Kláštery v Zemi nekonečného štěstí

Bhútán byl pro běžnou turistiku nedostupný do roku 1976. I dnes platí, že pokud nejste Ind nebo Bangladéšan, musíte si objednat a zaplatit balíček služeb u bhútánské cestovní kanceláře s jasně definovaným programem, průvodcem, ubytováním, dopravou a stravou (cca 300 USD denně). Jiná cesta k udělení turistického víza a povolení ke vstupu do země, které získá jen několik desítek tisíc žadatelů ročně, není. Moderní Bhútán se snaží otevírat světu jen velmi pomalu, aby neutrpěly tradiční hodnoty. V devadesátých letech zde ještě platil zákaz sledování zahraničních televizních pořadů a internet byl široké veřejnosti zpřístupněn teprve v roce 2000. Královským výnosem z roku 2004 je v Bhútánu zakázán prodej tabákových výrobků a v zemi se nesmí kouřit.

„Náš předchozí král Džigme Singjä Wangčhug zavedl v roce 1972 nový pojem ‚Hrubé domácí štěstí‘, který nahradil u vás používaný HDP,“ vysvětluje Tshewang, proč je Bhútán označován jako „The Land of Happiness“ a pokračuje: „Definice Hrubého domácího štěstí se zaměřuje hlavně na tradiční hodnoty a harmonii s přírodou, udržitelný a spravedlivý sociálně ekonomický rozvoj, ochranu životního prostředí, zachování tradiční kultury a náboženství a v neposlední řadě i spokojenost běžných lidí s vládou a královskou rodinou.“

Mezi poutníky nad hlavním městem Thimbú

Z Para, kde se nachází jediné mezinárodní letiště v zemi, přejíždíme za necelou hodinu do hlavního města Thimbú v údolí řeky Wang Chuu. Kromě svěže zelených lesů na okolních svazích obdivujeme i terasová rýžová políčka. Thimbú je čisté a moderní město s nižšími několikaposchoďovými domy. Nikde nevyčnívá žádná výšková budova. Do centra vede dvouproudá silnice, ale nezdá se, že by tu panoval nějak zvlášť silný provoz. „V Bhútánu nemáme žádné světelné křižovatky,“ vysvětluje Tshewang a dodává: „Proto uprostřed všech rušnějších křižovatek ve městě stojí vyzdobený altánek a v něm policista řídící dopravu.“ Při pohledu na ladné pohyby paží a těla policisty nám přijde škoda, že k té podívané nehraje Čajkovského Labutí jezero.

Nejširší nabídku průvodců a map Bhutánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Brzy ráno vyjíždíme na kopec nad městem, jemuž vévodí 64 metrů vysoká pozlacená socha sedícího Buddhy Dordenma. Potichu, bez bot a s pokorou vstupujeme do rozlehlé a členité místnosti umístěné v piedestalu obří sochy. Uprostřed potemnělého prostoru stojí obří sloup, jehož obvod zdobí čtyři sochy Buddhy s obličeji obrácenými do všech světových stran. Procházíme kolem regálů se svinutými náboženskými texty, na stěnách obdivujeme do detailů vyvedené malby zachycující příběhy z Buddhova života a vysoké knihovny, v nichž se ale místo knih nachází několik tisíc různě velkých sošek Buddhy.

Mnohem zajímavější je ale pozorovat lidské hemžení venku. Právě skončila modlitba a dav se vydává na kóru, společnou pouť kolem sochy. Sochu poutníci několikrát obchází ve směru hodinových ručiček, točí svými modlitebními mlýnky. Někteří jsou pohrouženi jen do svých myšlenek, jiní si mezi sebou povídají nebo se u nás zastavují a s úsměvem chystají zvědavé otázky.

Punákha – bývalé hlavní město Bhútánu

Městečko Punákha se stejnojmenným klášterem se nachází asi 70 kilometrů východně od Thimbú. Cestou je třeba přejet silniční sedlo Dochula Pass ve výšce 3100 m n. m. Přímo v sedle stojí 108 památečních čortenů připomínajících 108 padlých vojáků během indického povstání na jihu země. Z Dochula Pass je vidět výrazný vrchol sedmitisícové Kula Kangri, někdy prohlašované za nejvyšší horu země. Oficiálně je jí Gangkhar Puensum (7570 m), dost možná nejvyšší hora světa, na kterou ještě lidská noha nevstoupila. Bhútán měl dlouho problém s udělováním horolezeckých povolení, jelikož hory jsou sídlem bohů.

V serpentinách sjíždíme do Punákhy, zelené údolí s městem a klášterem se totiž nachází v nadmořské výšce přibližně 1200 m n. m. Město Punákha bylo až do roku 1964 hlavním městem Bhútánu. Punákha Dzong, nebo chcete-li „Palác velkého štěstí a blaženosti“, byl postaven v letech 1637 – 1638 a je zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Přecházíme přes krytý most a jednoduchou branou vcházíme na malé nádvoří mezi klášterními budovami. Abychom se dostali do hlavní části areálu, musíme vystoupat po příkrých schodech. Většina velkých klášterů bývá dispozičně rozdělena na dvě hlavní části. Poté, co poutník vystoupá po příkrých schodech a roztočí jeden z vysokých modlitebních mlýnků, vchází na první nádvoří, které je obklopeno správními budovami a celami mnichů. Tento prostor je uzavřen vysokou a z dálky viditelnou mohutnou věží, která celý areál odděluje od duchovního prostoru s modlitebnami, meditačními prostory a hlavním chrámem.

S klášterem je neodmyslitelně spojený příběh Ngawanga Namgyala, zakladatele kláštera i jednotného Bhútánu. „Byl to velký muž, jemuž vděčíme za svou národní identitu,“ začíná popisovat jeho životní příběh náš průvodce. „Legenda praví, že je tu vlastně stále s námi. Na sklonku svého života totiž oznámil, že odchází do své cely, kde se pohrouží do hlubokých meditací a nepřeje si být za žádných okolností nikdy a nikým rušen. Je to již bezmála 400 let a přesto jeho celu nikdy nikdo neotevřel, a tak stále nevíme nic o jeho osudu.“ Podle tradice jsou také v tomto klášteře korunováni všichni bhútánští králové a konají se zde královské svatby.

Penis v hlavní roli a obdařený mnich Drukpa Künley

Nedaleko vesničky Sopsokha, na malé vyvýšenině nad údolím, stojí klášter Chimi Lhakhang, označovaný jako „klášter plodnosti“. Cesta vzhůru se klikatí mezi domy a my si připadáme jako v nějaké obchodní čtvrti se sexshopy. Na fasádě každého domu je vyobrazen obří falus a za okny obchodů se suvenýry na nás mrkají umně vyhotovené dřevěné penisy. Začíná mi docházet, že to, co u nás vnímáme jako znevážení intimity, má tady hluboký duchovní rozměr.

„Legenda praví, že v 15. století přiletěl do údolí řeky Puna Pshang Chhu buddhistický mistr Drukpa Künley vedený svým snem s cílem šířit víru v údolí ovládaném zlými démony,“ vysvětluje Tshewang a dodává: „Svého úkolu se zmocnil poněkud netradičním způsobem. Poté, co svým magickým bleskem moudrosti zabil zlou démonku tím, že jí vypíchl oko, jal se šířit myšlenky a víru pitím, jídlem a sexem. Nutno dodat, že dosahoval opravdu úctyhodných výsledků.“ Falus se tu zdá býti vskutku všemocným. Kromě plodnosti a rodinného štěstí umí prý zařídit i dobrou úrodu a ochránit rodinu před zlými duchy.

Denně přicházejí do zdejšího kláštera bezdětné páry, aby se pomodlili a požádali o požehnání, které se stále uděluje dřevěným falusem. Význam kláštera i stále živoucí legendy dokládá i skutečnost, že místo navštívil i současný bhútánský král Jigme Khesar Namgyel Wangchuck s manželkou Jetsun Pema. Absolvovali tradiční obřad zakončený požehnáním a po příslušné době se jim narodil následník trůnu Gyalsey.

I když se postupně bhútánská společnost mění a otevírá světu, stále zůstávají zakořeněné některé prvky dříve běžných rodinných modelů. „V naší zemi je stále běžné, že muž může mít více žen a podobně i žena může mít více mužů,“ vysvětluje Tshewang. „Stále častěji však lidé volí jinde ve světě běžný model rodiny, kdy muž má jen jednu ženu a žena jednoho muže,“ doplňuje Tshewang informaci o současném stavu. Zdá se ale, že i polyandrie má své logické vysvětlení. V rodinách, které se živí zemědělstvím a pastevectvím, se stále občas objevuje model, kdy žena má dva muže. „Jeden muž tráví část roku v horách a stará se o stáda, zatímco druhý pracuje na poli a kolem domu a po předem daném čase se muži vymění,“ vysvětluje Tshewang. Tradice tohoto rodinného modelu nejspíš přišla z Tibetu. Otec dětí tak může být nejistý, ale to v tolerantní bhútánské společnosti vůbec nevadí. Na jejich výchově se stejně podílí celá komunita.

Klášter Taktsang popírá zákony přitažlivosti

Vysoko v horách za městem Paro se nachází bhútánská turistická ikona známá po celém světě. Řeč je o klášteře Taktsang, známějším pod anglickým názvem „Tiger´s Nest“. Širokým údolím říčky Paro Chhu přijíždíme na malé parkoviště v horách. A i když je teprve kolem osmé ráno, je skoro plné.

Cesta ke klášteru představuje 500metrový výstup a je možné si ji ulehčit na hřbetě mezka. Stoupáme nádherným borovicovým lesem, vane svěží vánek a nad našimi hlavami se třepetají modlitební praporky. Ze svahů stékají potůčky a na mnohých z nich jsou instalovány modlitební mlýnky, jež se díky proudící vodě otáčejí a vydávají klapavé zvuky. Postupně se nám na jedné straně otevírají daleké pohledy do údolí řeky Paro Chhu a na druhé straně vykukují budovy kláštera Taktsang jakoby přilepené na kolmé skále a popírající zákony gravitace.

Zastavujeme se na jedné z vyhlídek a Tshewang nás začíná seznamovat s legendami a historií posvátného místa: „Legenda praví, že někdy v průběhu 8. století sem na hřbetu tygřice přiletěl Guru Ringpočhe a vybral si zdejší jeskyni jako místo nejvhodnější k meditacím. Jeho cílem bylo ze svého těla vypudit zlého démona, jenž v něm přebýval. Nepřetržitými meditacemi strávil tři roky, tři měsíce, tři dny a tři hodiny,“ popisuje Tshewang legendu. Základní kámen kláštera byl položen až v roce 1692 na popud Tenzinga Rabgyema, tehdejšího světského vládce Bhútánu. V roce 1998 klášter skoro až do základů vyhořel. Oprava byla dokončena až v roce 2005.

Přes visutý most nad zurčícím vodopádem a po kamenném schodišti přicházíme k jedinému vstupu do kláštera. Tady ukládáme své věci a začínáme asi hodinovou prohlídku kláštera. Stoupáme po příkrých kamenných schodech vzhůru a v šeru úzkých temných chodeb procházíme jednotlivé svatyně. Ke každému chrámu se váže nějaká legenda nebo příběh buď z Buddhova života, nebo ze života Guru Ringpočheho. Vzduch je tu prosycen intenzivní vůní tyčinek a obdařen bezbřehým klidem a pohodou. Prohlídková trasa vede bohužel mimo místa, kde žijí mniší a je těžké se s nimi potkat, a i když se tak stane, tak není čas a prostor se s nimi dát do řeči.