Většina cestovatelů míří do jihovýchodní Afriky spíše na safari, Šebestián Bok to ale vzal z úplně jiné strany. Během dvou měsíců prošel Tanzanii, Malawi, Zambii a Botswanu, urazil stovky kilometrů po svých a další tisíce kilometrů stopem. Setkával se s lidmi, kteří bělocha viděli vůbec poprvé, dobrovolničil a poznával Afriku z perspektivy, kterou běžný turista nezažije. V rozhovoru vypráví, proč ho přitahuje nejistota, co všechno člověka naučí cestování mimo komfortní zónu a proč za dobrodružstvím nemusíme vyrážet nutně až na vrcholky hor.
Vraťme se na samotný začátek té velké cesty. Co tě přivedlo právě do jihovýchodní části Afriky? Do Tanzanie, Malawi, Zambie a Botswany?
Jako vždycky to byl tak trochu skok do neznáma. Jelikož mě nejvíc zajímá a baví cestování v oblasti Blízkého východu a Střední Asie, chtěl jsem vyzkoušet zase po čase něco jiného. Aktuálně mají moje nápady a projekty v Íránu a Afghánistánu bohužel stopku, takže jsem si vybral to, co mi přišlo geograficky zajímavé. Chtěl jsem i do jiných částí Afriky, ale z nějakého důvodu na mě Malawi působilo takovým mystickým dojmem, tak jsem se rozhodl to vymyslet tak, aby se to okolo něj točilo.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Pět set kilometrů pěšky a další tisíce kilometrů stopem zní jako něco mezi dobrodružstvím a úplným šílenstvím. Řekl sis někdy vůbec: „Tak tohle už jsem asi trochu přehnal“?
Někdy si to říkám, někdy ne. Daleko víc přehnaně a šíleně často působí moje cesty stopem v Íránu nebo v Iráku. Přitom paradoxně v Africe jsem měl daleko menší tušení, do čeho jdu, než právě na Blízkém východě. Ale jo, občas mě to napadne.
Tvrdíš, že ses dostal i do míst, kde bělocha viděli vůbec poprvé. Jak taková setkání probíhala? A zaskočilo tě tu něco jako zcestovalého Evropana?
Dokázal bych to přirovnat asi k tomu, kdyby naší zapadlou vesnicí procházel černoch nebo třeba cestovatel z Polynésie. Lidé jsou překvapení, nikoliv však zlí. Většinou si na mě chtěli sáhnout, podat si ruku, děcka bavily moje vlasy, ty úplně nejmladší často rozbrečíte, protože si myslí, že jste duch. Vůči nám Evropanům tam mají lidé velké předsudky, někdy i očekávání, že budeme rozdávat peníze. To některá setkání trochu kazilo. Bohužel se ale není čemu divit, když tam kde kdo jezdí za šílené peníze na safari a do stylových resortů, které si místní vůbec nemůžou dovolit.
TIP! Na Šebestiánovu přednášku „Afrikou na punk“ můžete zajít do pražského kina Bio Oko v úterý 22. září od 20:30. Předcházet jí bude přednáška cestovatelky Viktorky Rys „Dobrodružství jako životní styl“ od 18:00. Na obě přednášky můžete zakoupit vstupenky na stránkách Biooko.net/Diaky nebo v pokladně kina.
Na své cestě ses často pohyboval mimo běžné turistické trasy. Komu bys takové cestování v Africe doporučil a komu naopak vůbec?
Musím říct, že jsem to zvládal „hladce“ v rámci možností i díky tomu, že už mám trochu nacestováno. Přímo mimo turistické trasy to podle mě není pro někoho, kdo neumí improvizovat z minuty na minutu. Je to hodně o komunikaci s lidmi, kterou spousta cestovatelů záměrně nevyhledává. Někomu, kdo se rád a rychle učí a užívá si výzvy, bych to naopak doporučil. Zároveň sám sebe nepovažuju za někoho extrémně zkušeného, proto mě to asi furt takhle baví.
Co je podle tebe na low-costovém cestování nejtěžší – diskomfort, fyzická náročnost, nejistota?
Často jsem přehlížel faktor fyzické náročnosti, ale také díky mé přítelkyni postupně zjišťuji, že to často může být asi to úplně nejtěžší. Když člověk celý den cestuje v kamionech, tak má méně jídla a obecně odpočinku. A pak se zničehonic seberu a z fleku ujdu 130 km. Mně dynamičnost vyhovuje, ale rozhodně si nemyslím, že to tak má každý. S nejistotou je to podobně. Pro mě je to jeden z důvodů, proč takhle stále cestuju. V některých věcech je nejistota hrozně fajn věc, která nás dostává do situací, které nejsou připravené, a my pak musíme být kreativnější. To jsou ty chvíle, které vyhledávám. Myslím, že je spousta faktorů, které z low-cost cestování dělají ten nejlepší způsob cestování vůbec, ale zase je i řada situací, kdy je to přesně naopak.
Po Africe ale dobrodružství neskončilo. V Turecku se k tobě připojila přítelkyně a společně jste dostopovali až do Evropy. Jak se podle tebe liší cestování o samotě a ve dvou?
Rozdíl to je. Kecal bych, kdybych tvrdil, že ne. Je to pomalejší a klidnější, což osobně zatím nepreferuju, ale občas je to moc fajn. Když jedeme s parťákem, ať už to je kdokoliv, vyjma venkovního dobrodružství se odehrává ještě další příběh uvnitř nás. Cestování ve dvou je i o tom, co nového se o sobě dozvíme a jak se postavíme ke společným výzvám. Většina lidí má asi za to, že cestování ve dvou je jednodušší, ale to já si zatím úplně nemyslím.
Když se ohlédneš za svými cestami, během kterých jsi už prostopoval přes 130 000 kilometrů, co tě vlastně pořád žene dál? A změnilo se za tu dobu nějak tvoje vnímání toho, co znamená „dobrodružství“?
Možná jsem si vnímání trochu posunul skrz některé extrémní situace, ale dobrodružství pro mě stále znamená téměř to samé. Mám rád čiré, exponované a unikátní situace, které mě naučí něco, co můžu předat dál. Ale nestojím si nutně za tím, že dobrodružství se musí vždycky odehrávat na vrcholcích hor, v pouštích nebo pralese.
A co mě žene dál? Dnešní doba je plná negativity a globální a geopolitická situace mě rozhodně nenechává chladným. Jsem ale věčný optimista a věřím, že svět může být i krásné místo plné lásky, když se budeme od odlišných kultur učit a hledat pro ně porozumění. Baví mě tohle předávat dál.
Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.
