V mládí se rozhodla stát se profesionální dobrodružkou a tento sen si beze zbytku plní. Už dvanáct let cestuje po světě bez letadel, pěšky, stopem (ale třeba i na kole, packraftu nebo autem s obytnou vestavbou) a s minimem peněz. Viktorka Rys přešla Karpaty, Balkán i Kavkaz, půl roku žila na Islandu a při svých cestách zažila chvíle hlubokého štěstí i situace, kdy šlo o život. V rozhovoru vypráví o tom, co ji v životě inspirovalo, co pro ni znamená pojem komfortní zóna, jak řeší práci na cestách i jak se dá dobrodružstvím živit. A vysvětluje také, proč za ním ani zdaleka nemusíme vyrážet na druhý konec světa.
Kdy přesně u tebe přišlo uvědomění, že se chceš stát profesionální dobrodružkou? Co tě na začátku nejvíce ovlivnilo?
Byly to dobrodružné knížky, které jsem od dětství hltala, jako třeba Robinson Crusoe, Štorch, Foglar, Seton, později Thoreau… Chtěla jsem žít jako ti dobrodruzi, o kterých jsem četla, ne jako dospělí v mém okolí, kteří se topili v pěně dní a chodili do zaměstnání, která pro ně nebyla naplňující. Někdy kolem čtrnácti let se mi do ruky dostala nějaká kniha od Messnera, kde se psalo, že Messner je profesionální dobrodruh. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by se dobrodružstvím dalo živit, a hlavně jsem si vůbec neuměla představit, jak na to. Ale ta možnost, že to jde, byla rozhodně určující.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Během dvanácti let jsi prošla mimo jiné Karpaty, Balkán a Kavkaz, žila na Islandu a vyzkoušela snad všechny možné způsoby cestování. Která z tvých cest tě zatím nejvíc změnila – a proč?
Pro mě jsou ty cesty spíš o poznávání sebe sama a přibližování se své vlastní podstatě než o tom, že bych sebe samu chtěla změnit. Mění se moje zkušenosti a na jejich základě i způsob, jakým přistupuju k lidem kolem sebe, jak se sama k sobě vztahuju a jak se rozhoduju. Takže navenek jsem asi úplně jiný člověk než třeba před 12 lety, kdy jsem se dala na „dráhu profesionální dobrodružky“. Spíš si víc vážím toho, kým jsem, a mám větší pochopení pro svoje nedostatky. A především – mnohem víc důvěřuju svojí intuici než dřív.
Nejzásadnější pro mne z hlediska téhle vnitřní cesty byly oba přechody karpatského oblouku. Jak jsem měla hodně času kontemplovat, pomohlo mi to vidět sebe samu v mnohem upřímnější perspektivě, které bych se jinak nedobrala. A to vedlo k velkým změnám v mém životě.
Cestuješ bez letadel, s ultralehkou výbavou a hodně toho zvládáš pěšky. Jak moc člověk při takovém způsobu cestování vystupuje ze své komfortní zóny? A máš po těch letech ještě vůbec nějakou?
„Komfortní zóna“ je velmi individuální pojem. Já jsem mimo komfortní zónu, když mám úplný fyzický komfort. Mít občas trochu hlad, být občas ztracená nebo promrzlá, mi dává pocit, že žiju. Dokonce mi to přináší radost ze života. Žádné jídlo z michelinské restaurace nechutná tak dobře jako instantní nudlová polévka s trochou česneku a sýra po hladovém dni plném námahy v horách. Takový požitek z obyčejných věcí nemám, když jsem zavřená někde v kanceláři nebo v bytě.
TIP! Na Viktorčinu premiérovou show „Dobrodružství jako životní styl“ můžete zajít do pražského kina Bio Oko v úterý 22. září od 18:00. Po ní bude následovat přednáška cestovatele Šebestiána Boka „Afrikou na punk“ od 20:30. Na obě přednášky můžete zakoupit vstupenky na stránkách Biooko.net/Diaky nebo v pokladně kina.
Ve svém vyprávění se nevyhýbáš ani situacím, kdy šlo opravdu do tuhého. Vzpomeneš si na nějakou chvíli, kdy sis řekla, že už jsi možná zašla příliš daleko?
Všechny chyby, které jsem udělala a které vedly k situacím, kdy jsem se bála o život, se mi tehdy zdály smysluplné. Vždycky si ale z takových situací formuluju ponaučení do budoucna – beru svá pochybení jako zkušenosti. Dnes už třeba vím, že v zemích traumatizovaných válkou panuje velká paranoia a moje přítomnost může vést k nesmyslným přesvědčením o tom, co tam dělám.
V kavkazských zemích jsem se setkávala s podezřením ze špionáže. Extrém to byl v září 2022 v Arménii, kterou během mé cesty ze severu na jih sužovalo bombardování. Procházím off-trailem přes hory, přede mnou díra v zemi, tak do ní skočím. Najednou koukám, že jsou v zemi divné železné předměty. Až v tu chvíli mi došlo, že stojím v zákopech. I dál se potom děly takové situace jako, že se z vysoké trávy vynořil voják mířící na mě puškou nebo že jsem procházela kolem řady děl a skamarádila se s kluky, kteří mě pozvali do zákopu na svačinu.
Nakonec se to zvrtlo v mnohem nebezpečnější story a já ze země musela utéct. Tehdy mi to ale dávalo smysl – vojáci byli rádi, že o jejich situaci budu vyprávět a psát. Navíc mám v sobě velkou míru zarputilosti, a když jsem si řekla, že trek dokončím, táhla jsem to tak dlouho, jak jen to bylo možné. Ponaučení? Příště ze své zarputilosti polevit včas.
Jako žena jsi sama procestovala i konzervativnější části světa. S jakými předsudky nebo nástrahami ses setkala? A změnily nějak tvůj přístup k sólo cestování?
Jako žena bych měla dojit krávy a kojit děti, nikoli bloumat samotná v neznámých horách plných divoké zvěře. To je nejčastější předsudek, se kterým se setkávám v zemích, do kterých cestuju.
Žena cestující sólo, zvlášť s batohem na zádech, je ve veřejném prostoru velmi nápadná a z hlediska potenciálních predátorů může působit jako snadná oběť. Čím patriarchálnější země, tím spíš. Mnohem častěji se setkávám se sexualizovaným obtěžováním než s pokusy o okradení nebo podvod. O tom se na cestovatelských přednáškách moc nemluví, ale já o tom mluvit chci. Předstírat, že se to neděje, vytváří falešné představy. Je dobré být připravená a umět se bránit.
V Česku se často setkávám se dvěma extrémními názory: že cestovat sama, navíc na východě, je nesmírně nebezpečné, nebo že svět je bezpečný a nic se vám nemůže stát. Po letech vidím, že pravda není ani jedno. Svět není zdaleka tak nebezpečný, jak se může zdát z novin, rozhodně je ale důležité mít se na pozoru a být připravená na nejrůznější situace.
Tvrdíš, že se dá tímto způsobem na cestách žít dokonce levněji než v Česku. Jak to v praxi funguje?
Cestuje-li člověk na vlastní pohon, třeba pěšky, na kole nebo na kajaku, případně autostopem, doprava ho nic nestojí. Když neplatí nájem a spí ve stanu, pod širákem nebo u místních, ušetří další peníze. Jídlo si může nasbírat v přírodě, případně vydumpsterovat nebo nakoupit lokální levnější suroviny a vařit si sám. Pokud si vystačíte s obyčejným cestovním pojištěním, vyjde to taky levněji než zdravotní, které jsme povinni v Česku platit.
Někdy je fajn se na cestě zastavit a žít s místními. Člověk si odpočine od neustálého přesouvání, pozná jejich každodennost a může dostat ubytování a stravu výměnou za trochu práce. Náklady tak mohou být minimální, pokud jste ochotni místo penězi platit nižší mírou komfortu. Ten je ale relativní a jeho hranice se dají posouvat.
Vzpomenu si na spoustu situací, kdy ležím ve spacáku na opuštěném horském hřebeni a v úplném tichu pozoruju nebe plné hvězd. Může mi být zima nebo můžu mít hlad, ale cítím se v harmonii se sebou i okolím a prožívám hluboké štěstí. Za pětihvězdičkový hotel a kaviár ke snídani bych to nevyměnila.
A jak si během cest vyděláváš na živobytí?
Jsou v podstatě dvě možnosti – buď si vydělávám doma, nebo cestou. Mně se víc osvědčilo cestování a práci oddělit. Pokud mám pracovní povinnosti na cestě, zpravidla jde o práci online a komplikace s hledáním signálu, elektřiny a klidu jsou skoro každodenním chlebem. Na dobrodružství pak nezbývá tolik prostoru. Osobně si radši vydělám předem a pak třeba půl roku práci neřeším. Vím pak jen, že čím méně utratím, tím déle můžu v cestě pokračovat.
Mimo cesty se živím zpracováváním materiálů a zkušeností ze svých dobrodružství. Testuju vybavení pro obchod Pod 7 kilo, z audiovizuálních výstupů vznikají prezentace a cestovatelské stand-upy, píšu texty a vedu workshopy trekových dovedností. Nejsem finančně bohatá, ale uživí mě to a nesmírně mě to baví. Pro každého to ovšem není – je v tom spousta nejistoty a vyžaduje to specifickou povahu.
Další možností je práce v zahraničí. Pro mě to byl třeba půlrok na Islandu, kde jsem pracovala na farmě, naučila se řídit traktor a trávila nekonečné hodiny na koních při shánění ovcí.
Tvoje nová show má ukázat, že dobrodružství začíná tam, kde končí vyšlapané cesty. Kam bys dnes poslala člověka, který po dobrodružství touží, ale zatím se bojí udělat první krok?
Dobrodružství se čas od času přihodí náhodou, mnohem spíš je to ale dovednost, která se dá naučit a prohlubovat. Člověk může odjet klidně na druhou stranu planety, a přesto se vrátit s minimem zajímavých zážitků. Podstatné je umět se dívat na věci kolem sebe nově a zkoušet dělat věci jinak než v zaběhlých kolejích.
Není tedy nutné hned opouštět domov nebo práci a dělat „velké věci“. Když třeba cestou do práce pojedete jinou trasou nebo po práci místo cesty domů vyrazíte na výlet, přespíte venku a ráno vyrazíte zase do práce, může to být první krok. Taková mikrodobrodružství (jak je pojmenoval Alastair Humphreys) naruší stereotypní každodennost a z obyčejných dní se stanou dny, které stojí za to si pamatovat.
Já jsem třeba jako mikrodobrodružství zkusila nový sport, packrafting, což se nakonec zvrtlo v bikeraftingovou cestu za polární kruh. Velmi ráda taky vzpomínám na to, jak jsme s kamarádem bivakovávali v konstrukcích pražských mostů a pak šli ráno do školy, nebo jak jsem cestovala do Itálie v přestrojení za muže, což je příběh, o který se chystám podělit právě na své show v Biu Oko v úterý 22. září. A moje aktuální mikrodobrodružství je výchova asistenčního psa.
