HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak jsem přešel hranice do Pákistánu

Jak jsem přešel hranice do Pákistánu

Jsme skoro na hranici a před námi je dlouhatánská fronta aut. Řidič si z toho ale nic nedělá a s vervou se pouští do předbíhání. Nejprve popojede, jakoby se chtěl vměstnat do mezery mezi auty, načež šlápne na plyn a zase popojede podél fronty aut. Až skoro k bráně, k vojákovi, který mu začne nadávat a vrací ho zpět, na konec fronty.

Tentokrát píši již z tepla domova – no, abych pravdu řekl, ono je tu nechutná kosa. Musím hodně rozpalovat kamínka, abych se ohřál, ale na teplo, na jaké jsem si na cestě zvykl, dům vyhřát nedokážu. V noci spím zachumlán do tlusté peřiny a od vzpomínání na spánek bez přikrývky a s naplno puštěným ventilátorem mě ruší jen drkotání vlastních zubů.

V některých minulých mailech jsem nechával na konci „namlsávačky“ na příště, ale později v dalším mailu jsem poslal něco úplně jiného. Psal jsem totiž většinou pod dojmem nějakého okamžiku a o tom, co bylo dříve, se mi už moc psát nechtělo. Pokusím se teď některé z těchto restů postupně napravit. Nejvíce se mě všichni ptají jak jsem přešel hranice do Pákistánu a co že se dělo, když se všichni muslimové z autobusu šli modlit a já, místo abych si taky rozložil v písku pouště kobereček, pouze postávám okolo, a ještě si je provokativně fotil. Usaďte se tedy pohodlně do křesla, pusťte si naplno topení či řádně přiložte do kámen a představte si všude okolo sebe šedivou poušť bez kouska života, ve vzduchu prach, že vycházející slunce jen stěží dosvítí na silnici, po které si to uhání auto směrem k pákistánské hranici…

[Jen poznámka: většinu následujícího textu jsem napsal ještě v Pákistánu v internetové kavárně a ještě jsem ho neopatřil háčkami a čárkami, tak to bude tak trochu mix s novým textem, který už píši doma normálně česky.] – redakce serveru již doplnila diakritiku.

Jsme skoro na hranici a před námi je dlouhatánská fronta aut. Řidič si z toho ale nic nedělá a s vervou se pouští do předbíhání. Nejprve popojede, jakoby se chtěl vměstnat do mezery mezi auty, načež šlápne na plyn a zase popojede podél fronty aut. Až skoro k bráně, k vojákovi, který mu začne nadávat a vrací ho zpět, na konec fronty. Otočka a znovu. Zase voják, zase máme jet zpět, ale teď na něj kašle a drze jej objíždí… No to jsou věci, na co ty vojáci mají zbraně, když se jej ani nesnaží zastavit? Vpředu je trošku chumel, auta a postávající lidé v šátcích, všichni jsou v klidu, ale můj řidič ten klid zcela ruší, cpe se, cpe dopředu, další se toho chytí a je z toho automobilová tlačenice. I vojáci se pomalu začínají probouzet z letargie a začínají být ostražití.

Vůbec nechápu co se stalo, ale přes všechen křik jsme najednou úplně první ve frontě aut! Před maní jsou jen bodáky vystrčené ze země, u kterých postávají vojáci, ale řidič tak túruje motor a křičí na vojáky, až ti se naštvou a raději před auto dají ještě železnou závoru.

Pracují přeci až od sedmi ráno, tak co je teď, za deset minut sedm, má co otravovat!

Do auta nám postupně naskakují další lidé, cesta od brány k samotné celnici je ještě pár kilometrů, tak to taky nechtějí jít pešky. Čekáme na sedmou hodinu…

V sedm vojáci odstranili závoru, něco křičí na našeho řidiče, který už zase tůruje motor, a pak zasouvají bodáky do silnice. I řidič si na vojáky zakřičí, dupne na plyn a vyrážíme jako první. Cestou se u silnice objevil chlapík, který s námi jel k hranici, ale před bránou si vystoupil. Nějak to obešel pěšky, asi opravdu nemá nějaké papíry v pořádku a oficiálním místům se raději vyhýbá. Sice nás pár aut předjíždí, ale všichni se zase zaráží u další brány. Tam nikdo nehlídá, ale jde projít jen vrátkama pro pěší. Řidič rozhazuje rukama, ukazuje na bránu a pak ukazuje, že mám zaplatit a jít pešky. No konečně, ovšem chce 60.000, oproti dohodnutým 50.000. Teď už se s ním dohadovat nebudu, raději rychle vstříc nové zemi.

Jdu pěšky s dalšími lidmi, ale oni postupně mizí v budovách kolem cesty, na ranní modlitbu. Najednou jdu úplně sám, pustou cestou, nikde nikdo, okolo jen poušť a ticho. Přede mnou pusté budovy celnice. Došel jsem až k budově a tam jsou už dva chlapíci a čekají na otevření. Pouze pár dělníků líně staví novou cestu okolo celnice. S otevřením hranice nikdo nespěchá, čeká se a pomalu se trousí i další lidé. Už zdaleka není sedm hodin a podle pákistánského času je dokonce ještě o hodinu a půl více.

Při čekání alespoň vyzvídám jaký je kurz mezi íránskými ringity a pákistánskými rupiemi – budu totiž muset někde vyměnit pár peněz a tady na té celnici to na banku s oficiálními kurzy nevypadá… Ale veksláci jsou všude, jen je potřeba hodně dobře vědět, co po nich můžu chtít.

Pomalu otvírají, v budce jsou celníci a chtějí, abych se zapsal do nějakého seznamu. Ten je ale místňácký, takže potřebuji pomoc od ostatních. Nejsem zdaleka jediný, kdo neumí psát, naštěstí se tam jeden Íránec ujímá role písaře a přepisuje údaje z pasů, které mu podávají lidé z hloučku okolo. Jen co jsem zapsán do seznamu, celníci mi jako prvnímu dávají razítko do pasu a ukazují, že mohu jít dál. Házím si batoh na záda a rychle pryč, než si to rozmyslí.

Jen se divím, jak snadno to proběhlo – co je tedy pravdy na všech těch zkazkách, které jsem slýchával o problémech na íránsko-pákistánských hranicích? Už v Čechách na Íránské ambasádě mi řekli, že s íránským turistickým vízem mě z Íránu do Pákistánu nepustí, na to že musím mít víza tranzitní. A před pár dny mi kdosi povídal, jak potkal partičku Čechů vracejících se od Pákistánských hranic, protože je přesně z tohoto důvodu nepustili. A u mě si ani nevšimli, že už mám víza den prošlá – na stránku v pase, kde jsem měl prodloužení víz se ani nepodívali…

A jsem v Pákistánu. Co teď? Cesta vede někam do pouště, okolo jen pár baráků. Ale hned je u mě chlapík a ukazuje mi, do kterého domu si mám jít pro další razítko, a hned se ptá, jestli chci vyměnit peníze.

Jak jinak, než za směšně nevýhodný kurz. Naštěstí není sám a smlouvat se dá.

S razítkem v pase a rupiema v kapse jsem opět na cestě směřující do pouště. Stojí tam autobus a prý pojede do Quetty, tak neváhám a kupuji lístek. Ale pojede až za pár hodin. Už bych šel pryč, podívat se po okolí, ale objevil se u mě voják a že mám jít s ním, že jsem ještě zapomněl projít celní prohlídkou.

„Tady si položte batoh…“ A sakra, teď bude problém!

Vezu totiž naprosto nepovolené množství filmů. Do Pákistánu je možno přivézt jen jeden foťák a maximálně deset filmů. Já jich mám v batohu zahrabanou plnou igelitku. „Tudy prosím,“ batoh zůstal venku a já jsem uveden před stůl nejvyššího celníka. „Tady se posaďte.

Dáte si čaj?“ …???!! Tohle opravdu s celní prohlídkou nemá nic společného, spíše přátelská návštěva. „Tak jak se vám jelo na hranice?“ A už je tady čaj, první pakistánský, s mlékem a řádně přeslazený. „Chutná?“ Jak by ne, je úplně úžasný. „A jak se vám líbí Pákistán? Jste tu poprvé?“ Moc jsem z něj ještě neviděl, ale zatím paráda.

Pomalu bych zapomněl, že jsem na celnici, ale přicházejí i další lidé a ostatní celníci jim prohlížejí zavazadla, tak raději zmizet, než si někdo vzpomene, že jsem taky přišel s batohem. Dopil jsem čaj a mám se k odchodu, ale není to tak jednoduché:

„Jen ještě poseďte, však vám autobus jede až za pár hodin.“ Nějak jsem se vymluvil, ale musil jsem je ujistit, že se ještě před odjezdem na kus řeči zastavím.

To jsem zvědav, jestli takto přívětivo bude všude v Pakistánu. Prašná cesta vede do Taftanu, o kterém turistické průvodce píší jako o peklu na zemi. Mám ještě čas, tak se tam jdu podívat.

Cesta do Taftanu vedla po rozpálené poušti, slunce pražilo a horký vzduch se tetelil nad okolní krajinou.

Tehdy to bylo hrozný, ale teď bych to alespoň na chvilinku přivítal. No nic, už mě nad klávesnicí zebou prsty, jdu přiložit do kamen a zbytek napíšu zase někdy jindy.

Vojta

Zkušenosti čtenářů

spijker

vojto, zajimavej text… kde jsou pokracovani….???

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: