HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Za lovci lebek do nitra Bornea (16. zpráva)  

Za lovci lebek do nitra Bornea (16. zpráva)  

Je málo míst na Zeměkouli, kde Vás od civilizace dělí desítky hodin klestění se džunglí k přistávací dráze a let posléze. Cesta žádná. Míst, kde dodnes žijí “headhunters” lovci lebek. Své trofeje již dnes neloví, vláda jejich koníčku nehoví, avšak tetování na stařecké kůži napoví… kolik hlaviček padlo touto rukou. Čím víc, tím lepší manžel! Cenila se odvaha! Protože bez kuráže ti tu z lesa nikdo cestu neukáže. Ten les si říká „PRA.“ PRApůvodní PRAles, PRApodivné PRAskání, PRAstará PRAstezka, na jejímž konci budete vypadat jako PRAchobyčejné PRAse obecné!

Na třetí největší ostrov na světě (po Grónsku a Papue) Borneo, o velikosti pěti Velkých Británií, jsme se vydali v září roku 2006 s cílem objevit pradávnou romantiku s kterou objevitelé křižovali Zeměkouli za dob bílých míst na mapě. A jak jsme PRAdopadli?

Do nitra Bornea jsme se snesli kanadským érem Twin Otter pro max 19 pasažérů. Větroplášek s dvěma vrtulkama je řízen pouze manuálně, takže řečnická otázka “Jak jste se dnes vyspal, pane pilot?” není tak úplně řečnická. Dvířka pilotní kabiny zůstávají za letu domácky dokořán, abyste si mohli zazpívat Kdož sú boží bojovníci, kdykoli zmerčíte, že si pilot dává šlofíka. Letušky se nevejdou. Do uličky se musí vejít především půl motocyklu, dva pytle ananasu, satelit a tři slepice. Za posledních 15 let, kdy letadýlku došel v luftu benzín, neměl drobek jedinou nehodu! Narozdíl od tradice vrtulníků, jež tu stále nepochopily, že v horách se může stát, že v mraku bude hora Kelabit Highlands (hranice Sarawaku a Kalimantanu) vskutku šplhají až do výše 2400m.

Přistání bez radaru na namoklé dráze proběhlo hladce. Drobeček zasmykoval, žbluňkl přes krtinec do jamky u letištní boudy budky centrály a než se mu vrtulky dotočily, už už mu rozradostnění vesničané páčili dvířka šroubovákem, připraveným na montáž přivezené půlky motorky k sestřičkám pneumatikám z předchozího letu.

Nu a z osady Bario už je to snadné. Stačí ukázat prstíkem na jakoukoli světovou stranu a tam všude čeká tajemná džungle. Ale copak to? Jsme tři, chceme průvodci zaplatit, ale nikdo s námi do té džungle nechce jít!? Proč? Odpovědí je nám pokaždé jen záhadný pohled. Celou noc lilo a zdá se, že náš výlet do minulosti nemá budoucnost. A přece, ujímá se nás jeden jediný člověk z celé vesnice – Benjamin. Jeden jediný! Proč? Nerozumím tomu…

Po 10 hodinách pochodu džunglí už rozumím! A velmi dobře! Topíme se po kolena v blátě, naše nohy připomínají dvě černé dálnice pro milióny tučných masitých mrskavých červů – pijavic. Všechny nám jdou po krvi. Jsem strašně zvědavá, kolik se jich přisaje přes místní radu – tabák v botách. Typuji spoustu zhulených pijavic. Už od dopoledne jsme ujišťováni, že ještě dvě hodiny! Padla tma. A od tmy už to trvalo skutečně jen dvě hodiny. Nestačím se divit jak zvuková kulisa džungle nabírá s tmou grády. Nekompromisně konkuruje všem diskotékovým decibelovým limitům! Zvířata, jež jsme podle sluchu pojmenovali jako Zubní vrtačka, Hysterická vlaštovka, Sbíječka obecná a Zetor v zápřahu, nadělala tolik randálu, že ani Cathrin není slyšet!

Cathrin je z Irska a posleních 45 minut už vlastně jenom křičí a přísahá bohu, že do džungle už nikdy nevkročí. Potichu doufám, že pán bůh přes tyhle cvrčky Zetory vůbec nic neslyší, protože nějak se milá Cat odsud taky musíme všichni dostat. A autobus tam na konci asi nečeká… Možná tam čeká jiná stezička, ale tím stejným močálem, přes všecky ty klacky a krajty a kobry, co už teď stejně nejsou vidět. V blátivé řece mi to uklouzlo po pás, na krokodýly v téhle lokalitě se neodvažuji ptát, pijavice dopíďalkovali až k bolestivému bříšku, bahno mi vytřelo voko, rostlina “Wait a minute” mě zase 10 minut zdržela a vytahujíc bolestivé ostny z kůže na krku, poprvé v životě proklínám OUTDOOR. Chci být aspoň na chvílí mrzutá, nemotorná bába, hnijící ve svém sterilním stereotypu uklizeného bytu, jenom chci z tohodle marastu VEN!

Mlčím, Tom mlčí, Cat ječí. Vlastně ji obdivuji. Fyziomorfologicky patří Cat k dívkám, co si při kotoulu natrhnou ucho a při hodu oštěpem zapíchnou krtka metr před sebou. Před chvílí si Cat natrhla tvář svojí vlastní opěrnou holí, jež se mermomocí snažila vytáhnout z bláta. Svěřuje se, že posledním úrazem si způsobila třídenní komat poté, co na lyžích narazila do zdi. No a tuhle šikulu tu máme s sebou…

Díkybohu máme s sebou taky Bena. Ben je z Cathrine vyplašený víc než celý Kalimantan, co Cat musí zákonitě slyšet. Pro její modré oči dělá Ben první, poslední – neustále nachází a ztrácí cestu. Ben si chudák neví rady, co se ženskou! Manželku mu vybírá tatínek v Kalimantanu a Ben se chlubí, že už ji i dvakrát viděl! Ale zásnuby nebudou jen tak hned, na to musí táta naspořit 20 vodních buvolů – dar rodičům dívky. A takovej buvol stojí 2000 Ringitů alias 12000 Kč!!! No? Však už je Benovi 36 let…

Na ostrově s největším počtem jedovaté havětě na světě se plazíme po hmatu nočním močálem a vědomi si, že jsme tu vlastní netušící vůlí, komentujeme naši situaci různě. Marná snaha učitelky v mateřské školce hovořiti vždy a za všech okolností slušně… Komentář nejfilosofičtější vypadl překvapivě z pánské polovice, z Toma, a to, že “džungle je tunel, na jejímž konci není světlo…” Cha a je tam!!!! Já ho vidím!!! V hluboké noci plápolá svítilnička!

Ráno se probouzíme v překrásném tradičním “longhausu” (dlouhatý dřevěný dům na kůlech ve kterém žije celá vesnice.) Dětičky se na ty tři bílé obludy (na nás) nemůžou vynazírat a my se zas nemůžem nabažit té přímo rajské pohostinnosti stařešinů, těch talířů dobrot! Ptám se hrdé babičky s děravejma ušima až po krk, copak to je, tyhle ty tři nejlepší mističky, co jsem kdy jedla? Z dvojitého překladu přes Bena vyplývá: rákosí, kapradí a žabinec. Toš, co by né, žije se tu v souladu s přírodou! V pravé poledne odchází malý klučina s aktovkou na zádech. Ptám se, zda si prcek hraje na školu? Ne ne! Malý JDE do školy! Škola začíná zítra ráno v osm a je to “kousek” cesty, a tak špunt vyráží už teď! Vůbec mu nezávidím! A už vůbec ne nám, protože my tam musíme taky! Jiná cesta odtud nevede.

Poslední ošetřování Cathrininy tržné rány na žgrani provádí ščvrklý dědouš, jakožto nejstarší a nezkušenější. Četná tetování na rukou prozrazují, že děda byl velký válečník! Ba, že dědek sekal hlavy! Tak nevím, zda Cat nastavuje tu pravou část svého těla – tvář. Děda se ale zulí jako měsíček na hnoji, prý slavné doby dávno skončily a dnes se loví televize – kdo ji přinese z civilizace první. Dokonale obvázaní, zasypaní a pokadění strachy vyrážíme znovu. Jožini, vzhůru do bažiny!

Musím říct, že prales Bornea je nádherný zpoza dřevěných chodníčků národních parků, jimiž je poseto pobřeží Bornea. Kde se turisté v lodičkách a blůzce s výšivkou cítí strašně pralesně. Pravá tvář pralesa nás na Borneu přinejmenším velmi zaskočila! Namísto veleobřích palem, květů a lián, na které jsme přivykli v pralese střední Ameriky, jsme se tady na Borneu octli v temně zeleném pekle – v posledním ráji pro ohrožená zvířata. Ale znovu zasypaná, zalepená volám do světa: “Kéž ten pekelný ráj zůstane!” Člověk se nemůže donekonečna cpát tam, kam nepatří.

Tedy za Evika s Tomču mohu zaručit, že my se sem do hlubokého nitra Bornea cpát tedy rozhodně znovu nebudem. Komentář Cat přeskočím, vybočuje ze slovníku mé slušné spořádané angličtiny. Jenom nevím, jak to provedem s Benovým pozváním na svatbu! Snad abychom na omluvu poslali buvola v balíku. Nebo že bychom vybrali nějakou irskou kozu? Aby se věci hnuly?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí