Palmyra, aneb Žaban búr bíbl (Sýrie)

Palmyra. Proslulé syrské pouštní město s ruinami antického osídlení a zachovalým arabským hradem ze sedmnáctého století na blízkém kopci. Zmínky o tomto unikátním pouštním klenotu existují již z doby dva tisíce let před Kristem. Na počátku našeho letopočtu už se stává bohatým obchodním centrem, vede tudy tzv. „hedvábná cesta“, obchoduje se s perlami, slonovinou, sklem a obdivovanými perskými koberci. „Město palem“ je vítanou zastávkou karavan při únavném putování pouští, oázou beduínů. Teplota vzduchu 42 stupňů Celsia. Město stojí v naprosté rovině – nikde stín, nikde ani známka vegetace. Písek. Poušť. Polední žár.

Vše na jedné promenádě

Osou celého města je skoro sedm set metrů dlouhá kolonáda s monumentální vstupní branou. Podél ní po obou stranách stojí více či méně zachovalé architektonické skvosty. Překrásný Baalův chrám, královnina lázeň, amfiteátr…Ten je velmi pěkně zrekonstruovaný a každoročně se v něm pořádá oblíbený divadelní festival.

K nejzajímavějších stavbám patří tzv. „tetrapylon“ – kamenná platforma se čtyřikrát čtyřmi velkými sloupy nahoře s jakousi stříškou. Pod každou ze stříšek původně stály sochy – dnes jsou prázdnéa celek trochu připomíná zahradní pavilón.

Diokleciánův tábor na opačné straně kolonády už tak zachovalý není.Všude se válejí povalené a přeražené sloupy jako připomínka zemětřesení, které město postihlo v roce 1089. Vlevo od něj, na západním konci města a vlastně už za jeho hradbami je ještě jedno důležité místo – už ne k potěše živých, ale k uctění mrtvých.„Údolí hrobek“ a o kus dál odděleně stojících devět pohřebních věží, kterým se říká „Jemlické“jsou nejvzdálenější lokalitou města. Některé jsou až čtyřpatrové a dá se do nich po zaplacení menšího vstupného vejít a podívat se do místnůstek, které jsou dnes samozřejmě prázdné, kdysi ale plnily funkci jednotlivých hrobek. Do dalších se dá jen nahlédnout skrz vchodové mříže a některé jsou už jenom haldami navršených cihel na základní plošině . Na jejich rekonstrukci a opravě se stále pracuje, ale i v dnešní podobě jsou ruiny Palmyry neuvěřitelnou ukázkou architektonické velkorysosti a kamenické zručnosti jeho stavitelů.

Erotika v ceně

Dvě české turistky, matka s dcerou, se malátně plouží mezi bělostnými sloupy, míjejí Bránu vítězství i agoru a pokračují k pahorku, na němž se tyčí monumentální křižácký hrad Qala´at ibn Maan. Je poledne. Nikdo soudný by se v tomto okamžiku nevydal dál, než do čajovny na protější straně ulice. To je ovšem výzva. Česká žena vydrží všechno! Zahajujeme výstup. Terén je šedožlutá kamenitá suť. Bez jediného keříčku, jediného trsu seschlé trávy. Sem tam se na sálajícím kameni vyhřívají gekoni. Mají průsvitná tělíčka a na každém prstíčku malou bambulku, která jim umožňuje, aby si nespálili nožičky o žhavý písek. Nám padají rozpálená zrnka za pásky sandálů a slaný pot stéká do očí. Vzduch se tetelí horkostí.

Umíněně kráčíme dál. Moje dcera Karolína (19) sklání své něžné čílko Kozoroha a plynule zrychluje. Já se svými pětačtyřicetiletými plícemi jí nemohu konkurovat. Klopýtám a natékají mi prsty na rukou. Slunce stojí v nadhlavníku a úporně pálí do dvou postaviček na úpatí pahorku, rozhodnuté nás vysušit na troud a naše vybělené kostřičky ponechat pro větší dramatičnost pohozené uprostřed pouště.

Nemůžu (nemohla jsem už od začátku)! Nemůžu, ale ta úžasná nezlomnost lidského rodu (neříká se tomu snad poněkud jadrněji blbost?) mne žene dál. Rozostřuje se mi vidění. Míjíme další velký balvan s párem nehybných gekonů. Nejsem si jista, jsou-li skuteční.

Chudý Žaban

Teprve o pár dnů později jsme se v příjemném hostelu ve městě Hammá od lépe informovaného německého studenta dozvěděly, že zde (a jistě i v mnoha jiných arabských zemích) existuje jakási obrácená forma sexuální turistiky. Německé dámy sem jezdí (zpravidla ve dvojicích) zpestřit si život se smavými a mužnými arabskými hochy. Pro ty je to příležitost, jak velmi příjemným způsobem zlepšit finanční situaci své rodiny… Není divu, že toho našeho uvedl náš nezájem v úžas – přece nám nabízí nejlepší kvalitu – navíc v romantickém prostředí křižáckého hradu – kterápak Brunhilda by odolala?

My však ano. Vracíme se zpátky ke kastelánovi, a zjišťujeme, že ošklivá Japonečka tu už není. Ptáme se po ní, a stařec snaživou angličtinou odšišlává: „Žaban kam. Žaban drink. Drink-drink. Nou kástl. Žaban gou.“ Nad tímto sdělením nám zůstává rozum stát! Zmateně po sobě pokukujeme. Že by? Možná staré asyrské nářečí …? Kastelán ještě jednou a důrazněji odříkává svou litanii. Mladík přikyvuje, a na závěr znalecky doplňuje.“Ou jés – Žaban búr bíbl…“

Karolína náhle propuká v hurónský smích – je přece jen o pětadvacet let bystřejší – „žaban“ je totiž půvabná místní transkripce anglického slova „Japan“. V překladu tedy: Japonka přišla. Pila, stále pila. Nechtěla vidět žádný hrad, protože je chudá. Odešla. Ach ano – Japonci jsou velmi chudí lidé.

Trocha historie

V roce 267 našeho letopočtu nastupuje na trůn emancipovaná, vzdělaná a především velmi krásná královna Zenóbie, aby povznesla městoa posílila svůj vliv na další oblasti.Postupně dobývá další a další území v Egyptě i Přední Asii. Z této doby pochází také většina oslňujících architektonických památek. Škoda, že to s touhou po nezávislosti trochu přehnala, takže už po sedmi letech vlády byla její říše poražena vojsky římského císaře Aureliána, který byl bezesporu lepším vojevůdcem, byť i ne tak sličným, jako ona. Vypráví se, že se poražené královně podařilo z dobytého města uprchnout na velbloudu, ale později byla dopadena a zajata Aureliánovými vojáky a ve zlatých řetězech odvezena do Říma. Tam její stopa končí. Nekončí však v Palmyře – Městě palem (jak mu říkali Římané) či Městě datlí (jak ho nazývali Arabové). Bylo však především impozantním památníkem schopností krásné Zenóbie – a tím i zůstalo.