HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Tahiti a Francouzská Polynésie

Tahiti a Francouzská Polynésie

Jak to vypadá v ráji? Tyrkysově průhledná vodička v mořské laguně, sněhobílý písek, palmy a motu, nebo-li malé ostrůvky. Jeden takový jsme si obešli kolem dokola. Nikde ani živáčka.

Musím opravit výraz, že se sice říká „jet na Tahiti“, ale ve skutečnosti je to název pouze jednoho jediného ze 118 ostrovů Francouzské Polynésie. Z tohoto počtu je jich přes 70 doposud stále ještě neobydlených.

Ostrovy Francouzské Polynésie patří k jedněm z naposledy osídlených míst na Zemi. Polynésané mají společné předky s Hawaiany a obyvateli dalších pacifických ostrovů a také s Maory z Nového Zélandu. Jejich kultura a zvyky jsou si podobné, např. tanec, tetovaní.

První praobyvatelé připluli na ostrovy z velké dálky z JV Asie, museli tedy být dobrými mořeplavci. Evropané přišli asi o 1500 let později. Kapitán Cook si to směřoval až do Austrálie, cestou ale zakotvil právě na Polynéských ostrovech, aby pozoroval obě Venuše kolem Slunce. Ostrovy pojmenoval „The Society Islands“ – Společenské ostrovy, protože leží blízko sebe.

Společenské ostrovy se dělí na návětrné a závětrné a kromě hlavního ostrova Tahiti mezi ně patří také Moorea – „ostrov srdce“ a dějiště filmu Bounty, Tahaa – „ostrov vanilky“, Raiatea, Maupiti, Huahine a Bora Bora, který je nazýván nejkrásnějším ostrovem na světě! Potom jsou ve Francouzské Polynésii ještě čtyři další souostroví. Mimochodem nevalně známé francouzské jaderné pokusy byly prováděny v souostroví Tuamotu.

Ještě dnes jsou ostrovy pořád součástí Francie, jako francouzská zámořská kolonie – Territoire d´Outre Mer (od roku 1946), poté, co území bylo oficiálně zabráno Francií už v roce 1903. Název „Francouzská Polynésie“ existuje od roku 1950.

Funguje tam princip „závislé parlamentní demokracie“, v čele s prezidentem Oscarem Temaru, který byl mimochodem čerstvě zvolen 14 dní předtím, než jsem tuto zemi v červenci 2004 navštívila.

Francouzská Polynésie si na tom v celku nestojí špatně, např. HDP na hlavu má stejné jako Austrálie! Ve srovnání s jinými pacifickými ostrovy je tam hodně draho – podle hesla „bez peněz do Francouzská Polynésie nelez“ 🙂 Čemuž odpovídají jejich vysoké platy, ale většinou Francouzů, už ne tak docela místních, Polynésanů. Ten rozdíl byl patrný na první pohled v hlavním městě, tak jako všude, i tam existují bohatší a chudší čtvrti.

Dalším faktem je, že asi polovina populace (z celkem 240 000 obyvatel) je mladší než 25 let! Ale bylo nám řečeno, ze už je to lepší než bývávalo. Dnes mají holky děti „až“ v sedmnácti, dříve klidně ve čtrnácti!

Dobrý den anebo polynésky „Ia Orana“!

Hlavním jazykem je francouzština. Francouzština místních je ale trochu jiná. Připadalo mi to legrační, jak všechno natahují: „Merciii beaucouuup 🙂 No což, jsou to naprosto pohodoví lidé, kteří nikam nespěchají, všechno má svůj čas.

Celkově jsou ale místní milí, jak jinak, když jsou to Polynésané – od slova „poli/s“ (ve francouzštině zdvořilý či milý)

Jsou usměvaví a snaží se být nápomocní. Byť to byla někdy docela „prekérka“. Protože každý nám obvykle řekl tak třetinu hledané informace. Takže jsme si to nejprve museli celé poskládat dohromady, abychom našli, co jsme hledali.

Hlavním městem a vstupní branou do Francouzská Polynésie je Papeete. Každý název má nějaký význam, tento mi rozhodně připadá zajímavý: „nésti vodu z potoka v proutěných koších“.

Do Papetee jsme přiletěli zítra

Mezinárodní lety přistávají zásadně v noci. Ten náš z Aucklandu trval něco kolem pěti hodin. Přiletěli jsme v sobotu před půlnocí, poté, co jsme opustili Zéland v neděli odpoledne, tedy jakoby „zítra“. Že na tom není něco logické? Bude to asi tím, že jsme cestou přeletěli datovou čáru. A tak se stalo, ze jsme vlastně zažili dvakrát neděli a na zpáteční cestě jsme vynechali úterý.

Nejkratší let z Evropy trvá asi dvacet hodin. Musíš se vydat „pouhých“ osmnáct tisíc km na západ nebo dvacet dva tisíc na východ – doslova obletět zeměkouli (dál už to ani být nemůže, pokud neletíš na Mars!

Papeete všedního dne je rušné jako každé větší město, přestože má pouze asi třicet tisíc obyvatel, prach a jedno auto za druhým. I když pokud řidiči vidí, že se chystáte přejít ulici, okamžitě vám zastaví. Něco jako semafory pro chodce jsem tam nikde neviděla. Zato tam najdete jediný McDonald ve Francouzské Polynésii.

Nás ale více zaujalo muzeum perel známého návrháře Roberta Vana. Tahiti je velice známé pro svoje černé perly.

Taky se tam potuluje hodně psů (lidé je dříve jedli) a mahů = transvestitů. Už první misionáři kdysi pozorovali, že Polynésané s tím v celku nemají problémy. Je to něco, co existuje v jejich kultuře asi ode vždycky, muži převlékající se za ženy. A nemusí to nutně znamenat, že je přitahují muži. (Takže je sporné, jestli je to spíše z důvodů sexuálních nebo sociálních.)

Jinak v Polynésii se žije jiný režim dne, který se v podstatě řídí východem a západem sluníčka. Vstává se hodně brzo – centrální trh „Marché du Papeete“ je otevřen už tak od pěti hodin od rána (a takoví rybáři vstávají pochopitelně daleko dříve.) A večer, když slunce zapadne, to už je tak akorát čas dát si nějaké to pivečko nebo koktejl, chvíli posedět s přáteli a jít spát.

Za předpokladu, že máš docela tvrdé spaní a nevzbudí tě kohoutí kokrhání. To je totiž místní rarita, hlavně na ostrově Morea, že kohouti se zbláznili. Stačí, aby jeden z nich spatřil, že někdo někde, v kteroukoli noční hodinu, rozsvítil světlo a začne kokrhat. Ostatní ho uslyší a začínají se přidávat. Mám pocit, že kohoutí kokrháni se ozývalo z různých stran prakticky pořád, i ve dne.

Čůrající mušky

Když už jsem u těch kuriozit, další tamní hříčkou matičky přírody jsou „čůrající mušky“. Pokud bych to nezažila na vlastní kůži, myslela bych si, že si z nás dělali srandu. To si takhle sedíš na lavičce pod stromem a máš pocit, ze prší. Přitom ve skutečnosti mušky konají potřebu.

V Papeete jsme střídavě bydleli ve dvou, jak oni tomu říkají, „pension familliére“. Tím prvním „Chez Fifi“ si prošel skoro každý, protože leží hned kousek nad letištěm. I když hledat ho takhle kolem půlnoci, když zrovna přiletíš do cizí země, není zrovna moc příjemný zážitek.

Ale jak se říká, ráno moudřejší večera. Měli jsme výhled na moře a dokonce jsme dostali francouzskou snídani: bagetu a kávu. Která se tam nepije z hrníčku, ale spíše z takových větších mističek, a přitom do ní namáčejí kousky bagety.

Druhý den jsme nasedli na „le truck“, místní MHD, a přestěhovali jsme se do jiného pensionku blíže do města Teamo. Toto rozhodnutí se později ukázalo klíčovým, protože jsme tam poznali několik skvělých lidiček, se kterými jsme si užili neskutečně legrace.

Byli jsme se společně najíst v místních pojízdných “roulottes”, kde se dá koupit všechno možné. Místní specialitou je syrová ryba v kokosovém mléce. V Les Trois Brasseurs jsme si dali tahitské pivo Hinano a jinde zase ochutnali jejich koktejl maitai (kombinace bílého a hnědého rumu, kokosového likéru a ananasového džusu).

Nádherné Tahiťanky v úžasných kostýmech

Celkově jsme si vybrali pro náš pobyt na Tahiti tu nejvhodnější dobu, protože byl zrovna čas Heivy. Což znamená oslavu, soutěžní přehlídku těch nejlepších tanečních a pěveckých souborů, které se sjedou ze všech ostrovů Francouzské Polynésie. Nádherné Tahiťanky v úžasných kostýmech (v módě jsou například kokosové podprsenky) a jejich ladné pohyby. Taky jsem si nikdy nemyslela, ze jsou jejich tance tak fyzicky náročné (tančí se v hodně rychlém tempu).

Další populární záležitostí je tetování, které má ovšem v jejich kultuře úplně jiný, hlubší význam. Někteří mají tetování na celé jedné půlce obličeje, jiní jsou potetovaní téměř od hlavy až k patě. Tetování může znamenat spoustu věcí, např. jejich postavení v rodině nebo společnosti, klidně ale taky, kolik ten dotyčný už zabil lidí (to se prý pozná podle vzoru na jedné straně nosu).

Protože sám ostrov Tahiti nemá kupodivu vůbec žádné hezké pláže (písek je černý a hlavně ty městské jsou hrozně špinavé), chtěli jsme se co nejdříve dostat pryč na jiné ostrovy, tam, kde začiná slibovaný ráj.

Nebo alespoň za město. Vnitrozemí ostrova je jako jedna velká botanická zahrada. Když máte chuť, můžete si natrhat banány nebo papáju přímo ze stromu. Jindy jsme se zase vydali na ostrově Moorea na kola a cestou si u místních domorodců koupili snad ten nejšťavnatější ananas, co jsem kdy jedla. Vůbec všechno ovoce tam má úplně jinou, fantastickou chuť. Nebo co takhle dát si kokosové mléko z čerstvě otrhané palmy?

Kdybych si měla vybrat, která část našeho cestování byla pro mě úplně ta nej a kdy jsem se cítila úplně nejlépe, pak by to byly necele tři dny, které jsme strávili na ostrově Moorea (pouhých 17 km vzdáleného od Tahiti).

Jak někdo moudrý o tomto ostrově poznamenal: ”Rozhlédl jsem se a viděl obrys ostrova. A od té chvíle mi bylo jasné, že tohle místo jsem hledal celý svůj život!”

Jak to vypadá v ráji? Tyrkysově průhledná vodička v mořské laguně, sněhobílý písek, palmy a motu, nebo-li malé ostrůvky. Jeden takový jsme si obešli kolem dokola. Nikde ani živáčka. Jenom vlny narážející o břeh. Sbírala jsem si úlomky korálů.

Pozoruhodným úkazem, který jsem nikdy neviděla, byly tamní vlny. Protože vlastně začínají a tříští se až někde daleko v moři. To proto, ze ostrůvky jsou obklopeny právě korálovými útesy, takže několik desítek, stovek metrů je klidná vodička.

Další den jsme plavali mezi žraloky (ale jenom s malými, tak metr a půl dlouhými “reef sharks”) a krmili jsme rejnoky. Takový rejnok je náhodou moc milé zvířátko, úplně jsem se zamilovala.

Ostrov Bora Bora leží asi hodinu letu malým letadýlkem západně od hlavního ostrova Tahiti.

Co se týče vyřízení letenky s Air Tahiti, ještě se mi nepodařilo koupit si letenku s počáteční a cílovou destinací naopak! Až tehdy. Asi to bylo tím sluníčkem. Naštěstí to dobře dopadlo a nakonec jsme letěli. A pohled z ptačí perspektivy na ostrovy pod námi bylo něco neskutečného.

Normálně měla být Bora Bora vyvrcholením naší dovolené, bohužel nám ale příliš nepřálo počasí (asi se na nás rozzlobili místní Bohové.) Domorodci nám říkali, že se možná prožene kolem nějaký cyklón. To se tam občas stává. (Nezapomenutelné škody po sobě zanechal El Niňo v roce 2000.)

Jinak pokud je ve Francouzské Polynésii draho, tak o Bora Bora to platí tuplovaně. Nacházejí se tam všechny ty superdrahé hotely s bungalovy na vodě, které známe z prospektů cestovních kanceláří.

Ani my jsme si ale nebydleli špatně. Útulný pensionek „Chez Rosine“ leží hned vedle údajně nejkrásnější pláže na ostrově „Eden Beach“. Majitelka, paní Rosine, mi připadala jako taková naše tahitská babička a její domek připomínal perníkovou chaloupku.

Výlet za kanóny

Dalším z naších „skvělých“ nápadů byla tůra za kanóny. Během druhé světové války byl totiž ostrov vojenskou základnou USA a z té doby zůstalo celkem osm děl, různě roztroušených po ostrově.

Mimochodem část cesty k nim jsme urazili stopem. Stopování je na Bora Bora naprosto normální, protože tam už ani ten „truck“ nejezdí.

Zpáteční cestu z ostrova jsme absolvovali na nákladní lodi. Tipovali jsme, co asi povezem? V průvodci píšou, že pokud se plavíš během dne, je to ten největší zážitek z Tahiti. Loď totiž cestou zastavuje a přibírá pasažéry a náklad na několika dalších ostrovech. Až na to, že jsme dostali mořskou nemoc a skoro celou sedmnácti hodinovou plavbu jsme strávili v kajutě. Tak teď už přesně vím, co to znamená, když se řekne „mít žaludek jako na vodě“.

Autorka je vášnivá cestovatelka a o svých bohatých zkušenostech z Tahiti a Francouzské Polynésie bude přednášet na Cestovatelském festivalu v Praze (www.setkanicestovatelu.cz). Je také autorkou knihy KDYŽ DOMA BYLO V AUSTRÁLII.

Zkušenosti čtenářů

Jiří Tesař

článek obsahuje řadu nepřesností a omylů. Například Francouzská Polynésie není francouzská kolonie atd. Jinak souhlasím – je tam krásně.
P.S.
Kokosové mléko z čerstvě otrhané palmy? Ta voda v kokosovém ořechu není kokosové mléko!

Tomáš Travěnec

Jen na upřesnění.
Pozdrav „Ia ora na“ je v tahitštině. Tak se správně píše, ale setkáváme se i s jiným tvarem, jako např.“ Iaorana, nebo s uvedeným  Ia orana. V Polynesii neexistuje žádný společný jazyk. Všechny jazyky polynésanů mají sice společný prazáklad, ale jsou mezi nimi rozdíly. Novozélanďané tento pozdrav modifikují například na „Kia ora“. Volně přeloženo“ „Ať jde život dál!“, či ještě volněji“ „Žijte tu stále!“(kia=nechť, ora=život, na=částice označující oddálení, či delší časový úsek). Jinak je to pěkný, libozvučný  a relativně jednoduchý jazyk, bez problémů s gramatikou, ovšem s velmi bohatou fraseologií. Takže někdy jsou přesné překlady opravdovým oříškem.

Kuba

Je mozne se nekde koupat bez plavek nebo je to jen dalsi „raj“ ve kterem za uzivani prirodni svobody hrozi pokuta?

Martin

Je to nadhera… jet na Bora Bora je muj sen. Nekomu se jiz splnil, je to krasne otocit se a rict si JA JSEM ZIL a ne vzpominat jen na pracovni stereotip. Martin

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí