HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Učitelkou v Zambijské škole – Příjezd do Masuku

Učitelkou v Zambijské škole – Příjezd do Masuku

Je pátek a já s Tobim se pomalu zabydlujeme v Masuku. Cesta sem byla celkem dobrodružná a trvala týden. Doletěli jsme do Dar es Salaamu v Tanzánii, tam přespali a pak nasedli na vlak, kterým jsme jeli 2 dny do Kapiri Mposhi – místo ležící severně od hlavního města Zambie – Lusaky.

Je pátek a já s Tobim se pomalu zabydlujeme v Masuku. Cesta sem byla celkem dobrodružná a trvala týden. Doletěli jsme do Dar es Salaamu v Tanzánii, tam přespali a pak nasedli na vlak, kterým jsme jeli 2 dny do Kapiri Mposhi – místo ležící severně od hlavního města Zambie – Lusaky. Největším dobrodružstvím byla cesta z Kapiri do Lusaky minibusem, ale i tu jsme přestáli a dostali se do Gossner Mission v Lusace. Jde o základnu německých misionářů, neboli dnes se říká rozvojových pracovníků. Bylo skvělé, že jsme si tam mohli odpočinout, osprchovat se a v klidu se rozhlédnout. Ale jinak se tam člověk cítil jak mezi kolonialisty. Vysoký plot odděluje domy misie od okolí, což je asi nutné kvůli bezpečnosti, ale člověk ani neví, že je v Zambii. A lidé, které jsme tu potkali, si sdělovali kde lze nejlépe koupit německý chléb a jak nejlépe vyměnit Eura u jednoho obchodníka původem Němce atd. Prostě Německá enkláva v malém. Po dvou nocích v Gossner Mission jsme vyrazili v doprovodu pana Muhaliho (ředitele Masuku High School) autobusem do Chomy, kde jsme absolvovali zdlouhavé nákupy. Choma je asi 60 km vzdálená od Masuku a je to nejbližší město. Do Masuku vede pouze prašná cesta a tak jízda trvala 2 hodiny. V pickupu jsme jako privilegovaní hosté seděli vedle řidiče a další lidé, které auto v Chome nabralo (včetně ředitele a několika učitelů), seděli na prkně vzadu.

Masuku je městečko uprostřed buše v Jižní provincii Zambie. V Masuku je elektřina jen v některých domech, v učebnách ve škole, v pár kancelářích a domech učitelů. Voda se musí nosit ze studny. Masuku vlastně sestává pouze ze školy – několika přízemních budov se třídami a kancelářemi, domů učitelů a dalších zaměstnanců, ubytoven studentů (Masuku je internátní škola). Ještě je tu klinika a několik přilehlých domů. Pak už jen buš a v ní sem tam roztroušené domy se zahradou se slepicemi, kozami nebo krávou. Kousek od kliniky je trh, kam chodí místní lidé prodávat produkty ze svých zahrad.

Do střední školy v Masuku chodí 450 studentů a v každé třídě jich je 60 až 70! Vůbec si nedokážu představit jak si zapamatuji jména ve třech třídách, ve kterých učím. Škola měla začít tohle pondělí, ale ještě pořád tu nejsou všichni studenti, takže se začne až příští týden. Spousta studentů přijíždí později, protože jejich rodiče nesehnali včas peníze na školné. Nám s Tobim to vyhovuje – nemusíme začít hned učit a můžeme se tu trochu rozkoukat. Já budu učit fyziku a biologii a Tobi fyziku a matiku. Zatím jsme se byli ve svých třídách jen představit: „Good morning girls and boys.“ – „Good morning madam.“ – „You may be seated.“ Takhle přesně probíhá každý začátek hodiny. Většina studentů se stydí a mluví skoro šeptem, i když jsou to středoškoláci 15ti až 20ti letí.

Já a Tobi bydlíme v domku s místním účetním Keganem, jeho synovcem Festem a ještě s jednou holkou Fridou. Ve většině místností je světlo ze solárního panelu a taky je tu jedna zásuvka. V koupelně si svítíme svíčkou a myjeme se v lavoru. Na ohni se ohřívá voda na mytí a vaří všechno jídlo. My ale nevaříme a ani neděláme žádné domácí práce, protože to tady dospělí zřejmě nedělají – maximálně manželky. Vaří nám Festus a Frida, kteří také rozdělávají oheň, uklízí, myjí nádobí a vůbec všechno. Ani s námi nejedí u jednoho stolu, jíme vždy jen já, Tobi a Kegan. Frida a Festus nás obslouží a jdou zase do kuchyně nebo sednout si na gauč. Je to tu tak samozřejmé, že mi to už ani nepřipadá zvláštní.

Evropana tu překvapí řada paradoxů. Člověk tu nemá věci, které jsou doma základní – elektřina, tekoucí voda… Ale zase nemusí doma hnout ani prstem a nebylo by vhodné, aby trval na tom, že bude něco dělat. A ještě mu říkají „Madam“ a „Sir“.

Zambijská jídla – to je kapitola sama o sobě! Přílohou je buď nsima, což je hustá kukuřičná kaše jako polenta, nebo rýže. Jí se rukama. Z nsimy se dělají kuličky a ty se namáčejí do omáčky. Je to opravdu dobré! K tomu je vždy zelenina – zelí, rajčata, špenát, vařené listy z řepky a podobně, a maso. Včera jsme měli malinké rybičky, co se prodávají sušené a pak se zase namočí ve vodě než se vaří. K večeři zabil Festus slepici, která nám pobíhala za domem. A my jsme si říkali, proč ta slepice tak řve… Pochopili jsme, když jsme ji měli na talíři 🙂

Protože ještě neučíme, prozkoumáváme každé odpoledne okolí. Vždy někoho potkáme a nastává dlouhé zdravení v místním jazyce „tonga“: jak se máte, jak jste se vyspala atd. Neumíme zatím víc než tyhle pozdravy, ale stejně jsou všichni místní nadšení, když nás slyší. A my jsme zase nadšení, že s nimi můžeme komunikovat. Ve škole mluvíme anglicky, všichni studenti a lidé ve spojení se školou a klinikou se anglicky domluví.

To by bylo pro dnešek vše, zdraví Miss Magdalene!

nas dum

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí