Cestopisy a reportáže

Možná bych se hned na úvod mohla zmínit o ekvádorské stravě, i zde platí stokrát omílané pravidlo „Uvař to, oloupej a nebo nech být“. Ekvádorské jídlo nám přišlo trochu jednotvárné.

Po dvou cestách do Asie a dvou do severní Afriky jsme se s Michalem rozhodli objevit další kontinent a naše volba padla na Jižní Ameriku. Dlouho jsme studovali různé průvodce (včetně knih Hanzelky a Zikmunda), až jsme nakonec vybrali Ekvádor.

Ikárie leží ve východní části Egejského moře, blízko tureckého pobřeží. O její skalnaté pobřeží se měl rozsekat neposedný Ikaros, který se svým otcem Daidalem prchal ze zajetí na Krétě.

Srinagar leží v otevřeném údolí. Díky tomu je zde spád řeky minimální, navíc se Alaknanda rozlévá do širokého a poměrně mělkého koryta a tím pádem i proud v řece se znatelně zpomaluje. Úsek z Rudraprayagu nebyl již nikterak obtížný. Snad jen několik vodních válců zpestřilo našim vodákům plavbu, ale jen proto, že se sami rozhodli do nich vplout. Navíc na této části řeky společně s nižším úsekem Srinagar – Deoprayag se hojně komerčně raftuje, proto se zde nedá očekávat nějaké zásadní překvapení. Konec konců v okamžiku, kdy ráno vjížděli do peřeje nad Mandakini river, se o několik set metrů níže připravoval k plavbě i raft, zajišťující klukům společnost na řece.

Jak to vypadá v ráji? Tyrkysově průhledná vodička v mořské laguně, sněhobílý písek, palmy a motu, nebo-li malé ostrůvky. Jeden takový jsme si obešli kolem dokola. Nikde ani živáčka.

Měli jsme na Borneu nehorázné štěstí – vidět a nafotit nejvíce ohrožené veleopičáky naší planety v živé přírodě. Jak na to a kdo to jsou?

Je pátek a já s Tobim se pomalu zabydlujeme v Masuku. Cesta sem byla celkem dobrodružná a trvala týden. Doletěli jsme do Dar es Salaamu v Tanzánii, tam přespali a pak nasedli na vlak, kterým jsme jeli 2 dny do Kapiri Mposhi – místo ležící severně od hlavního města Zambie – Lusaky.

Po úspěšném vyřízení všech formalit jsem se poprvé ocitla na egyptském území. Pocit to byl nepopsatelný. Můj sen z dětských let se stal skutečností, čekaly mě ne dny, ale celé týdny v Egyptě!

Saládinovu citadelu jsem původně neměla vůbec v plánu, ale když jsem ji viděla z venku, musela jsem ji vidět i zevnitř.

Ráno jsem musela vstávat po páté hodině a doopravdy se mi nechtělo. Nakonec jsem měla tak málo času, že mi nezbylo nic jiného, než jet na vlakové nádraží metrem a šlo mi doslova o vteřiny. Neuvědomila jsem si totiž, že na nádraží pravděpodobně nebudou žádné nápisy v angličtině a podcenila jsem také jeho organizaci. Všude byl zmatek a nikdo pořádně nevěděl, odkud můj vlak jede.

Brzy ráno jsem se snídaní na střeše hotelu rozloučila s milou oázou Siwa a vydala se na cestu zpět do Káhiry. Když jsem dorazila do Alexandrie, byla jsem polomrtvá hladem. Ihned jsem se vydala hledat „koshari shop“, což bylo místo, kde prodávali jedinou věc, která se dala v celém Egyptě jíst, a myslím, že byla celkem i bezriziková.

Ani nevím, jak jsem dožila rána. V noci jsem téměř nespala, protože mi bylo hrozně zle. Ležela jsem na posteli a hlavou se mi honily všechny prohřešky, které jsem spáchala: málo jsem pila. Hned druhý den jsem si v Káhiře dala vajíčka a od té doby jsem je měla ještě asi třikrát. Ruce jsem si před jídlem umývala výjimečně. To se ale dalo omluvit, protože opravdu nebylo kde…

Z městečka AlQasr se mi odjíždělo velice těžko. Ráda bych tam ještě zůstala, ale vlak do Luxoru jezil pouze jednou týdně, což znamenalo, že bych musela zůstat dalších sedm dnů a to bylo moc.

Jak jsem si zjistila, z Kharga oáz jezdil do Luxoru pouze jeden spoj. Byl to pouštní vlak třetí třídy, který ještě ke všemu jezdil jednou týdně – v pátek. Autobusy byly častější, ale jezdily přes Assyut, což byla několika set kilometrová zajížďka.