HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zanjan a nejkrásnější bazar v Íránu

Zanjan a nejkrásnější bazar v Íránu

Město Zanjan v severozápadním Íránu bývalo dříve významnou zastávkou na Hedvábné stezce – v půli cesty mezi Tabrízem a Reyem (dnešní Tehran). Dnes je proslulé hlavně výrobou nožů. Když jsme do města přijeli a hledali hotel, blížila se půlnoc a výlohy plné naleštěných kudel, žabykuchů, dýk, šavlí a mačet na pocitu bezpečí rozhodně nepřidaly. Nicméně rána jsme se dočkali a mohli strávit v Zanjanu nádherný den ve skvělém bazaaru a se skvělou rodinkou.

Iran, bazaar

Zanjanský bazar

Hned po snídani vyrážíme do bazaaru. Říkáme si, že takových už jsme v Turecku a Íránu viděli spoustu, takže počítáme přibližně s hodinkou – jen nakoupit ovoce a pokochat se. Vstupujeme jedním ze dvou paralelních vchodů a hned se na nás hrnou haldy melounů, banánů, broskví, rajčat a dalších plodů – vše pečlivě vyrovnané. Zaujal nás stánek s datlemi, kde jich nabízejí spoustu druhů lišících se velikostí i zpracováním. Zatímco nejlevnější sušené ničím nevynikají, vlhké exportní datle v krabičce chutnají jako čokoláda a patří k tomu vůbec nejlepšímu, co může Írán nabídnout.

Přicházíme k pyramidám sypaného čaje. Íránci svůj vlastní čaj z plantáží kolem Kaspického moře příliš neoceňují a dávají přednost gruzínskému nebo indickému. K čaji neodmyslitelně patří cukr, který se prodává hned vedle z velkých pytlů. Za pultem vidíme i celé hroudy surového cukru, které prodavač teprve roztluče na malé hrudky analogické našim kostkám (ty jsme ještě v Íránu neviděli).

Zleva se připojuje chodba vedoucí od druhého vchodu a jako jeden koridor teď bazaar pokračuje skoro třičtvrtě kilometru. Není to tedy obvyklá spleť malých uliček. Architektonicky je tento koridor bezchybný, s krásnou poctivou klenbou, takže člověk nemá pocit, že se mu každou chvíli zřítí kus stropu na hlavu. Občas nakukujeme do postranních mešit a karavanserajů, které vždy tvoří nedílnou součást bazaaru. Procházíme pomalu bazarem a sledujeme různé výjevy.

Paní prohlíží dva velké hliníkové hrnce, ale nemůže se rozhodnout který. Z tmavého krámku ověšeného blýskavými hrnci všech velikostí hned vylézá prodavač a jeden jí vychvaluje. Druhý, naprosto stejný, si ještě na svého zákazníka počká. Celou scénu sleduje stařík prodávající na bedýnce sirky. Přestože se u něj stále scházejí podobní staříci, zastavují se jen na kus řeči.

Zato látky v krásném krámku o kousek dál jdou na odbyt. Požádal jsem prodavače o snímek, ale zrovna se přihnal hlouček černých bubáků a důrazně mě odstrkují, jako kdybych jim to chtěl vykoupit.

Vědra s kořením patří k ozdobám každého bazaaru. Za zmínku stojí sytě žlutý šafrán, který je na Blízkém Východě velmi oblíbený. Íránci jím například barví rýži. V jídelnách se podává přílohová rýže vždy na zvláštním talíři a její kopec je ozdoben právě tou žlutě obarvenou – častou z ní vytvoří i nějaký ornament. Společně s hrstí sušených brusinek pak takto servírovaná rýže láká k zakousnutí už sama o sobě. Anglicky mluvící Íránec mě přes rameno pobízí: „Kup si aspoň 10 g.“ Šeptem ještě dodává: „Je to výborné afrodiziakum. Já to míchám s rozetřeným cukrem a tím pak sladím čaj.“

Na konci bazaru je „speciálka“ na košťata. Zákaznice si zrovna jedno pozorně zkouší, jestli dobře mete. Zůstává nám záhadou proč. V celém západním Íránu je totiž k mání jen jeden typ košťat, a ta jsou nachlup stejná.

Už máme taky v hlavě vymeteno z toho všeho zboží. To máte: ovoce, oříšky, med, olej, provazy, nože, nářadí, hřebíky, kyblíky, konvičky, lampičky, …

Na výlet do Soltaniyeh

V bazaaru jsme nakonec místo hodinky strávili celé dopoledne. Byl to určitě nejkrásnější bazaar, který jsme viděli.

Jdeme na oběd do vyhlášené restaurace Sangi ve starém karavanseraji. Během oběda si s námi povídají chlapík s manželkou od vedlejšího stolu. Je to námořník, což vysvětluje, že mluví dobře anglicky. Po obědě nás zvou na výlet do Soltaniyeh k monumentálnímu mauzoleu. Je to neuvěřitelné, ale zrovna jsme tam měli namířeno, takže nabídku rádi přijímáme. Alespoň odpadne jedno vyčerpávající dohadování s taxíkářema.

soltaniyeh

Cesta autem trvá asi půl hodiny, během níž si s Houshanym povídám o životě námořníka, íránsko-irácké válce a ekonomické situaci v Íránu. Alena sedící vzadu s jeho manželkou Fatimou se pro změnu dovídá, že se brali teprve před třemi dny, takže mluví o svatbě. Měli prý pět set hostů, najali si na celou svatbu větší hotel a vyšlo je to skoro na 20 000 dolarů. Je zvědavá i na naši svatbu, která proběhla také nadávno – těsně před odjezdem na tuto cestu.

Když přijíždíme do Soltaniyeh stává se další neuvěřitelná věc: prší, dokonce leje jako z konve. Celý den se sice honily mraky, ale že to dojde až takhle daleko, to jsme v Íránu opravdu nečekali. Potvrzuje se, že Íránci déšť milují, protože všichni vylézají z domů, z obchůdků, z aut a s radostí moknou.

My v té přeháňce přebíháme do mauzolea, což je mohutná kruhová stavba s kopulí vysoká 48 m. Jedná se o jednu z největších cihlových staveb světa, která je dnes na seznamu UNESCO. Mauzoleum nechal postavit mongolský panovník Oljeitu Khodabandeh na začátku 14. st., aby sem přemístil ostatky imáma Alího, zetě Mohameda. Nakonec tam ale od roku 1317 leží on sám.

Uvnitř jsou zbytky maleb a kachličkové výzdoby, které laika moc nenadchnou. Možná po rekonstrukci, ta ale probíhá hlemýždím tempem. Celý vnitřek vyplňuje lešení, které tam postavili italští restaurátoři už před čtyřiceti lety. Jedinou nynější prací na rekonstrukci je, že dva chlapi natírají to obrovské zrezlé lešení na bílo. Jak se přesvědčujeme u každé významnější stavby, Íránci si na lešení zjevně potrpí.

Íránská pohostinnost

Vrácíme se do města a novomanželé trvají na tom, že ještě musíme k nim domů na svačinu. Houshany nám představuje svého bratra a švagrovou. Jejich malé děti se koukají na pohádky a přítomnost cizinců je nijak nevyvádí z míry. Zato švagrová se předtím odběhla přizahalit, div že se nepřerazila o koště.

Za chvíli už je v obýváku na koberci prostřeno osmaženými buřtíky, s kyselými okurkami a rajčaty. K tomu Fanta, čaj a jako moučník žlutý meloun. My dáváme do placu naše vynikající datle. Íránci vždy „stolují“ na zemi, jen předtím roztáhnou na koberci igelitový ubrus.

V pokoji visí fotografie a suvenýry z Houshanyho plaveb do Afriky, Evropy a Asie. Je zvědavý, co jsme nafotili my během našeho putování, tak připojujeme digitál k počítači ve vedlejším pokoji plném svatebních darů. Při té příležitosti nám ještě zazálohoval všechny snímky na CD, takže můžeme vesele dál fotit.

Po další konvičce čaje už opravdu potřebujeme z taktických důvodů vyrazit na autobus do Teheránu, ale dává to velkou práci odmítnout pozvání na nocleh. Jedině pod slibem (písemně na pohledu Prahy), že se příště opět zastavíme, nás Houshany odváží do hotelu pro batohy a poté na autobus. Výslužku svatebního cukroví, ale musíme přijmout bezpodmínečně.

Toto byl nádherný příklad pověstné íránské pohostinnosti, a to jsme vše podle místních zvyklostí napřed třikrát odmítli. I když mnoho cestovatelů, kteří se v zemi pohybují samostatně, stále do Íránu nejezdí, z turistických míst na hlavním okruhu Íránem už se tato pohostinnost vinou turistického ruchu bohužel vytrácí.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí