HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Trubte, prosím!

Trubte, prosím!

Tady v Indii jsou všichni Láďa. Takže slyšte ten „příběh černej jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti“.

Autobus

„Na highway číslo jedna vyjetejma kolejema

v prachu na pět svíček brachu

jezděj traky beze strachu

možná potkáš cestou Láďu

jak žene svůj dravej vůz

svojí starou rychlou káru,

který říká autobus

Highway číslo jedna a po ní jede king

Láďa jede autobusem je pak hihgwej king

Highway číslo jedna a po ní jede king

Láďa jede autobusem je pak hihgwej king – hihgwej king“

(Fanánek+Tři sestry – Láďa jede autobusem)

Ale nejprve panoptikum a varieté, velký cirkus. Bezruký muž vstupuje na scénu a předvádí své kousky, aby byl vystřídán prodavačem zázračné medicíny. „Kupte, kupte, stačí kapka k vyléčení! Nevidíte? Skropte oči, prozříte!“ Nebo naopak?

Obecenstvo zkouší medicínu, takže většinou již nevidí další vystoupení s úžasným univerzálním odšťavňovačem ovoce, pár vteřin stačí a z pomeranče máte sklenici svěžího stoprocentního džusu. Ochutnejte, ochutnejte! A zatímco obecenstvo ochutnává, těhotná žena s malým dítětem zpívá svojí smutnou píseň, ale lidi spíše zajímá prodavač laskomin.

Na dálnici?

„Slyšte, slyšte,“ vstupuje na scénu muž s barevnými časopisy: „Pouze kdo anglicky hovoříte, toho zářná budoucnout čeká! Vidíte zde tyto dva návštěvníky z dalekých zemí? I s nimi budete moci pohovořit!“ A lidé kupují časopisy s obrázky krávy, muže, motocyklu, hrnce, domu, psa, kalhot a jiných věcí pojmenovaných v jazyce anglickém. Jako poslední přichází na scénu řidič a cirkusáci opouští autobus.

Řidič startuje a hromada šrotu značky TATA se dává do pohybu. Autobus si usilovným troubením razí cestu ze zcela obleženého autobusového nádraží a začíná svojí okružní jízdu po okolních ulicí, aby dobral ještě alespoň několik pasažérů do již zcela plného autobusu. Pomalu opouštíme město a najíždíme na dálnici. Tedy, dálnici, ehmm, jak bych to tak nějak popsal…

Možná se dálnice u velkého města tváří jako mnohaproudá moderní komunikace, ale jen co se dostane z dohledu velké metropole, je to zase ta stará známá silnička plná děr a krav. Nikdy nevíte, na čem jste, kousek je to silnice s krásným novým povrchem, vzápětí se objíždí díry ve štěrkové cestě. A to i na té největší dálnici nazývané Grand Road, jenž protíná Indii a již před staletími vedla z Afganistánu do Kalkaty.

První klakson, potom volant

Pojďme se dívat z okýnka. Nejlepší výhled je ze sedadla vedle řidiče, ale je to jen pro otrlé uši, protože sedíte hned vedle klaksonu a ten je ta nejpoužívanější součástka autobusu. Tlačítko klaksonu prakticky ve všech autobusech již chybí, zničeno nepřetržitým užíváním, a řidič pouze přikládá konec drátu ke kostře autobusu. „Tůů, tůůů, tůůůůůůůů!!!“ a všechen rej před autobusem uhýbá z cesty. Cyklisti sjíždějí ze silnice, auta s troubením přidávají na rychlosti, motocykly se prosmýkávají v mezírkách mezi ostatními dopravními prostředky. Krávy líně kráčí a pomalu si myslí své o všem tom chaosu.

Míjíme kolony náklaďáků ve všech směrech, každý s nápisem „trubte prosím, v noci blikejte!“ na zadní straně. Tak se troubí, bliká, předjíždí, uhýbá, brzdí, akceleruje, zastavuje a znovu rozjíždí, čímž se dosahuje krásné průměrné rychlosti třiceti kilometrů v hodině. Ano, ujet 150 kilometrů je na pět šest hodin práce.

A zase předjíždíme, nikdo není schopen chvíli počkat, předjíždí se hned. Že je v protisměru náklaďák? Ale vždyť se to nějak vyřeší. Předjížděné auto uhne ze silnice, náklaďák se taky trochu šoupne a toho cyklistu jen lehce lízneme zrcátkem. Tedy pokud bychom nějaké měli, takto se alespoň cyklistovi nic nestalo. Kdo má slabší klakson, ten musí uhnout více. Co je to tady? Aha, strom, zapomněli ho pokácet, když dělali silnici, a ani není moc potlučený, všichni se vyhnou.

Sotva jsme vyjeli z města, zastavujeme před chrámem a lidé hází ven z okýnek drobné mince. „To je, abychom v pořádku dojeli,“ a tak nelením a házím z okénka všechny drobné, co mám po kapsách. „Řidič vstává každé ráno v pět a dlouze se modlí za svůj autobus,“ vysvětluje mi jeho pomocník, ale možná by více pomohlo poutahovat všechny šroubky a matičky. Autobus se třese, okénka vydávají skleněný zvuk, dveře se za jízdy otvírají, jdou-li vůbec zavřít, ohnuté rohy oplechování trčí do prostoru. Pod sedačkami se kupí odpadky, skořápky oříšků, mističky spíchnuté párátky z listí i obaly od čipsů. Nejistě se rozhlížím, co s lahví od kokakoly, ale Ind sedící se mnou na sedačce mi ji bere z rukou a vyhazuje z okénka.

Rychle za píšťalkou

Řidičův pomocník nevyndá z pusy píšťalku, pískal přerušovaně již na autobusovém nádraží při couvání, píská na lidi kolem, zda nechtějí jet s námi, píská na řidiče, aby zastavil, píská na řidiče, aby se rozjel, píská na prodejce, aby vypadli z autobusu, a občas si zapíská jen tak pro radost. A na autobusových nádražích a zastávkách se překřikuje s ostatními pomocníky: „Čandigár, Čandigár, ČANDIGÁR!!!!“ volá jeden svojí cílovou stanici přes druhého, jehož cílová stanice je: „Kalka, Kalka, KALKAA!!!“.

Stačí se jen zaposlouchat a najít autobus, kterým chceme jet. Nebo se zeptat, každý ví, každý poradí, ať jedete kamkoliv, vždy se jeden autobus najde, který odjíždí právě za dvě minuty. Nevadí, že se jeví zcela prázdný, „za dvě minuty, sir.“ Ale já potřebuji ještě na záchod. „Ok, Ok, sir“ Autobus je pořád prázdný, ale jak nastoupím, zničehonic se plní a za pět minut odjíždíme. Za indických pět minut.

A tak jedem, přibíráme cestující, občas si dáme zastávku na rychlé občerstvení a trochu čaje. Pomalu se blížíme k cíli cesty. Autobus se prodere zahuštěným provozem do města a brzdí poblíž autobusového nádraží. Kolem se zvedají hejna rikšáků a poletují kolem. Strkají hlavy do okýnek autobusů a vykřikují svoje ceny, ve dveřích chytají za rukávy a tahají ke svým vozidlům. „Rikša, rikša? Pět rupií! Hotel, sir?“ Repelent mám bohužel zahrabaný v batohu, jak to jde je odháníme a zdrháme pryč, najít nějaké místo k bydlení. To už je ale jiný příběh.

„A tak končí tahle píseň

o Láďovi s autobusem

jeho příběh mi neznáme

a tak o něm nezpíváme.“

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: