Cestopisy a reportáže

Velikonoce jsou časem náboženských rituálů, procesí a oslav. V každém koutě světa se odehrávají jinak, podle místního kontextu. Přinášíme snímky Heleny Grycové z letošních oslav na Filipínách.

Hanami je oslava spojená s krásou právě rozkvetlých třešní (mezi třešni a sakuru se tady klade rovnítko) a v menší míře pak speciálních japonských švestek zvaných ume, původem z Číny.

Čína je obrovskou zemí s nedozírnými pláněmi, dlouhými údolími řek, nehostinnými pouštěmi i majestátnými horami. A všude žijí lidé. Lidé, kteří se potřebují přesouvat z místa na místo. Často proto používají své nohy, jízdní kola, osly, koně, auta, traktory, autobusy či vlaky. A právě nejdelší přímou železniční linkou, kterou můžete uvnitř Číny použit, je vlak s označením T70 spojující Peking s tři tisíce pět set kilometrů vzdáleným Urumqi, hlavním městem provincie Xinjiang.

Vprostřed džungle v severní Guatemale se dodnes tyčí majestátné kamenné pyramidy. Jsou tím jediným, co zbylo po kdysi mocném mayském městě Tikal.

Po třech letech od poslední návštěvy arabské země se mi opět zachtělo zažít ten klasický pouliční mumraj, popíjení sladkého čajíčku a kouření vodní dýmky. S kamarádem Pavlem jsme proto v druhé polovině ledna 2007 navštívili Egypt. Hlavním cílem byly oázy v Západní (též Lybijské) poušti, dále Asuán, Luxor… a zbytek podle toho, jak se nám budou dařit přesuny.

Bývalý veľký stavebný podnik Pozemné stavby v Prešove vo svojom najväčšom rozkvete si získal renomé a v  tomto duchu uspel aj v medzinárodnom tendri spolu s podnikmi Inžinierske stavby Košice a Vodohospodárske stavby Bratislava. Vybrali ich ako konzorcium pre realizáciu stavby v  pre nás exotickej krajine Blízkeho Východu – v Iraku.

Dopravní letoun A-330 společnosti Quatar Airways míjí jižní cíp subkontinentu Indie. Na obzoru se začíná vynořovat kus země – prý jakoby Indii ukápla slza. Za 40 minut dosedáme na odpoledním sluncem rozpálenou přistávací plochu mezinárodního letiště ostrova Cejlon, na kterém se nachází Socialisticko-demokratická republika Srí Lanka.

Neklidná africká DR Kongo přivítala po dlouhé době první evropskou turistickou výpravu. Byli jí členové české expedice Anna Across Africa, kteří zde sbírají materiál na projekt Zpráva evropským dětem. Anna je jméno expedičního automobilu, upraveného landroveru-defenderu, který si  členové etnografické expedice koupili právě na svátek sv. Anny. Projeli již východní Afriku ze severu na jih a nyní se vracejí západní Afrikou od jihu na sever. Na cestě jsou od května 2006.

Naše éro na Biak už má půl hodiny sekeru. Takže z okénka sledujeme, jak právě přistála Trigana z Wameny a z ní vystoupili Jahoda, Colombo a Ostravák spisovatel. Ale to už startujeme. Za necelou hodinu přistáváme na Biaku.

19.7. pondělí – Snídáme brzy. Objevil se Izák v mých botách a flísce. To mu teď půjdou kšefty, když je konečně oblečený jako doopravdický průvodce. Fosílii samozřejmě nemá a že prý na to úplně zapomněl, ale že až přiletíme příště, budeme ji mít připravenou. Tonda mu říká, že letadlo nám letí až za hodinu, tak ať jí kouká sehnat. Jasně jasně a opět zmizel a pak už jsme ho nikdy neviděli.

16.7. pátek Katolický vůdce přistává Dnes mám hezký den. Nic mě nebolí a nic mi není a strašně se těším na náš trip. Zato Tonda skuhrá. Strašně ho bolí palec a vypadá, že se mu vůbec nikam nechce. Prý taky celou noc bolestí nespal. No je fakt, že komáry jsme vykouřili čmoudíky a švábi někam zalezli, ale zato celou noc vyli psi a nad hlavou v dřevěném obložení nám běhaly krysy. Bude to dobré. Snídaně pěkně a kávička a Tonda zapije prášeček a ono to přestane bolet.

13.7. úterý Nespala jsem moc dobře ale jsem mile překvapená, že tady není téměř žádný hmyz ani švábi a tak. A taky Tonda, který kvůli prohibici zde, si nemohl dát ani jedno pivo, skoro nechrápal. Jenom trošku. Tak tedy od čtyř hodin nespím a píšu tenhle deník. Výsledek je skoro deset popsaných stran.

Je 7.7.2004, středa Já, Tonda, můj bratr Bóža a jeho manželka Dana (jedou s námi na Bali a pak tam zůstanou, zatímco my dva budeme sami pokračovat dál) opouštíme náš barák a vyrážíme směr letiště. Já se těžce loučím s naším domem, zatímco Tonda s představou piva Staropramen, a proto vymyslel rychlý plán, že si ještě cestou v hospodě U starého pivovaru jedno rychlý „škubnem“. Takže jsme si jedno nebo dvě škubli (jak kdo) a naše cesta může začít.

Každý rok, kamkoliv jedeme, myslím tím sebe a mého manžela Tondu, píšu deník. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ale tentokrát vzniklo hned několik důvodů zachytit naše měsíční putování. Tak za prvé bych chtěla podat alespoň malinkatý obraz o zemi, o které se toho moc neví, protože se tam zas tak moc nejezdí a ti lidé, co tam jezdí, si své informace těžce chrání.

První část vyprávění Radky Zounkové o cestách Albánií ve Škodě 120.