HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ikárie  

Ikárie  

Ikárie leží ve východní části Egejského moře, blízko tureckého pobřeží. O její skalnaté pobřeží se měl rozsekat neposedný Ikaros, který se svým otcem Daidalem prchal ze zajetí na Krétě.

Skála, kam dopadl, se nachází u východních břehů ostrova. Krev prý dostříkla až na pobřeží, kde zanechala stopu v podobě dlouhé železo-niklové žíly táhnoucí se bílým mramorem. Toto místo jsme bohužel osobně nespatřili, neboť východní část ostrova je těžko dostupná, nejsou tu silnice, jen velmi těžce sjízdné prašné cesty, a protože se nepočítá, že by sem někdo z toho mála přišedších turistů chtěl zavítat, neexistují ani žádné pořádné informace či mapy.

Ikárie se na první pohled liší od ostrovů Malých Kyklad i sopečného Santorini. Patří totiž do skupiny Egejských ostrovů, které mají vlhčí podnebí. Háje rozsochatých borovic, říčky s tekoucí vodou a pláně porostlé keříčky kožovitých rostlin a divokého tymiánu byly po dlouhých dnech strávených na vyschlých Kykladách tak osvěžující!

Obyvatelé Ikárie a peníze

Ikárie opravdu leží stranou turistického zájmu, ačkoli se na ostrově nachází i letiště. To však využívají spíše řečtí návštěvníci, kteří sem přicházejí podstoupit léčbu v místních lázních v Thermě a Agios Kirikos. Znamená to ovšem, že je zde trvalý přísun hostů a místní hoteliéři se o turisty rozhodně neperou.

Když jsme připluli do přístavu Agios Kirikos, žádnou nabídku ubytování jsme nedostali a ještě dlouho jsme se museli procházet ulicemi a sami se ptát v hotelech, které byly většinou plné. Nakonec se nám podařilo najít Hotel Karras přímo u mola. Jeho majitel je pomatený holohlavý týpek s velkou jizvou na hlavě, který se vůbec nestará o výdělek. Prostě přijdete do hotelu, dole si z věšáčku vezmete klíč, a při odchodu necháte v pokoji na stole peníze (30 euro/noc za 3lůžkový pokoj s příslušenstvím).

A takhle se na Ikárii chovají všichni. Už v průvodci jsme se dočetli, že místní obyvatelé jsou velmi pohodoví a rozhodnutí neudělat nic proto, aby přišli k nějakému zisku. Možná to bude souviset s pohnutou historií ostrova, na který bylo po válce násilně vysídleno několik tisíc komunistů posbíraných po celém Řecku. Původní obyvatelé však vyhnance vlídně přijali, za což je řecká vláda odměnila dlouhodobým přehlížením. Ostrov trpěl hladomorem a naprosto nulovým rozvojem infrastruktury.

V ulicích se dodnes ve slunci skví prokomunistické nápisy psané červenou barvou, v taverně dvě hodiny čekáte, než se k vám dokolíbá číšník, a když pak přijde, kouká na vás s překvapením, že si chcete objednat a vaše přání si ani nemá kam zapsat, neboť si nepřinesl papír a tužku. Kdybychom ospalému majiteli autopůjčovny doslova nenarvali peníze za pronajatý vůz, snad by si o ně ani neřekl… (Přijeli jsme totiž na Ikárii až po sezóně, kdy už nejezdí žádné autobusy, a tak pronájem auta za 20 euro na den byl jedinou možností, jak se po ostrově podívat.)

Drakanos a okolní pláže

Ikárie se svým příjemným podnebím nabízí vše, co nám na minulých ostrovech chybělo: dlouhé písečné pláže, hory s borovicovým lesem pro trekování, tradiční domy, antické památky. Jediným problémem na cestách ostrovem jsou tisíckrát zakroucené silničky kopírující členité pobřeží. Silnic je navíc málo, takže člověk najede spoustu zbytečných kilometrů jen proto, že žádné přímější spojení mezi jeho místem startu a cílem prostě neexistuje. Jediná dobrá silnice vede směrem k letišti. Cesty, které jsou na mapách značeny jako prašné, rozhodně nedoporučuju zkoušet, neboť v některých místech se bez varování mění v kamzičí stezku a naše vypůjčené autíčko zřejmě po našem návratu potřebovalo kompletní renovaci podvozku…

Úplně na východ ostrova, ještě za letištěm, kdysi tepalo životem starověké město Drakanos. Dnes na jeho místě zbylo jen pár náznaků zdí a přístavních mol a především polorozpadlá kruhová věž ze 3. stol. př. n. l., která pravděpodobně složila jako maják. Areál je obehnán plotem, neboť statika věže je na první pohled na pováženou. Opravuje ji Evropská unie, jak stojí na ceduli na plotě.

Když se rozhodnete zákaz vstupu nerespektovat a vystoupáte na samý nejvýchodnější výběžek ostrova, spatříte dole pod sebou dvě rozkošné malé zátoky s  azurovou vodou. Tam kdysi přistávaly lodě, které připlouvaly do Drakana. Bohužel, anebo bohudík, sestup k nim není snadný, protože vede svahem porostlým vysokými trsy bodláků, na jejichž přechod by člověk potřeboval vysoké boty a kalhoty, a ne sandály. Možná ale právě díky své nedostupnosti zůstaly tyto Twin Bays tak nádherné.

Vedlejší pláž u Iera, přístupná autem, je na první pohled taky kouzelná, ale když přijdete blíž, spatříte strašné množství odpadků, které tu zanechali rybáři a vandráci. Trávili jsme tu jednu noc a mezi oblázky postupně našli několik použitých injekčních stříkaček. To, že na jehle měly nasazený kryt, společně s povahou dalšího okolního nepořádku nás od původního předpokladu o přímořském fetování dovedlo k myšlence, že u místních břehů ztroskotal trajekt s použitým zdravotnickým materiálem. Nicméně to bylo nepříjemné a Ieru se při hledání noclehu vyhněte.

Tam, kde se na cestě k Drakanu mění asfaltová silnice v prašnou, leží nenápadná obec Faros. Není zde nic, jen další písečná pláž, ovšem na ní úžasná taverna (hned první nalevo od cesty, jíž přijdete) s naprosto bezkonkurenčními cenami. Určitě vyzkoušejte chobotnici na grilu! Na kraji Faru je také minimarket, kde si lze nakoupit všechno potřebné jídlo, pokud na nejvýchodnějších plážích pod Drakanem hodláte trávit více dní.

Severní pobřeží Ikárie

Shodli jsme se, že rozhodně zajímavější stranou ostrova je ta severní. Nacházejí se tu krásné pláže a spousta zeleně, zatímco jižní pobřeží je holé a skalnaté.

Evdilos je druhým významným přístavem ostrova. Přijedete k němu zakroucenými silničkami, které projíždějí spoustou vesniček rozesetých na příkrých srázech nad mořem. Jednotlivé domky jsou obvykle schované mezi zelení a dost vzdálené jeden od druhého. Ve vesnici Monokampi v době naší návštěvy právě probíhala náboženská slavnost. Mše se konala před kostelíkem zavěšeným na skále na velmi nepřístupném místě, ale všechny místní babičky zkušeně přeskákaly po kamenech a přišly se pomodlit. Komplikovaná cesta ke kostelíku vedla dokonce přes zahradu jednoho rodinného domku, protože obcházení kolem by bylo příliš namáhavé. Majitelé domku seděli u vrátek, zvali všechny k průchodu svou zahradou a na cestě zpět ještě všem rozdali kousek pečiva. Dokonce i nám. Inu, ikarská pohoda…

Zmíněný Evdilos není nic jiného než další ospalá díra s několika tavernami kolem mrtvého přístavu. Taverna Koralli, již jsme si vybrali, byla za celý náš pobyt na řeckých ostrovech jediná, kde majitelka nepromluvila ani slovo anglicky. Vzala nás do kuchyně, nechala nakouknout pod pokličky a ukázat, co bychom si dali.

Dlouhé pláže u Armenistis

Pokračovali jsme dál podél severního pobřeží. Mezi Gialiskari a turistickým střediskem Armenistis plným Němců se rozkládají dvě dlouhé písečné pláže Messachti a Livadi Beach. Obě jsou udržované, k dispozici jsou slunečníky a sladká sprcha. Všude kolem stojí cedule s nápisem No Camping. Ale to bychom nebyli na Ikárii, aby se někdo obtěžoval zákaz dodržovat. Jen je možná lepší se zabydlováním počkat až na tmu, říkali jsme si.

Na pláž Messachti na jejím pravém konci vytéká sladkovodní jezírko s pár kačenami. Rákos a pár balvanů skýtá geniálně skryté místo pro přespání. Druhý den ráno jsme zjistili, že jsme si nemuseli dělat hlavu s maskováním – jedna dvojice spacáků si ještě v deset ráno spokojeně chrupkala přímo uprostřed pláže a na druhém konci si někdo dokonce přímo pod cedulí drze postavil stan. Na pláž přicházeli první plavci a nic neřešil ani týpek, co právě otevíral plážový kiosk. Miluju Ikárii.

Dalším příhodným místem pro přespání i pro koupel byla ještě o něco víc na západ vzdálená pláž Nas. Malá zátoka uvězněná mezi skalami je zvláštní nejen tím, že i sem po jedné straně přitéká horská říčka (plavou v ní želvy), ale také tím, že hned nad pláží stojí zbytky antického Artemidina chrámu. Jsou to opravdu zbytky, protože většinu kamene použili agilní vesničané na stavbu kostelíka ve vnitrozemské vesnici Christos Rahes.

Nas je proslulý svojí uvolněnou atmosférou – vždy sem jezdili němečtí nudisté. Dnes jsou tu vedle cedulí No Camping do písku zapíchané cedule No Nudism. Jak jsme záhy uviděli, ani tenhle zákaz nikoho nezajímá. Milovníci opalování bez plavek sem jezdí stále a spokojeně se sluní. Ráno nás probudilo stádo koz, které pastevec přehnal přímo přes pláž. Zanechaly za sebou samozřejmě velké množství bobků, které pak v písku celý den postupně usychaly…

Na skále nad pláží Nas je výborná taverna Astra s velmi přijatelnými cenami. Tam jsme trávili každý večer a pak o půlnoci šplhali se spacákem v ruce dolů k Artemidině chrámu. Zatímco v české hospodě se vás často snaží vypakovat, sotva dojíte, tady jsme si mohli hovět ještě dlouho po konzumaci, klidně jsme zažívali a cucali domácí víno. Na dobrou noc nám vždy majitel přinesl stopečku ouza (anýzovka) a buchtu se zmrzlinou na účet podniku.

Christos Rahes

Velkou výhodou Ikárie je její zelené vnitrozemí. Na pláži to člověk dlouho nevydrží, a tak hurá do trekových sandálů a někam na výlet. Milovníci túr na ostrově vyznačili několik turistických stezek, které pak zakreslili do mapy (která má sever na spodní straně). Jmenuje se The Round of Rahes on Foot a za 4,50 euro ji koupíte v obchodech s pohlednicemi.

Na první výlet jsme vyrazili do okolí vesnice Christos Rahes. Nachází se zde ještě stále řada tradičních domů, které jsou celé včetně střechy postavené ze všudypřítomné břidlice. Ikárie totiž bývala častým cílem nájezdů pirátů z nedalekých Furni Islands. Proto se její obyvatelé stáhli z pobřeží nahoru do vnitrozemí ostrova a postavili si nenápadné domy splývající s okolní krajinou, aby mohli předstírat, že je ostrov neobydlený.

Směrem od moře stoupají do středu ostrova spektakulární soutěsky porostlé borovicemi a spoustou různých keřů a divokých bylin. V některých soutěskách dokonce zurčely potůčky, i když v onom čase na konci léta již hodně vyschlé. Nicméně až tu po zimě, kdy tu bývá i sněhový poprašek, přijde obleva, jistě se údolími valí velká voda. Celá procházka značenou stezkou kolem Christos Rahes zabere sedm hodin, a proto jsme si ji zkrátili. Začli jsme u kostelíka svaté Trojice a pak se toulali mezi kamennými tarásky vesnických zahrad, kde ve stínu olivovníků stály ztichlé domy, ochutnávali jsme fíky a ostružiny. Pak jsme prošli vesnicí a vydali se lesem ke zřícenině mlýna.

Kvůli nedostatku času jsme autem přejeli kamsi nad vesnici Agios Polikarpos, odkud jsme se opět pěšky lesem vydali k osamělému klášteru Evangelistrias Mounté. Protože je mapa velice symbolická, dalo nám dost zabrat najít správný směr. Nakonec jsme přeci jen přišli k malému klášteru utopenému v zeleni. Koncem 40. let zde byla nemocnice pro lidi internované na Ikárii, kteří trpěli tuberkulózou. Mrtví byli házeni do dvou masových hrobů, jež jsou označeny hned před branou kláštera. Dnes se o obytné budovy, kostelík a obchůdek s náboženskými potřebami stará jedna poměrně mladá jeptiška, která každého návštěvníka pozve na čaj, ať dotyčný vyznává pravoslaví nebo ne.

Silnice při naší zmatené jízdě autem lemovaly četné nápisy propagující komunismus. Nebáli jsme se náš vypůjčený vůz kdekoli nechat, protože je zde běžné, že řidiči parkují se staženými okýnky, mobil přitom nechají ležet na sedadle, klíčky v zapalování. Pravdou ale je, kam by případný zloděj s tím autem z ostrova tak asi utekl?

Údolí řeky Chalares

Další expedicí do hloubi ostrova byl výšlap korytem řeky Chalares, přímo nad Nas. Je to malá říčka s čirou vodou, jejíž koryto je plné oblých balvanů různých velikostí. Mezi nimi vzniká bezpočet malých i větších jezírek naplněných průzračnou vodou. V řadě zákrut vznikla naprosto ideální místa pro kemping a řada lidí jich využívá, i když celou oblast opět zdobí nápisy No camping. Na písku mezi balvany, ve stínu borovic, je to krásná alternativa k nocování na pláži. Kdybychom o těhcto zákoutích věděli dřív, určitě bychom se sem alespoň na jednu noc nastěhovali.

Turistická značka záhy skončí, ale není problém pokračovat dál vzhůru korytem, tedy pokud vám nevadí náročný terén a nemáte závratě. Na hornatých svazích hlubokého údolí nad námi mečely kozy a cinkaly jejich zvonečky. Vyšší části kopců byly opět zkroceny do pravidelných kamenných terásek – je s podivem, kam všude lidská noha vkročila!

Když jsme dospěli do místa, kde se koryto zúžilo do průrvy s hladkými stěnami, a nedalo se tudíž pokračovat dál, zcela nerozumně jsme vyšplhali po kozích stezkách vysoko nad dno údolí a nevědouc, jak vysoko je špička kopce, jsme nakonec přeci jen narazili na stezičku, jež nás dovedla ke starému kamennému mostku u rozpadlé salaše. Ten je zakreslen v mapě, ale značenou cestou se k němu dá dojít jen stezkou vedoucí po úbočí kopce vysoko nad korytem řeky (a to není takové vzrůšo jako šplhání a skákání po balvanech).

Jižní pobřeží Ikárie

Při návratu ze severní strany ostrova zpět do přístavu Agios Kirikos, odkud nám plula loď na pevninu do Pirea, jsme se projeli podél jižního pobřeží. Byla to zkouška nervů, protože silnička se místy měnila v převis a my už naše malé autíčko málem viděli dole ve vlnách.

Tamní vesničky Plagia a Chrisostomos jsou vlastně pouhým shlukem domů propojených špatně sjízdnými cestami, nemají žádnou náves a domy jsou obvykle dost nevzhledné. Pouze v Plagii vede silnice vedle malého kostelíka typicky modro-bílých barev, ale těch člověk za návštěvu Řecka uvidí tolik, že už v něm ani nevzbuzují zvědavost.

Při příjezdu z této strany do Agios Kirikos míjíme dvě kamenito-písčité pláže kousek před městem, ale ty se vůbec nedají srovnat s dlouhými pásy písku, které se nacházejí na severním pobřeží. Proto raději vjíždíme rovnou do přístavu, opět se ubytováváme v Hotelu Karras a zbytek ospalého odpoledne trávíme na jeho terase pozorováním trpělivých rybářů usazených na molu. Jediným rozruchem je příjezd velkého trajektu na cestě do Athén. Podobným zítra odplujeme my.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí