HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Alexandrie a cesta do oáz Siwa

Alexandrie a cesta do oáz Siwa

Oaza Siwa

Ráno jsem musela vstávat po páté hodině a doopravdy se mi nechtělo. Nakonec jsem měla tak málo času, že mi nezbylo nic jiného, než jet na vlakové nádraží metrem a šlo mi doslova o vteřiny. Neuvědomila jsem si totiž, že na nádraží pravděpodobně nebudou žádné nápisy v angličtině a podcenila jsem také jeho organizaci. Všude byl zmatek a nikdo pořádně nevěděl, odkud můj vlak jede.

Na poslední chvíli mi pomohl takový starý pán, který se mnou vytrvale běžel až k vlaku na posledním nástupišti. Byla jsem tak zmatená, že když nastavil ruku, neuvědomila jsem si, že mě žádá o peníze. Naopak, bezmyšlenkovitě jsem do jeho dlaně vrazila ruku svojí a začala horečnatě třást,na znamení toho, jak vděčná za pomoc mu jsem. Nechápavě na mě zíral, ruku vytrhl a začal nadávat. Ještě jsem mu z vlaku na rozloučenou zamávala a v 5:45 ráno mě opravdu nenapadal žádný důvod, proč se na mě ten dobrý starý muž zlobí…

Chaos v Alexandrii

Do Alexandrie jsem dojela kolem sedmé hodiny ranní. Problémy začaly hned na nádraží, protože jsem nemohla najít východ. Když se mi to konečně podařilo, pro změnu jsem se nemohla zorientovat. Stála jsem na obrovské křižovatce a marně jsem se snažila najít nějaké značení ulic v angličtině. Po půlhodině tápání jsem to vzdala a vydala jsem se směrem, kterým jelo nejvíc aut.

Došla jsem na další křižovatku, která byla zároveň také výjezdním bodem tramvají. A tak jsem naskočila do tramvaje, která projížděla kolem, a zeptala jsem se řidiče, jestli jede k moři. Kývl, ale po pěti minutách jízdy mi ukázal, že mám přestoupit na tramvaj jinou. Docela mě to naštvalo a rozhodla jsem se, že si moře najdu sama.Naštěstí bylo blízko, takže mi hledání moc času nezabralo.

Alexandrijská promenáda byla krásná, dokonce jsem viděla i odpadkové koše. Byla to velká vzácnost, poněvač je známo, že na východ od Turecka odpadkové koše mizí a v Africe se ani neví, co to vlastně je. Všude bylo plno dělníků, kteří pokládali novou dlažbu a sázeli podél chodníků mladé palmy. Chvíli jsem je pozorovala a potom jsem se šla podívat na moře. Foukal příjemně chladivý vítr a ačkoliv bylo odhadem 28 stupňů, moře bylo studené.

Také mě překvapilo, že Alexandrie nemá žádné pláže. Alexandrii jsem si představovala tak trošku jako Tel Aviv, myslela jsem, že podél moře bude široký písečný pruh. Místo toho jsem uviděla obrovské černé balvany a dozvěděla se, že tady se nikdo koupat nechodí. Připadalo mi to divné. Nedokážu si představit, že bych bydlela u moře a jen se na ně dívala.

Procházela jsem se podél pobřeží a prohlížela jsem si okolní domy. Byly vysoké, mnohé z nich s dřevěnými vyřezávanými prvky a s obchůdky či kavárnami v přízemí. Prošla jsem několika parky a dostala jsem se až ke komplexu mešit na západním okraji města. Měly barvu bílé kávy a jejich minarety byly opravdu mistrovským dílem. Tak zdobné a nádherné stavby jsem doposud neviděla.

Od mešit to bylo kousek k pevnosti stojící na jakémsi výběžku, který zasahoval daleko do moře. Velice mě zklamalo, že okolí pevnosti bylo celé rozkopané a v pevnosti samotné stály tři jeřáby. Opravovala se příjezdová cesta, promenáda a hradby, všude bylo spoustu prachu a hluku a neustále přijížděla valká nákladní auta se stavebním materiálem. Nezdržela jsem se zde dlouho, zvenčí jsem si pevnost prohlédla a vydala jsem se na cestu zpět k vlakovému nádraží.

Hledání cesty do Siwy

Zamávala jsem na projíždějící mikrobus, který jel k hotelu Cecil. Odtud měly odjíždět další mikrobusy,na všechny možné strany. Jenže řidič mi neřekl, kde mám vystoupit, a potom mi s úsměvem oznámil, že jsem hotel Cecil přejela. Byla jsem docela dost nervozní, protože za 15 minut mi z druhé strany města odjížděl autobus do oáz Siwa, který jezdí dvakrát týdně… Stála jsem opět na křižovatce a opět jsem neměla ani nejmenší tušení, kde jsem. Ptala jsem se kolemjdoucích na hotel Cecil, ale každý, koho jsem se zeptala, mi ukázal jiným směrem.

Posledním řešením bylo vzít si taxi přímo na autobusovou zastávku. Jenže, autobusové zastávky byly dvě, což jsem samozřejmě také nevěděla. Taxikář mě vysadil na jedné a z té mě poslali na druhou. Naštěstí byly blízko u sebe. Zbývalo posledních 5 minut, během kterých jsem musela najít správnou zastávku, autobus do Siwy a ještě si koupit jízdenku. Jako by toho bylo málo, ve výdejně jízdenek nastala nějaká porucha, v důsledku čehož mi jízdenku nevydali a místo toho mě poslali opět na první zastávku. Už jsem toho měla opravdu dost. V klidu jsem úředníkům oznámila, že nikam nejdu – maximálně těch pár metrů směrem k autobusu. Jejich hulákání a odmítavé argumenty jsem ignorovala, načež se mi o jízdenku postaral sám řidič.

Cesta utíkala rychle a krajina byla celkem nezajímavá. Až na pobřežní pás, který začínal nedaleko za Alexandrií a táhl se v délce dobrých 150 km. Byla na něm vystavěna nádherná nová sídliště. Každá buňka obsahovala jinak barevné a architektonicky řešené domy, velký park, byla obehnána zídkou se vstupní bránou a měla vlastní příjezdovou cestu. Viděla jsem také obrovská nákupní střediska a zábavní parky. Ale všechna ta nádhera byla prázdná, protože v Egyptě prakticky chybí střední třída a tudíž není nikoho, kdo by zde bydlel.

Další, vlastně jedinou zastávkou na cestě, bylo město Marsha Matruh. Toto nejznámější egyptské letovisko mě vůbec nezaujalo. Má sice nádherně modré moře a pláže s bílým pískem, ale jinak tu vůbec nic zajímavého není. Jen památník padlým ve druhé světové válce, nedaleko odtud v El Alameinu.

Umění egyptských filmařů

Do Siwy jsme dorazili za tmy. Usnout v autobuse se mi nepodařilo, protože egyptské autobusy zapínají klimatizaci zásadně v noci. Téměř všichni spolucestující kouřili a se zaujetím sledovali film, který běžel na videu. Obraz byl černobílý, protože vypadávaly barvy, přeskakoval a zrnil. Vydržela jsem se dívat jen chvíli. To co jsem viděla, bych přirovnala k seriálu Esmeralda s akčními prvky.

Tančící žena běhala bosa po rozkvetlé louce, zpívala a tančila. Z povzdálí ji z úkrytu pozoroval nějaký muž, který se do ní bezhlavě zamiloval. Žena tančila a tančila, když tu najednou byl všude kolem sníh (zřejmě tančila několik ročních období). Když tančila na jezeře, probořil se pod ní led. Muž vyběhl ze svého úkrytu, ale byla taková zima, že díra v ledu okamžitě zamrzla.Proto běžel domů pro sekeru, vysekal do ledu díru novou a dívku zachránil. Donesl ji do svého příbytku, položil ji na deku a díval se na ni. Když se dívka probudila, bylo už zase léto.

V další části, na kterou jsem se dívala, se připravovala svatba a dvojici se zřejmě narodilo dítě. Když jeli autem ze svatebního obřadu po vysokém mostě nad řekou, najednou odněkud vyskočil terorista a po autě vystřelil. Žena spadla i s dítětem do řeky a muž se pustil za zločincem. Když zpozoroval topící se manželku, skočil z mostu za ní. Nejdříve zachránil několikaměsíční nemluvně, dal si ho na záda a ono se rozumně chytilo tatínka kolem krku. Svoji ženu zachránit nestačil, protože se uhodila do hlavy o kámen, omdlela a uplavala pryč.

Následující hodinu jsem si četla svoji oblíbenou knihu Průvodce Egyptem. Zvedla jsem oči k televizní obrazovce, načež jsem uviděla scénu, kdy ona žena jela opět v autě po mostě a opět byla přepadena teroristou. Vše se opakovalo, akorát s tím rozdílem, že neomdlela a neodnesla jí řeka, ale zachytila se větve ve vodě a vrátila se jí paměť. Vydala se hledat svého prvního manžela a své dítě. Další část byla bez obrazu, takže nevím, co se událo.

Když obraz opět naskočil, žena byla unesena zlým králem a musela pro něho tančit na místě, které mi připomínalo fotbalový stadion. Její muž visel přivázaný za nohy nad bazénkem s velkým krokodýlem a hlídaly ho stráže. Najednou se odněkud připlazila kobra, po rozmluvě s mužem uštkla stráže a překousala muži pouta na rukou. Mezitím manželka stále tančila a zpívala na stadioně. Když tu najednou, za zvuku oslavné hudby, vkráčil na stadion onen muž a na rameni nesl velkého krokodýla z bazénku, který měl svázanou tlamu kobrou…

Ráno v oáze Siwa

Večer jsem byla tak unavená, že jsem si ani neprohlédla město. Ubytovala jsem se v prvním hotelu,který jsem našla, a usnula jsem v tom momentě, kdy se moje hlava dotkla polštáře.

Noc byla velice zajímavá. Většinou jsem spala hodně oblečená, s kapucí na hlavě a přiloženou dekou jsem si zakrývala jen nohy. Než jsem šla spát, zabila jsem v koupelně asi 30 komárů. Jejich další útok jsem zaznamenala po druhé hodině ranní. Ve tři hodiny začali hýkat osli, ale tak moc, že to vypadalo, že se dusí. Začal jeden, postupně se přidávali další a další, až nakonec hýkali všichni osli v celé oáze. Ve čtyři hodiny byli osli vystřídáni muazíny, kteří z mešit svým zpěvem svolávali věřící k ranní modlitbě. A jako by toho nebylo málo, kolem páté kokrhali kohouti a mě se už vážně chtělo ze všeho brečet….

Vstala jsem o půl sedmé ráno a šla jsem si dát snídani na střechu. Uviděla jsem malé prašné náměstíčko, po jehož obvodu stály malé obchůdky s ovocem a zeleninou. Aut bylo v oázách poskrovnu, každý se přepravoval na malé kárce, kterou táhl vyhublý oslík. Učarovalo mi impozantní hliněné město na protějšim kopci, které bylo obydlené až do poloviny 20. století, kdy ho zničil déšť. Ale i tak z něho zbylo dost na to, aby se v něm člověl ztratil.

Po průzkumu hliněného města jsem se vydala hledat místo, kde si Alexandr Veliký nechal ověřit svůj božský původ. Našla jsem zbytky hradu na kopci, kde probíhaly intenzivní archeologické práce a odkud se mi otevřel neuvěřitelný výhled. Spatřila jsem palmový háj, nebo spíš džungli, na jejíchž okrajích leželo několik sladkovodních jezer. A to vše bylo obklopeno nekonečnou zlatavou pouští… Pár set metrů dál od hradu se tyčilo pár sloupů kdysi majestátného chrámu zasvěceného bohu Amunovi.

Odtud jsem se vypravila zpět do vesnice, protože mě přepadl neskutečný hlad. Líbila se mi cesta, která se vinula palmovou džunglí. Atmosféra to byla tedy nezapomenutelná. Vybrala jsem si restauraci, jejíž základ tvořilo několik palem vysazených do čtverce a jedna uprostřed místnosti. Palmy tvořily jakési rostoucí podpěry pro střechu z palmového listí. Dozvěděla jsem se, že v oáze naposledy pršelo někdy kolem roku 1903. Mírný déšť tehdy trval tři dny a zničil velkou část hliněného města.

Velké prádlo v poušti

V oázách jsem se také rozhodla, že vyperu všechno své prádlo. Věci jsem totiž dělila na velmi špinavé a ty, co tolik nesmrdí a dají se ještě nosit. Naposledy jsem se pokoušela prát v Káhiře. Prádlo jsem pověsila různě po pokoji a zbytek na nataženou šňůru v okně. Jak jsem prádlo večer pověsila, tak vytvarované jsem ho ráno sundala – jako když se nechají mokré věci v mrazu a ony zmrznou. Jen s tím rozdílem, že v Káhiře bylo 26 °C a prádlo ztuhlo smogem a prachem. Posbírala jsem ponožky, omlátila jsem je o postel, aby změkly, a rozhodla jsem se, že už nic prát nebudu.

Jediný rozdíl mezi nevypraným a vypraným prádlem byl ten, že vyprané věci trochu voněly. Pocit čistoty jsem měla akorát ráno, když jsem si na sebe vyprané prádlo oblékla. Jenže tento vzácný pocit vzal za své spolu s nástupem do prvního autobusu nebo jiného dopravního prostředku. Oprašování maminčina batohu jsem také vzdala. Na delších trasách cestoval totiž v úložném prostoru. Potom se mi několikrát stalo, že při výstupu jsem nemohla svoje černé zavazadlo najít – všechny věci měly totiž stejnou barvu a byly na nich vrstvy prachu a písku.

V Siwě působila pradlena, takže jsem jí donesla kalhoty, pár triček a ručník, který trpěl asi nejvíc. Dohodly jsme se na ceně 50 piastrů za kus a na tom, že si čisté věci vyzvednu v hotelu a také tam zaplatím. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem si pro prádlo šla. Recepčnítotiž požadoval 2Lb za kalhoty, 3Lb za ručník a 1Lb za tričko. Docela zuřil, protože jsem odmítla zaplatit novou částku a trvala jsem na té, která mi byla řečena pradlenou. Načež recepční začal svolávat ostatní hosty, aby mi sdělili, kolik za vyprání prádla zaplatili oni. S naprostým klidem jsem položila původně dohodnutou částku na stůl a se slovy, že mi neměl lhát, jsem odešla…

Zkušenosti čtenářů

Jitka

Markéto, jak můžeš tvrdit, že v Alexandrii nejsou žádné pláže, když jsi krátký čas tam strávený zabila hledáním autobusové zastávky? Možná sis měla něco o Alexandrii najít předem na netu. V místech, kde ses pohybovala, se opravdu nikdo nekoupe, protože poblíž pevnosti a těch velkých mešit je přístav, ale na severu je pěkná pláž Mamoura, hned vedle jsou menší privátní pláže v areálu knížecího paláce Montaza, cestou tam jsou podél silnice vidět veřejné pláže a taky na druhou stranu směrem na jih jsou pěkné pláže, ale to není na pěšky, Alexandria má pobřeží dlouhé desítky kilometrů. Místní ovšem nejradši jezdí na Matruah třeba na tři dny, protože tam jsou opravdu nádherné pláže. Je škoda, žes pojala Alexandrii jen jako přestupní místo, je tam k vidění spousta zajímavostí, kromě mnoha mešit určitě známá alexandrijská knihovna, ta pevnost už je opravená a je nádherná, egyptské muzeum, románské muzeum, odkrytý byzantský palác, kterému tam říkají „Pompeje“ s pilířem a sfingami, knížecí palác v nádherné zahradě, kde se dá být celý den, taky je zážitek navštívit některá z divadel – není potřeba večerní róba, město je plné zajímavých staveb starých i nových, takže určitě stojí za to strávit tam aspoň pár dní.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí