Vojta Filip

Svůj poslední mail z cesty jsem ukončil prohlášením, že již rozumím, proč někteří lidé po návštěvě Indie říkají: „Miluji Indii, ale nesnáším Indy“. Hned jsem si tím vysloužil kritiku hlavně na HedvábnéStezce.cz.

Již se setmělo, lehce ochladilo (no to není to správné slovo, chlad tu jistojistě není) a příjemný větrák v další internetové kukani jede na plné obrátky, namířen na mojí hlavu.

Uličkou kolem mého hotelu nosí mrtvé. U spalovacího ghátu se jich někdy tvoří celá fronta, mezi hromadami dřeva všude kolem. Lidé připravují pohřební hranice a spalují jedno tělo za druhým. Oheň nikdy nevyhasne, dnem i nocí hoří další a další hranice, oheň se pouze přenáší, nikdy se nezapaluje nový. Kdo má to štěstí a zemře zde, vymaní se okamžitě z koloběhu životů, z pozemského utrpení.

„Z vědeckého hlediska je kvantitativní míra pachu mnohem významnější, než kvalitativní popis, jako silný, sladký, štiplavý apod. Páchnoucí emise lze kvantifikovat několika způsoby…“ (Vědecká práce o znečištění…)

Tady v Indii jsou všichni Láďa. Takže slyšte ten „příběh černej jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti“.

Trochu jsme si s Ralfem přivstali, proklouzli jsme bakšišchtivé obsluze v hotelu a jedeme do Ayodhya (omlouvám se, ale nevím jak to napsat správně česky). Ayodhya je snad jedno z nejstarších měst v Indii, plné chrámů, ale i svědek nedávné roztržky.

Jaká je barva duhy? Ve škole nás učili, že rozložením bílého světla vznikne duha, celé spektrum barev, tedy opačným procesem, složením všech barev bychom měli dostat bílou. Toť teorie, a jak v praxi? No jen si to zkuste, vemte všechny barvy, co doma najdete, a pořadně zamíchejte a pozorujte, co vznikne…

… pěkně šťavnatého, zabodl bych vidličku, uřízl pěknej kousek a s velkým potěšením vložil do úst. Chvilku bych ho žvýkal, vychutnával a pak bych jej až obřadně polkl. Po jídle bych si, samozřejmě, pořádně říhl.

Slyšeli jste někdy o Indických vlacích? Jistě že ano – největší železniční síť světa, nejhorší vlaková neštěstí, davy lidí tlačící se do vagonů, pasažéři sedící na střeše.

Trčím v Bhatindě a čekám na noční vlak do Bikanéru a mám tedy konečně čas sednout k internetu, k jedinému co jsem ve městě našel. Nedá mi to a napíši raději aktuální zážitky, ke starším se ještě vrátím (však mě znáte 🙂 ).