HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ekvádorem křížem krážem… 2. díl

Ekvádorem křížem krážem… 2. díl

Možná bych se hned na úvod mohla zmínit o ekvádorské stravě, i zde platí stokrát omílané pravidlo „Uvař to, oloupej a nebo nech být“. Ekvádorské jídlo nám přišlo trochu jednotvárné.

Indiansky chlapec

Něco na zub

Možná bych se hned na úvod mohla zmínit o ekvádorské stravě, i zde platí stokrát omílané pravidlo „Uvař to, oloupej a nebo nech být“.      
Ekvádorské jídlo nám přišlo trochu jednotvárné. V podstatě jsme celých šest týdnů (i v Peru) jedli kuře s rýží, jak jsme jídlo obecně nazvali. Nejvýhodnější je tzv. Menu, podává se většinou k obědu (almuerzo = oběd) a obsahuje sopa (polévka) – nejpopulárnější je „pařátková“, s celýma slepičíma nohama nebo třeba „banánová“ s masem a banány. Dále je to segundo (hlavní jídlo) což bývá klasické arroz con pollo – kuře s rýží, arroz con carne – maso s rýží nebo pescado – ryba. Po obědě dostanete jugo – džus z čerstvého rozmixovaného ovoce, případně postre – malý zákusek nebo ovocný salát. Toto „menu“ stálo maximálně 1,50 USD v Ekvádoru, 6-7 S. v Peru, to jest zhruba 40 Kč.
Nejlépe se nám jedlo v malých jídelnách, ale například v Riobambě jsme objevili jídelnu na ulici, kde fantasticky vařili. Bylo to hned vedle nádraží. Také na tržištích se dá dobře najíst, většinou velmi levná, bezmasá jídla (osmažená bramborová kaše, ryby, fazole, rýže s omáčkou, krab…).
K snídani se obvykle jedí vajíčka s rohlíkem nebo toastovým chlebem. Huevos fritos je omeleta, huevos revueltos míchaná vajíčka a huevos a la copa jsou vařená vejce. Tostadas znamená toasty, a panes jsou rohlíky nebo pečivo, které si můžete dát con mantequilla y mermelada, což je klasika – máslo a marmeláda. Káva nás překvapila, bylo to horké mléko do kterého se buď sypala instantní káva nebo jakási kávová esence.
Specialitou obou zemí je ceviche (de pescado – z ryb, de camarones – z garnátů, de concha – z korýšů), maso naložené v citrónové omáčce, podávané s cibulí a kukuřicí (vařená obří semena kukuřice). Toto jídlo ovšem musí být čerstvé, jinak vám hrozí velké žaludeční problémy, což se bohužel stalo Michalovi v hotelu Sheraton.
Další specialitou jihoamerické kuchyně je cuy nebo-li smažené morče, oblíbená pochoutka již starých Inků. Chuťově je to něco mezi králíkem a kuřetem. Smaží se téměř celé, včetně zubů a drápů.
Příjemnou změnou jsou čínské restaurace zvané chifa. Za poměrně malou sumu dostanete příšerné množství jídla. Můžete si dát klasické kuře s rýží nebo např. tallarines – smažené nudle s masem případně chaulafán, což je pro změnu smažená rýže s masem a zeleninou, podávaná jako ekvádorská specialita.
A když dostanete chuť na něco sladkého, navštivte některou z mnoha cukráren, kde mají výborné dorty a pečivo. Obzvláště v Guayaquillu byl velký výběr různých sladkých zákusků. A občas si k tomu můžete dopřát i kávu – vše pod jednou střechou.

V Ekvádoru prodávají skvělý rum zn. Rhum (1,30 USD/375 ml) a mizernou pálenku zn. Zhumir. Víno jsme okusili jednou v Peru, ale v průvodcích ho příliš nedoporučují. Vědí proč. Ekvádorské víno měli pouze v krabicích a peruánské za 10 S (cca 70 Kč). jsme částečně vylili, protože se nedalo pít. Místní lahvové pivo zn. Pilsener je dle cestovatelů celkem slušné a prodává se skoro všude.

Jízda na střeše vlaku

Město Riobamba leží v horách, obklopené několika sopkami. Nachází se kousek od nejvyšší ekvádorské sopky Chimborazo(6.310 m), ale také od nižší, mírně činné Tungurahua(5.016 m). Většina turistů do města přijíždí za dvěma cíly. Buď se tu chystají na výstup na Chimborazo nebo hned druhý den odjíždějí do Alausí. A to trochu netradičně, z Riobamby třikrát týdně vyjíždí speciální vlak po jedné ze dvou zprovozněných ekvádorských železničních tratí. Vlak byl i naším hlavním cílem, ale k Chimborazu jsme se podívali také. Den předem jsme zakoupili nekřesťansky drahý lístek za 11 USD na osobu a těšili na druhý den.

Dle instrukcí jsme měli být na nádraží v 6:00 ráno. Když jsme tedy před šestou dorazili, kupodivu na střeše vlaku sedělo docela dost turistů. Podivili jsme se, protože za dobu strávenou v Ekvádoru jsme „batůžkářů“ potkali opravdu poskrovnu, v říjnu a listopadu je nízká turistická sezóna. I hotely byly téměř prázdné. A ejhle, ze střechy na nás mávali Chris s Catherine, které jsme potkali uLaguny Quilotoa. Vylezli jsme si také na střechu a seznámili se s Kanaďankou a Američanem, kteří jako dobrovolníci vyučují angličtinu v  Amazonii. Měli s sebou dokonce pejska. Pes byl z  Ekvádoru a tak jsem se Američana ptala, jestli nebude problém, odvézt si ho zpět doUSA. Odpověděl, že to rozhodně problém nebude. Tak jsme se s Míšou smáli, že je nespravedlivé, že pes do Států může a my Češi s tím máme takové šílené problémy.

Kolem sedmé jsme skutečně vyjeli z  Riobamby. Skoro všichni spolucestující seděli na střeše vlaku, měl asi 4 vagony tzv. dobytčáky, uvnitř kterých měli lidé batohy a také jsme převáželi nějaký náklad. Poslední vagon byl klasický se sedačkami, ale tam cestovali pouze starší lidé. Jeli jsme s větrem o závod a na střeše byla poněkud zima, chvíli i drobně pršelo, ale krajina byla moc pěkná a zážitek stál za to. Jeli jsme přes údolí i vesnice a všude nám mávaly děti, někteří němečtí turisté jim házeli bonbony, raději to nebudu komentovat…

Občas jsme zastavili, vyložili nebo naložili náklad a tak to šlo až do Alausí. Odtud jsme jeli přes slavný průsmyk El Nariz del Diablo – Nos ďábla, ten byl kdysi součástí transandské železnice, která byla postavená na přelomu 19. – 20. stol. Původně vedla z  GuayaquiludoQuita, nyní je však po ničivém El Niňu (1982/83, 1997/98) v provozu jen úsek z  RiobambydoSibambe, právě po náš vlak. Úsek z  Alausíje velmi prudký a tak jsou tam 2 úvratě (krátký úsek mezi nimi vlak couvá). Sjeli jsme dolů k řece a z nějakého neznámého důvodu nám odpojili jeden vagon a odjeli s ním pryč. Zbylé 3 vagony zůstaly stát uprostřed divočiny. Mělo to být 20 minut, ale stáli jsme tam minimálně hodinu. Po dlouhé době přijel vagon i lokomotiva a my jeli zpátky do kopce. PředAlausíjsme ještě zvládli vykolejit na jedno kolo, ale šikovní strojvůdci mašinu nahodili zpět. Tou dobou silně pršelo, ale vydrželi jsme na střeše, i když hodně lidí se šlo schovat dovnitř nákladního vozu.

A pak jsme, po cca 8 hodinách, dorazili doAlausí. Společně s Chrisem a Catherine jsme se vydali autobusem do čtyři hodiny vzdálené Cuency.

Tam v mlze, to co nevidíte, to je Chimborazo…

Po zkušenostech z Cotopaxi jsme netoužili po zdolání vrcholku nejvyšší ekvádorské sopky, jen nás lákala představa, projít se po jejím úpatí a na chvíli opustit městskou aglomeraci. Výlet jsme měli opět naplánovaný podle skvělé knížky ekvádorských autorů „Trekking in Ecuador“ a také jsme měli mapu okolí z vojenského institutu v  Quitu. Asi půl hodinky cesty autobusem od Riobamby jsme se nechali vysadit na odbočce k Urbina estation, nejvýše položené ekvádorské vlakové stanici (3.600 m), která nyní slouží jako ubytovna a restaurace, protože tato trať bylajiž zrušená. Většina lidí zde ubytovaných se tu aklimatizuje před výstupem naChimborazo(6.310 m).

Od bývalé železniční stanice jsme šli po široké a pěkné cestě stále vzhůru. Všude byla políčka a pastviny se spoustou krav a ovcí. A pořád pršelo. Šli jsme cestou mezi vulkányChimborazoaCarihuayrazo (5.146 m), ale byla taková mlha, že jsme vůbec nic neviděli, skoro ani na cestu. Jen pár chudých domků bez elektřiny a pár vesničanů. V horách není jednoduchý život.

Došli jsme asi do výšky 4.200 m a dali si tam svačinu z vlastních zásob, obrátili se a šli zpět dolů. Mlha trochu ustoupila, takže jsme konečně měli rozhled po krajině, ale ani jeden z vulkánů se neukázal. Před železniční stanicí se pásly tři lamy, naštěstí nás tentokrát nepoplivaly, byly úžasné. Výlet nebyl sice příliš dlouhý, ale docela náročný.

Cuenca

Cuenca je velkoměsto s krásnými koloniálními domy, obrovskými kostely a travnatým nábřežím kolem řeky. Bohužel vždy, když jsme vyrazili na prohlídku centra, začalo pršet. Ubytovali jsme se v rodině Seňora Luise, jeho ženy Marie Eleny, v Asii by se to jmenovala „home stay“. Bylo zajímavé zjistit, jak taková typická ekvádorská rodina žije. Luis si nás „odchytl“ na autobusovém nádraží.

První den jsme se jeli podívat do Baňos, malé vesničky, možná spíše předměstíCuency, s dominantou- velkým modrýmkostelema několika termálními prameny.

Prohlédli jsme si kostel a pak už podle instrukcí od Luise našli lázně Piscina Riňona skoro 2 hodiny se koupali v teplé vodě a chodili do páry, nad námi svítilo sluníčko… prostě nádhera, však taky máme dovolenou :o))))

Národní park a sto jezer

Hodinu od Cuency, směrem na Guayaquil se nalézá brána národního parkuCajas, který leží ve výšce 4.000-4.500 m. Autobus nám zastavil před oficiálním vstupem, takže jsme museli zaplatit vstupné 10 USD/os. (místní to opět mají za 1,50 USD), ale park není ohraničen, takže by asi nebyl problém vejít do něj kdekoliv, neřkuli, že o pár desítek metrů směrem do kopce vede cesta do vesnicePatul. Pozitivní ale je, že v ceně je pěkná mapa okolí.

Vyrazili jsme směrem k  Laguně Toreadora a trochu ze začátku bloudili, cestičky byly sice značené, ale tak nějak, no občas. Počasí nám přálo a slunce svítilo o sto šest. Příroda byla krásná, ba úžasná. A těch jezer! Luis říkal, že jich je v celém parku asi 250. Všude samé kopce, tráva a kytky. Jinak je celý park dost podmáčený a je v něm i několik bažinek, což je v suchém a prašném Ekvádoru docela zvláštní. Jezer jsme viděli spoustu a byla opravdu krásná. Za celou dobu jsme nepotkali živáčka, jen zajíce a ptáky.

Šlo se nám docela dobře, nadmořská výška nás sice trochu zmáhala, ale bylo to rozhodně lepší než na Cotopaxi.

Šli jsme kolemLaguny Perro Chico aLuguny de Perro Grande, když se začalo kazit počasí. Do údolí začal plout mrak. Potkali jsme nějaké dva místní turisty a ti nám poradili kudy jít k silnici (pomalu, ale jistě se zlepšuji ve španělštině :o). Napojili jsme se na celkem širokou stezku vedoucí z vesnice Patul, dle mapy to měla být silnice, ale cesta byla určená pro koně a právě tak široká.

Na hlavní silnici jsme došli, když už bylo vše zahalené v mlze tak, že nebylo vidět na krok. Počasí v horách se dokáže změnit opravdu velmi rychle. Stoupli jsme si na krajnici silnice a chvíli po nás dorazil kluk na koni. Sundal mu ohlávku a nějaký hadr, na kterém seděl a poslal ho pryč. Ptali jsme se, jestli jde kůň domů a prý ano. DoPatuluje to pěšky 2 hodiny a koňmo 1,5 hodiny. Čekal s námi na autobus. Moc dobrý pocit jsme neměli, zvláště, když se z mlhy vynořil další chlapík, s ovázanou rukou. Autobus nejel a nejel a tak pánové zkoušeli stopovat. Po chvilce zastavil tzv. truck – menší nákladní auto, kterých jezdí poEkvádoruspousta a chlapíci nám řekli, ať jedeme s nimi. Nasedli jsme na korbu a jelo se. Akorát nám byla příšerná zima a tak jsme v první vesnici vystoupili, zaplatili jsme řidiči dolar (stopování je v Ekvádoru placené) a téměř okamžitě začalo pršet. Autobus nám jel během chvilky a tím jsme v pořádku dojeli zpět do Cuency.

Na skok zpět v Quitu

Souostroví Galapágy patří Ekvádoru, o tom se ještě zmíním, ale objednat si na tyto ostrovy zájezd, to je běh na dlouhou trať. A tak jsme se rozhodli, že se v mezičase vypravíme do Amazonie a trochu se ohřejeme. V Quitu, kam jsme se vrátili z Cuency, ve čtvrti Mariscal Sucre, jsme oběhali několik turistických agentur, abychom se poptali po možnostech dalších výletů. Nakonec jsme zůstali u agentury, kde pracoval Vladimir, sympatický kluk, který mluvil slušně anglicky a měl ruské předky. A tak jsme u něj zaplatili zájezd naGalapágy, objednali letenky zakoupili výlet do jungle.

Dostali jsme instrukce kdy a kde si nás na druhém konci Ekvádoru, v Lago Agria, vyzvedne náš průvodce a nevěřili jsme, že to může klapnout. Autobus jsme si zajistili sami a kolem desáté večerní už jsme seděli v luxusním oranžovém autobusu se sklápěcími sedačkami a podnožkami. A tak začala naše cesta do Amazonie.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí