vítá mrholením, nepřítomností úschovny zavazadel a celkově ponurou atmosférou probouzejícího se velkoměsta.

Popisovat Machu Picchu, když to za mě již udělali mnozí jiní, je snad zbytečné, ale stačí pouze shrnout emocionální stránku věci. Zde určitě leží vrchol naší krátké návštěvy v Peru, spolu s Inca Trail.

Diashow „Island – ostrov sopek a vodopádů“ uvádí cestovatel Martin Loew. Multimediální projekce s živým vyprávěním: Poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i nevšedních zážitků.

Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli – Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré – silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor – liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.

V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství – továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb.

Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.

Ještě poslední procházka po Biškeku, zavolat naposledy domů a po obědě sedím jako druhý cestující minibusu, který mě má zavést přes hory do jižní části Kyrgyzstánu. Vyrážíme okolo šesté hodiny a ve starém vojenském minibusu se sešla zajímavá společnost.

První stránky časopisu už jsou téměř v tiskárně, když si s Vláďou Líbou, naším externím spolupracovníkem a kamarádem, jenž se včera vrátil z Chile, povídáme o jeho měsíčním pobytu na české polární stanici na ostrově Nelson v Antarktidě.

Hned první zastávka příměstského vláčku, který spojuje letiště Monastir s přímořským letoviskem Sousse, se jmenuje Průmyslová zóna. Je to obrovská továrna na zpracování fosfátů, které sem navážejí těžkotonážní nákladní vlaky: do tmy svítí stovky světel, přepravníky rachotí nocí, z komínů stoupá různobarevný dým, jeřáby nakládají do lodí zpracovanou surovinu.

Jako průvodce zájezdů na Nový Zéland jsem v této zemi viděl už téměř všechno. Dosud mi ale unikal symbol Nového Zélandu – nelétavý pták kiwi. Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě.