Cestopisy a reportáže

Po příjezdu k legendárnímu jezeru Inle jsem si říkala, do jaké turistické pasti jsme to zase nalétli: hotel vedle hotelu, bílá kůže všude kam se člověk podívá a šíleně předražené jídlo v turistických restauracích. Kdyby mi někdo tvrdil, že celodenní výlet na jezeru budu považovat za jeden z nejhezčích zážitků za posledních sedm měsíců, nevěřila bych.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

Minulý rok jsme měli jedinečnou příležitost uspořádat tradiční svatbu v Pákistánu, která se od té evropské hodně liší. Moje žena pochází právě z této krásné země. Třídenní slavnost popisuje Albert Hajer.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Město Zanjan v severozápadním Íránu bývalo dříve významnou zastávkou na Hedvábné stezce – v půli cesty mezi Tabrízem a Reyem (dnešní Tehran). Dnes je proslulé hlavně výrobou nožů. Když jsme do města přijeli a hledali hotel, blížila se půlnoc a výlohy plné naleštěných kudel, žabykuchů, dýk, šavlí a mačet na pocitu bezpečí rozhodně nepřidaly. Nicméně rána jsme se dočkali a mohli strávit v Zanjanu nádherný den ve skvělém bazaaru a se skvělou rodinkou.

Cukr mezi zuby, usrkavat caj a pak se natahnout pro vodni dymku. Uz se mi trochu toci hlava, tak si udelat pohodli a pozorovat ostani v cajovne. Jsou to vetsinou mladici, prichazi, vzdy trochu zpozorni, kdyz uvidi cizince, ale jen co zabafaji z vodni dymky, hned se smeji a chteji se bavit. „Odkud jste?“ je nejcastejsi dotaz v anglictine. „Cesi…? Aaa, Nedved!!“ A hned by se bavili o fotbale. Tak to je ted nas prvni vecer v Iranu. Nejsme sice jeste v tom „pravem“ Iranu, zatim jen kousek od Turecka, vlastne ted spise bliz Azerbajdzanu, a tady to dokonce driv Azerbahdzanu patrilo, takze je to tady riznute mnoha narody a kulturami.

Jsou chvíle, na které často vzpomínáme a které bychom rádi vrátili. Nebo alespoň zastavili hodiny a mohli vstoupit do času setkání s usměvavými přáteli. Vítejte v grónském království ledu u malých Inuitů.

První myšlenky o návštěvě východoafrické Keni nás přepadly už rok před cestou. Největší lákadla byla jasná – asi nejznámější africká safari spolu s nejvyššími pohořími Mount Kenya a Kilimanjaro v sousední Tanzanii se staly okamžitě naším cílem.

Začátkem podzimu roku 2004 vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že bychom před sebou měli cestu do Latinské Ameriky. Přišla ale akce GTS a my neodolali letenkám za pakatel. Následovaly 3 měsíce horečného plánování, zjišťování informací, mailování a organizování. 12.února večer jsme se odlepili od přistávací dráhy ruzyňského letiště a vyrazili směr Buenos Aires.

Vtíravý pocit, že mne někdo sleduje – rychlé otočení – nic, jsem přece v pokoji sám. A přece se klid nedostavuje. Pohled na stěnu na mapy světa, neklid roste a najednou to mám – milovaný bike v rohu mizí s němou výčitkou pod nánosem prachu. Dostavil se onen velmi dobře známý přetlak, který lze ventilovat pouze pořádnou adrenalinovou dávkou, na kterou je běžná vyjížďka jen slabým lékem.

O Kambodže jsem toho moc nevěděl (kromě úžasných fotek starobylých chrámů a genocidy Pol Pota a Rudých Khmérů), přesto mě tato země něčím přitahovala (např. víc než Laos, Barma či Vietnam). A tak se stalo, že jsem si našel pár informací, zabookoval vše potřebné a vyrazil.

Rostlina nebo spíše keř qát neodmyslitelně patří ke každodennímu životu Jemenu. Málokde se ale dočtete, jak qát správně žvýkat, jaká úskalí při tom můžete čekat a jaké má účinky. O tom všem se dočtete v našem „průvodci žvýkáním qátu“.

Yogyakarta a její okolí je vyhledávanou zastávkou cestovatelů. Při nedávném zemětřesení mnoho památek utrpělo velké škody. Podíváme se, v jakém stavu se nyní nacházejí.

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající „turistickou značkou“ pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Náš spolupracovník Petr Muller žijící v Singapuru informuje o přicházejícím „Měsíci duchů“, který oslavují hlavně lidé čínské národnosti.