HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Putování po káhirských památkách

Putování po káhirských památkách

Heliopolis

První ráno v Káhiře! Nemohla jsem ani dospat. Odchytil mě recepční a nabídl mi, že mi pomůže s vyřízením studentské karty. Hodilo se mi to, protože s katrou jsou všecky vstupy poloviční a k jejímu vystavení je nutné potvrzení o studiu, které já jsem samosebou neměla. Na oplátku požadoval nakoupení alkoholu a cigaret v obchodě „duty free“. Dozvěděla jsem se, že cizinci mají možnost nakoupit do 24 hodin po příletu zboží v hodnotě 200 USD. Zahraniční akohol a cigarety se v Egyptě běžně neprodávají, takže místní mafiáni si na tomto postavili výhodný byznys. Nicméně, souhlasila jsem. Studentská karta byla hotová za 5 minut. Využila jsem příležitosti a do kolonky „Název studované univerzity“ jsem uvedla „CAMBRIDGE“.

Poté jsme se vrátili zpět k hotelu a čekali jsme na šéfa, který celou akci organizoval. Asi po10 minutách přijely čtyři nablýskané Ladovky, vyskákalo z nich 5 mafiánů oblečených v kůži, s bílými košilemi, doutníky, nagelovanými vlasy, mnoha mobilními telefony a začali vše organizovat – kam se pojede, kdo s kým pojede, kdo si na jaké místo sedne… Následovala půlhodinová vyhlídková jízda Káhirou. Nákup proběhl rychle, protože všecko zboží bylo již připravené. Vyplnila jsem jen pár formulářů, dostala nějaké razítko do pasu a bylo hotovo. Mafiáni byli spokojení,že mají whisky, vodku a cigarety Marlboro, a já byla spokojená, že mám studentskou kartu.

Káhirská nekropolis

Na zpáteční cestě jsem se nechala vysadit nedaleko čtvrti, ve které bylo spoustu různých věžiček a která vypadala od zbytku města odlišně.Později jsem zjistila, že je to nekropolis – pohřebiště. Původně se nacházelo daleko za městem, ale s rychlým přírůstkem obyvatel jej Káhira brzy pohltila a nekropolis se stalo její součástí. Živí tu bydlí společně s mrtvými, někteří lidé přebývají dokonce přímo v hrobkách. Viděla jsem muže, který na hrobě spal, další rodina používala hrob jako stůl, mezi kříži byla natažená šňůra s prádlem…

Před domy pobíhaly ušmudlané a bosé děti, mávaly na mě a volaly. Některé z nich pálily všudypřítomné hromady odpatků. Ženy si mě zvědavě prohlížely a muži pokuřující vodní dýmky se usmívali, ukazujíce své zuby v barvě kari koření – pokud vůbec nějaké zuby měli. V obličejích se jim zračilo opravdové překvapení. Tipovala bych, že na tato místa mnoho turistů nezavítá… Došla jsem až k Saladinově citadele, odkud se mi naskytl jedinečný, naprosto úchvatný pohled. Uviděla jsem obrovské komplexy mešit, tvořící dominantu města. Stála jsem jako opařená a zírala na tu nádheru…

Káhirské muzeum

Další den brzy ráno jsem se vypravila do slavného káhirského muzea. Je tak obrovské a obsahuje tolik artefaktů, že kdybych před každým stávila 1 minutu, návštěva muzea by trvala 9 měsíců!

Nejvíce se mi líbily:
– několikametrové papyry, popsané malými hieroglifyckými znaky
– krásné, jasnými barvami vymalované sarkofágy
– centimetroví alabastroví hrošíci
– mumie ptáka v malém sarkofágu
– Tutanchamonův poklad (zlatá posmrtná maska, zlatý sarkofág, šperky a tři několikametrové truhlice. Původně byly uloženy jedna v druhé, v nejmenší se nacházel sarkofág)
– mumie – byly úžasné! Ramsses měl narozdíl od ostatních mumií světlé vlasy,světlou plet‘ a veliký orlí nos. Dvě královny měly naopak rysy čistě černošské – tmavou plet‘, černé kudrnaté vlasy a rozpláclý nos. Zbylé mumie byly něco mezi těmito dvěma extrémy – vypadaly přesně tak, jak jsem si Egypt’any vždycky představovala.

V muzeu jsem strávila pouze jeden den a i když jsem odcházela pozdě odpoledne, úpěnlivě jsem si přála mít nazbyt těch 9 měsíců. Moje další kroky směřovaly do Koptské čtvrti.

Výlet do Koptské čtvrti

Stála jsem na nástupišti metra a už mi ujely dva vlaky. Jakmile vlak přijel a otevřely se dveře, jeden dav lidí se začal cpát ven a druhý dovnitř. Když byl zmatek největší, dveře se zavřely a vlak odjel. Třetí pokus byl úspěšný, dovnitř jsem se dostala i já. Když se vlak rozjel a já se rozhlédla kolem, zjistila jsem, že kolem jsou samí muži. Neuvědomila jsem si totiž, že přední vagony jsou vyhrazeny pouze ženám a nastoupila jsem do vagonu pro muže. Ale nikomu to nevadilo a všichni si mě zvědavě prohlíželi. Až na staršího pána, který byl mým činem velmi pohoršen. V polovině cesty jsem se začala připravovat na vystupování a sunula jsem se pomalu ke dveřím…

Koptská čtvrt‘ byla krásná, ale probíhala zde intenzivní rekonstrukce. Některé památky byly oděny do lešení a jiné byly zavřené. Ale i přesto jsem si prohlédla nejvýznamnější kostely a místa. Zpáteční cesta nebyla takový horor, dokonce jsem i seděla. Na Ramssesově náměstí jsem přesedla na tramvaj a jela jsem do nejluxusnější čtvrti v Káhiře, ve které má sídlo i prezident – jela jsem do Heliopolis.

Problémy v Heliopolis

Z tramvaje jsem vyskočila u prezidentského paláce. Byl opravdu majestátný, celý v pískové barvě. Sice byl obehnán vysokou zdí, ale i tak byla vidět spousta věží a věžiček. U každého vchodu stála skupina ozbrojených a pokuřujících vojáků. Nejvíce mě zaujalo, že palác měl zazděná okna. Sáhla jsem po fot’áku a chtěla jsem si tu nádheru zvěčnit.

Nevěděla jsem ale o přísném zákazu fotografování, tkaže jsem se docela vyděsila, když na mě vyběhly stráže a málem mě zatkly. Trvalo dlouho a dalo mi hodně práce přesvědčit je, že jsem nevyfotila vůbec nic a o zákazu jsem nevěděla. Toto se mi během odpoledne stalo ještě mnohokrát. Heliopolis je totiž vilová čtvrt‘ a před každou druhou vilou stála stráž.

Vily byly obrovské, většinou obehnané vysokým plotem a obklopené rozlehlou zahradou. Na širokých ulicích jsem nenašla ani smítko. Okolní „obyčejné“ domy byly různě malované a barevné, s vyřezávaným průčelím a s restauracemi, kavárnami a značkovými obchody v přízemí.

Šla jsem po jedné z hlavních ulic, která pozvolna stoupala k uměle vytvořené vyvýšenině, na které trůnil a na celou Heliopolis majestátně shlížel tmavě hnědý Baronův palác. Byl postaven v hinduistickém stylu pro jakéhosi vyslance. Užívaly jej celé tři generace, poté se palác stal státním majetkem. Dnes je Baronův palác obklopen zchátralou zahradou. Stejně jako tato kdysi krásná zahrada, tak i palác samotný je odsouzen k zániku.

Z mých úvah, jaké to tam kdysi asi vypadalo, mě vytrh starý muž vyžadující peníze. Vytáhla jsem 1Lb bankovku, ale on rozhodl, že mu dám 8Lb. Obrátila jsem se a odcházela jsem pryč. V tom samém okamžiku si onen starý pán svolal partičku asi pěti pobudů, kteří se potulovali kolem a já pochopila, na co tam jsou. Čtyři se šourali ke všem východům ze zahrady a jeden z nich šel přímo za mnou. Žádal peníze, takže jsem mu začala vysvětlovat, že jsem platila, ale jeho šéf nechtěl… Spasilo mě to, že hoch skoro neuměl anglicky a mé vysvětlování pochopil tak, že starý pán peníze dostal a nechce se rozdělit. Své komplice ponechal u východů a sám se šel zeptat šéfa, jak to všecko vlastně je. Já jsem neváhala ani vteřinu, přelezla jsem plot a utíkala jsem pryč, co mi síly stačily.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí