HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Přes Káhiru do oáz Baharyia

Přes Káhiru do oáz Baharyia

Sahara

Brzy ráno jsem se snídaní na střeše hotelu rozloučila s milou oázou Siwa a vydala se na cestu zpět do Káhiry. Když jsem dorazila do Alexandrie, byla jsem polomrtvá hladem. Ihned jsem se vydala hledat „koshari shop„, což bylo místo, kde prodávali jedinou věc, která se dala v celém Egyptě jíst, a myslím, že byla celkem i bezriziková.

Vypadalo to tak, že v restauraci měli za sklem na pultě obrovský hrnec. V něm byla směs kolínek a jakýchsi krátkých špagetek. V dalším, tentokrát menším hrnci, byla směs rýže, hnědé a oranžové čočky. Na pultě stála ještě nádoba s uvařenou cizrnou, která se podobá hrášku, nádobka s osmaženou cibulkou a hrnec s rajčatovou omáčkou. Kuchař s vysokou čepicí obratnými pohyby doslova naházel na talíř těstoviny, na ně směs rýže a čočky a pár kuliček cizrny. Jídlo polil omáčkou, posypal cibulkou a na požádání přidal ještě pálivou chili omáčku, nebo česnek. Tato lahůdka stála maximálně 1-2Lb. A hlavně, jídla bylo opravdu hodně a většinou bylo podáváno v docela čistých restauracích.

Naobědvala jsem se a zároveň navečeřela na ulici. Sedla jsem si na chodník a pozorovala kolemjdoucí. Setmělo se a tak jsem se vydala na nádraží. Původně jsem šla na vlak, ale cestou jsem objevila autobus, který byl levnější a stál přímo před vlakovým nádražím. Byla jsem unavená a opravdu jsem se těšila do Káhiry. Zjistila jsem, že kromě řidiče působí v autobusech také prodavač jízdenek a vyvolavač, který stojí v otevřených dveřích a křičí jméno cílové stanice. Je to jakási praxe, kterou musí projít každý, který se chce řidičem v budoucnu stát. Rozjeli jsme se, postupně přistupovali cestující a já jsem nevěřila vlastním očím, když jsem zjistila, žeběhem hodiny autobus pouze objel vlakové nádraží a že stojíme zase na tom samém místě, odkud jsme vyjížděli…

Oázy Baharyia

Protože všichni turisté jedou z Káhiry rovnou do Luxoru, já jsem se rozhodla, že pojedu úplně jinak. Vymyslela jsem, že navštívím všech pět egyptských oáz a z té poslední pojedu do Luxoru vlakem. Vymyslet plán bylo docela dost obtížné, protože autobusy mezi oázami jezdily nepravidelně a pouze v určité dny. Vlak do Luxoru jel jednou týdně a jako by toho nebylo málo, byla to pouze třetí třída. Ta, o které se běžně mluví jako o té, co hoří. V novinách také psali, že touto třídou čeští turisté v žádném případě nejezdí. Já samozřejmě tedy ano…

Ráno byl trochu zmatek, protože autobusy odjížděly z jiné části Káhiry, než jsem předpokládala.Proto jsem si opravdu užila chození, neustálého vracení se zpět a hledání. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a autobus jsem našla. Cesta do oáz trvala pouze několik hodin. Projížděli jsme zářivě bílou pouští, která je jediná svého druhu na celém světe a jejíž písek je bílý jako sníh. Z nekonečné roviny se začínaly zvedat bizardně větrem vytvarované bílé skály. Bylo to naprosto úžasné.

Autobus zastavil u čerpací stanice v malé vesničce a já jsem se šla porozhlédnout po okolí a hlavně provětrat se, protože mi bylo nějak divně. Nevěděla jsem z čeho, ale cítila jsem se opravdu bídně. Jak jsem tak stála, najednou jsem spatřila, že autobus odjíždí. Rozběhla jsem se, začala jsem křičet a zběsile mávat rukama. Řidič mě naštěstí uviděl a tak trochu přibrzdil, abych mohla do autobusu naskočit….

V Baharyii jsem se ubytovala v malém hotýlku za velmi lidovou cenu 3,50Lb. Po stropě a po zdech mého pokoje se proháněly ještěrky, ale tekla vlažná voda a před domem byla malá zastíněná terasa s proutěným stolem a židlemi. Koupila jsem si domácí jogurt, najedla jsem se a vyrazila na průzkum.

Upoutal mě kopec hned za vesnicí, na kterém stál hrad z první světové války. Po cestě do Bawiti jsem usnula, takže jsem zaspala přechod bílé pouště v poušť černou, což mě trochu mrzelo. Na hrad jsem šla úzkou cestičkou a všude kolem mě bylo černo. Místy byla poušť pouze kamenitá, jinde byl vidět bílý písek, který byl pokrytý vrstvou černých plochých kamenů. Kamení bylo magmatického původu a tvarem mi připomínalo destičky.

Hrad byl postaven také z tohoto materiálu, z velkých plochých kamenů narovnaných na sebe. Stál na vysokém kopci, ze kterého byl opravdu krásný výhled. Bohužel bylo zataženo a foukal vítr z pouště, který přinášel spoustu prachu a písku. Musela jsem si zakrýt obličej šátkem a připadalo mi, že každou chvíli začne sněžit. Cestou zpět jsem potkala mladé beduíny se žlutými zuby, kteří mě pozvali na ukrutně sladký čaj. Na celé své pouti Egyptem jsem nedostala tak špinavou skleničku jako právě tady. To už mi bylo ale hodně špatně a čaj jsem vypila s myšlenkou, že hůř mi už snad ani být nemůže. Hned na druhý den jsem poznala, jak moc jsem se spletla…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí