Uzbekistán si většina cestovatelů spojuje se Samarkandem, Bucharou a Chivou. Jedno z nejsilnějších míst země ale leží daleko od slavných měst Hedvábné stezky. Aralské jezero vypráví příběh sovětských ambicí, ekologické katastrofy a krajiny, která se během několika desetiletí změnila k nepoznání.
Ještě kolem roku 1960 patřilo Aralské jezero s rozlohou přibližně 66 tisíc kilometrů čtverečních mezi čtyři největší jezerní plochy světa. Rozkládalo se mezi dnešním Uzbekistánem a Kazachstánem, na jeho březích fungovaly přístavy, loděnice i závody na zpracování ryb. Při pohledu na dnešní krajinu je těžké uvěřit, že se zde ještě před několika desítkami let rozprostírala obrovská vodní plocha.
Osud Aralu zpečetila především sovětská snaha proměnit Střední Asii v jednu z hlavních oblastí produkce bavlny. Její pěstování v suchém středoasijském podnebí vyžadovalo obrovské množství vody, a proto vznikala rozsáhlá soustava zavlažovacích kanálů. Stále větší část vody z Amudarji a Syrdarji, dvou hlavních řek napájejících Aralské jezero, byla odváděna na zemědělská pole.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Uzbekistán se stal jedním z nejvýznamnějších producentů bavlny v Sovětském svazu, jenže cena za tento hospodářský úspěch byla mimořádně vysoká. Do Aralu přitékalo stále méně vody a jezero se začalo rychle zmenšovat. Nešlo přitom o změnu odehrávající se po staletí. Během života jediné generace ustoupilo pobřeží o desítky kilometrů, přístavy ztratily spojení s vodou a na místech, kde se ještě nedávno plavily lodě, vznikla vyprahlá krajina.
Moynaq. Přístav, kterému zmizelo moře
Nejznámějším symbolem katastrofy se stal Moynaq v autonomní republice Karakalpakstán na západě Uzbekistánu. Kdysi šlo o rušné centrum rybolovu na pobřeží Aralského jezera. Dnes v jeho bezprostředním okolí žádné moře není.
Nejpůsobivější připomínkou minulosti je známý hřbitov lodí. Rezavějící rybářská plavidla stojí na písku v místech někdejšího přístavu. Na fotografiích mohou působit téměř jako filmová kulisa, ve skutečnosti jde o pozůstatek hospodářství, které během několika desetiletí prakticky zaniklo.
S ústupem vody rostla v jezeře koncentrace soli, což mělo neblahý vliv na množství ryb a obživu spojenou s jejich lovem. Spolu s rybolovem mizela pracovní místa a měnil se život celého regionu. Z někdejšího mořského dna navíc vznikla nová poušť Aralkum. Vítr z ní roznáší sůl, prach a zbytky látek pocházejících z intenzivního zemědělství do širokého okolí.
Katastrofa Aralského jezera přitom není pouze historií. Uzbekistán je dodnes zemí silně závislou na zavlažování a zemědělství spotřebovává naprostou většinu využívané vody.
Současně probíhají projekty, které se snaží následky vysychání Aralu alespoň zmírnit. Na odkrytém mořském dně se například vysazuje vegetace, která pomáhá stabilizovat půdu a omezovat šíření soli a prachu.
Právě Aralské jezero a Moynaq patří k místům, která Excursia zařazuje do svého poznávacího zájezdu do Uzbekistánu. Cesta tak nekončí u známých měst Hedvábné stezky, ale pokračuje až do odlehlého Karakalpakstánu a k místům, která pomáhají pochopit i moderní historii země.
Tajný sovětský ostrov uprostřed Aralského jezera
Příběh Aralu má ještě jednu méně známou a podstatně temnější kapitolu. Uprostřed jezera kdysi ležel ostrov Vozrožděnija, jehož ruský název paradoxně znamená Znovuzrození.
Jeho odlehlost byla přesně tím, co sovětskou armádu zaujalo. Ostrov obklopený vodou a vzdálený od velkých sídel poskytoval vhodné podmínky pro činnost, o níž se veřejnost neměla nic dozvědět.
Sovětský svaz zde vybudoval jeden ze svých nejvýznamnějších polygonů pro testování biologických zbraní. Zařízení známé jako Aralsk-7 sloužilo k experimentům s původci závažných nemocí. Testovány zde byly mimo jiné původci antraxu, moru, neštovic a tularémie. Součástí areálu byly laboratoře, testovací prostory i vojenské zázemí. Na ostrově vzniklo také tajné sídlo Kantubek, kde žili vojáci, vědci a další lidé spojení s provozem základny. Sovětský program pokračoval až do rozpadu Sovětského svazu. Poté byl areál opuštěn. Jenže tím příběh ostrova neskončil.
Jak Aralské jezero vysychalo, Vozrožděnija se postupně zvětšovala. Voda, která měla tajný vojenský prostor izolovat od okolního světa, ustupovala, až se někdejší ostrov nakonec spojil s pevninou. Obavy vyvolávaly především pozůstatky biologického materiálu, který zde Sověti zanechali. Zvláštní pozornost se věnovala zásobám antraxu, které byly na ostrově v závěru sovětské éry zakopány. Na počátku nového tisíciletí zde proto proběhly rozsáhlé dekontaminační práce.
Od Aralského jezera do měst Hedvábné stezky
Byla by ale chyba odjíždět z Uzbekistánu s představou, že je země pouze příběhem ekologické katastrofy a sovětské minulosti. Právě obrovské kontrasty jsou jedním z hlavních důvodů, proč je cesta po Uzbekistánu tak zajímavá.
Chiva za mohutnými hradbami historického města Ičan Kala připomíná dobu karavan a středoasijských chanátů. Mešity, minarety, medresy, paláce a úzké uličky vytvářejí jeden z nejpůsobivějších historických městských celků Střední Asie. Tady si opravdu budete připadat jako v orientální pohádce.
Další z významných měst na Hedvábné stezce, Buchara, byla po staletí významným centrem obchodu, vzdělanosti a islámu. Komplex Poi Kalon, pevnost Ark, staré medresy a někdejší obchodní kupole připomínají dobu, kdy městem procházely karavany spojující Asii s Evropou. Buchara zároveň ukazuje, že Hedvábná stezka nikdy nebyla jedinou cestou. Šlo o rozsáhlou síť tras, po kterých se společně se zbožím šířily myšlenky, náboženství, technologie i umění.
Nejmonumentálnější tvář Uzbekistánu představuje Samarkand. Náměstí Registán se třemi medresami patří k nejslavnějším místům celé Střední Asie. Město je neoddělitelně spojeno s Amirem Timurem neboli Tamerlánem, který z něj vytvořil centrum své říše. Mauzoleum Gur Emir, nekropole Šáhi Zinda nebo mešita Bibi Chanum představují úplně jinou kapitolu historie než Moynaq a Aralské jezero.
Taškent a současný Uzbekistán
Další vrstvu poznání představuje Taškent, moderní hlavní město země. Vedle islámských památek zde najdeme široké bulváry, monumentální sovětskou architekturu, rozsáhlé parky i pozoruhodné stanice taškentského metra.
Současný Uzbekistán lze ale poznávat i mnohem jednodušším způsobem, prostřednictvím jídla. Jedním ze symbolů země je plov, připravovaný z rýže, masa, zeleniny a koření. V taškentském Centru plovu se připravuje v obrovských kotlích a jeho návštěva ukazuje, že nejde pouze o jídlo nabízené turistům. Plov je důležitou součástí uzbecké společnosti, rodinných oslav i místní kultury.
Uzbekistán s Excursií není jen Samarkand a Buchara
Kontrast mezi starými městy Hedvábné stezky a místy spojenými s moderní historií je jedním z důvodů, proč je Uzbekistán důležitou destinací také pro CK Excursia, která se specializuje na poznávací cesty do zemí bývalého Sovětského svazu.
Poznat Uzbekistán totiž neznamená pouze vidět Registán a projít historické centrum Buchary. Současné podobě země nelze dobře porozumět bez znalosti její sovětské minulosti. Bavlna, zavlažovací kanály, proměna krajiny, sovětská architektura i katastrofa Aralského jezera jsou stejně skutečnou součástí jejího příběhu jako Tamerlán, medresy a staré karavanní cesty.
Excursia během poznávacích zájezdů do Uzbekistánu propojuje různé vrstvy země. Aralské jezero a Moynaq představují dramatickou kapitolu moderních dějin, Chiva, Buchara a Samarkand připomínají období Hedvábné stezky a Taškent ukazuje současnou tvář Uzbekistánu.
Právě cesta k Aralskému jezeru umožňuje dostat se daleko za hranice klasických turistických tras. Rezavějící lodě v Moynaqu, nekonečná krajina bývalého mořského dna a příběh tajného ostrova Vozrožděnija ukazují Střední Asii způsobem, který samotná návštěva historických měst nabídnout nemůže.
Existují místa krásná a existují místa důležitá. Aralské jezero patří především do druhé skupiny. Pohled na lodě stojící v poušti v místě někdejšího přístavu dokáže vysvětlit důsledky lidského zásahu do krajiny lépe než desítky stran textu.
Aralské jezero přitom není odbočkou od příběhu Uzbekistánu. Je jednou z jeho nejdůležitějších kapitol.
