HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ladakh na kole: Do údolí Indu, klášter Hemis

Ladakh na kole: Do údolí Indu, klášter Hemis

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Hemis

Ranní procházka ke klášteru

Vstávám ve čtvrt na sedm. Při ranní hygieně se kochám pohledem na okolí. Pomalu balím a snídám. Pak si jdu prohlédnout blízké ruiny kláštera, které se rýsují nad vesnicí. Procházka stojí za to. Úzké, přes sto metrů dlouhé a ke dvěma metrům vysoké zdi jsou zhruba do výšky jednoho metru poskládány z kamene. Pak je položena vrstva břidlice, nesoucí hliněné střílny a cimbuří. Na dolním konci stojí veliké čhor­teny. Při pohledu zdola se silueta hradeb pů­sobivě rýsuje proti modrému nebi.

Po návratu se věnuji kolu a vyrovnávám finan­ce s Petrem. Ob­vykle totiž on pla­tí útratu i uby­tování za celou skupinu a jednou za čas to vyúčtu­jeme. Náš řidič se mě ptá na věk. Když přizná­vám těch osma­pade­sát, pasuje mě na jed­ničku. Asi pro­to, že jsem se tak pože­hna­­ného vě­ku re­lativ­ně zdráv vů­bec do­žil. Po půl desáté již nehodlám dál čekat na na­še dovolenkáře a odjíždím.

Cesta ladakhckými vesnicemi

Silnice klesá údolím, modelovaným erozí. Nád­he­ra. Všichni lidé, které po­tká­vám, mě zdraví. Odpo­vídám jim místním univer­zálním pozdravem „ju-le“. Okolí silni­ce oživují stáda koz a ovcí, krávy a koníci. Každou chvíli míjím mo­hutné čhorteny. Jsou to hroby těch zámožnějších. Malebné, úhledné vesnič­ky, přátelští lidé. I slunce chvílemi vysvitne, aby svým dí­lem přispělo k hez­kému dni. Mám opět dobité baterky a cí­tím se po všech stránkách skvě­le.

Nejbližší větší vsí je Gya. Za řekou sedí na ská­le malý, úpravný klá­šter. Vede k ně­­­mu lávka a schodiště. O něco níže si v hotelu Salsar naproti pěk­nému tábořišti u vody dopřávám jednu Pepsi. Na židli před domkem si uží­vám atmosféru klidu a to­tál­ní poho­dy.

Pod vesnicí Lato vjíž­dím do zajímavé sou­těsky, kde téměř všechny ská­­l­y jsou fia­lové! Níže se barvy mění. Okolo se tyčí zajímavé skály proměnli­vých tvarů. Ně­kte­ré jako jehly vy­čnívají ze suťových kuželů, jiné jsou spíše zaoblené.

Po několika kilometrech pustými skalami se přede mnou náhle vynořuje ze­le­ná oáza. Uprostřed údolí rostou štíhlé topoly, mezi nimi zeleně a zlatě září louky a pole. Projíždím vesnicí Miru. Normálně bych si ji prohlédl důkladněji, ale asfaltéři na „hlavní třídě“ mě dohánějí k rychlému úniku před mračnem dusivého dýmu. Letmo si stačím všimnout výstavných domků na dolním konci vsi.

Miru


Na silnici se pilně pracuje. Některé úseky jsou rozšířené a časté cedule infor­mují o záměru moderni­zace celé – cituji – „nejvyšší silnice na světě“. Jsem rád, že mám to štěstí poznat ji v nyněj­ším stavu, dokud ne­ztratila svůj lo­kál­ní kolorit.

Jako v na­pí­navém filmu se střídají zajímavé o­­­brazy krajiny. Ně­kolikrát za­sta­vu­ji a fotografuji. Přijíždím ke stavidlu, od něhož odbočuje doleva nad silnici zavlažo­vací kanál, vybudovaný ve skále. Jeho voda bude ovšem využita až někde dál.

Souteska nad Miru

Po proudu Indu

Moji pozornost upoutává tabu­le, nabízející mi první výhled do údolí In­du. Kdo čeká důstojný veletok, bu­de zkla­mán. Mladý Indus má průtok sotva jako Vltava v Pra­ze. Jeho voda v bar­vě kávové hnědi trpělivě odnáší čá­steč­ky Himaláje do Indického oce­ánu. Ovšem údolí, kterým řeka pro­téká, je majestátní. Na severový­chod­ní straně je ohraničují mnohonásobné hřebeny Ladakh Range. Po proudu řeky je to pohoří Zhung, proti pak Stot. Pohoří na levém břehu patří do sku­piny Zan­skar Mountains, jmenovitě Stock Ran­ge směrem k Lehu a Sa­mad Rokchen na jihovýcho­dě. Čerstvě zasněžené vr­cholky vesměs převyšují šest tisíc metrů.

Ještě dva tři kilometry jedu po prou­du Indu a přede mnou je most do Up­shi. Pře­jíždím přes něj. Na křižo­vatce, kolem níž vyrostla řada restau­rací a pár obchodů, si vybí­rám Lhasa Restau­rant. Tibetská ku­chyně je mi nejbližší a já mám po dlouhé nedobrovolné vegetarián­ské dietě neodolatel­nou chuť na maso.

Upshi

Mutton thuk­pa, nudlová polév­ka se skopovým ma­­sem a zeleni­nou, o­blažila můj žaludek. Přemýš­lím, jak vy­užít dneš­ní odpo­led­ne, vždyť do He­mi­su je odtud jen dvacet kilometrů. Nevzdávám se sna­hy o intenzivnější vy­užití zbývajících dnů v Ladakhu a vy­mýšlím, jak pro to získat pár lidí. Pro­hlížím si Upshi, ale je to oprav­du jen kři­žovat­ka tří silnic a místo, kde zastavují řidiči.

Kam se podíváme dál?

Přijeli Roman, Zdeněk a Tomáš. Souhlasí se mnou, že bychom toho měli po­znat co nejvíce. Pominu-li trasu z Lehu po proudu Indu směrem k pákistánské hra­ni­ci, nabízejí se tři možnosti: Nubra Valley, Pangong Tso a Tso Moriri.

Z toho Nu­bra Valley je bez diskuse. Dvojnásobný přejezd nejvyššího silničního hima­lájského sedla a údolí řek Shyok a Nubra patří k „povinným“ aktivitám v okolí Lehu. Další dvě trasy by nás zavedly k vysokohorským jezerům ve velmi řídce osídlených oblastech.

Pouze návštěvu Tso Moriri lze absolvovat jako náročný okruh, předchozí dva cíle neumožňují návrat jinudy než stejnou cestou. Teoreticky můžeme stihnout vše, prakticky to nevyjde. Přesto se pokusíme něco vymyslet, i za cenu rozdělení na dvě sku­piny. Sezna­mu­jeme s naším stanoviskem Petra. Není v zásadě proti, definitivně se roz­hodneme v Lehu.

Soukromá vyjížďka do vesnice Likche

Před druhou hodinou se zvedám a jedu se podívat proti proudu Indu. Pojedu tak dvacet kilometrů, víc mi čas nedovolí. Chci vidět co nejvíc, co kdybychom se na Tso Moriri nakonec nevydali! Silnice se drží pravého břehu. Kalný Indus se dra­vě valí z hor. Údolí se záhy zužuje. Ce­lá krajina je la­děna dohněda. Stří­dají se ostré i oblé ská­ly, na úz­kých po­břežních la­vicích se ob­čas ob­jevují vy­so­ké ka­men­né zíd­ky, které ohra­ničují spo­rou ve­getaci. U řeky jsem za­hlédl i ně­kolik sta­­nů. Trá­va roste jen v těsné blízkos­ti vo­dy. Občas se vyskytne domek v ma­­lé oáze zele­ně, kolem něhož se popá­sá pár ovcí a koz.

Likche Gompa


S větrem v zádech jsem ani ne za hodinu ve dvacet kilometrů vzdálené vesnici Likche. Na mapě kupodi­vu není vyznačena. Stojí nad řekou a silnicí na vyvýšeném plochém trojúhelníku země při soutoku bystrého potoka s Indem. Vedu kolo po chodníčku nahoru do vsi. Řídce rozhozené úhledné ka­menné domky jsou zasazeny do mozaiky políček dozrávajícího ječmene a zelených pažitů. Důmyslná síť mělkých ka­nálků u­mož­ňuje pravi­delné zavlažování. Ve svahu pod vsí se daří vrbám a topolům. Pří­jem­nému sídlu do­mi­nuje klášter, jehož budovy jsou napůl vestavěny do vysoké skály. Vše je čisté a u­pravené. Nádherné místo!

Zpět, i když je to po vodě, jedu díky silnému protivětru pomaleji. Přesto jsem v 15:50 hodin zpět v Upshi. Právě začalo trochu pršet. Při dvou čajích doplňuji deník a čekám, až se déšť přežene. Na sobě mám tričko z Nového Zélandu, proto se ke mně hlásí jeden Novozé­lanďan ze skupiny motocyklistů, jedoucích na starších stro­­­jích mně nic neříkající značky.

V Karu

Blíží se půl páté. I když je ještě mokrá silnice a přede mnou stále prší, vy­jíž­dím. Hlavní silnice do Karu je úzká a rozbitá. Naštěstí po ní pojedu pouhých čtrnáct kilome­trů. Cesta se odklání od řeky a stoupá do nevýrazného sedélka. Přes ně je to do Karu blíž. Řeka zde totiž zleva vel­kým obloukem obtéká výrazný oblý pahorek.

Vjíždím do vojenského prostoru. Karu není nic jiného než obrovské armádní ležení, zabírající několik čtverečních kilometrů. Ve sjezdu ze sedla je silnice plná vo­dy a navíc vane silný protivítr. Proto se raduji, když po rozestavěné silnici přijíždím ke špatně vyznačené odbočce na Hemis. Ukazatel „Karu – Hemis road“ je tam totiž jen z opačné strany, od Lehu. Odtud vozí taxíky turisty z hlavního města.

V nuzném krámku na křižovatce si kupuji jednu teplou Pepsi. Majitel mi po­tvrzuje, že naši tudy projeli. Ke klášteru to je asi osm kilometrů. Ale jsou zatraceně „výživné“! Přejíždím Indus a hned je tu ostré stoupání. Dobrá asfaltka míří po holé plá­ni pod skalnaté úbočí hřebene, ohraničujícího údolí. Tam znenadání ostře zahne vpravo do skry­té, úzké úžlabiny. Na jejím začátku se krčí vesnice Hemis. Okolo ní leží nemnoho políček a pastvin, obklopených skalami.

Klášter v Hemisu

Ve vsi není po našich ani stopy. Jedu výš ke klášteru. Je to opravdu rozlehlý komplex budov, posazený na skalním úbočí. Základ k nim byl položen v 17. století. Známé jsou ze­jmé­na fresky a ta­ké klášterní kni­hov­na. Pod klá­šterem je restau­ra­ce a malý kemp. Na nevel­kém par­ko­višti stojí náš džíp. Je půl sed­­mé. Ni­kde ni­kdo. Res­tau­­race je prázdná. Za­stavuji asi pat­náctiletého kluka. O nějakých cykli­stech nic ne­ví a trvá mi dost dlou­­ho vypá­trat, že ně­jaká skupinka li­dí právě koná pro­hlíd­ku kláštera.

Pak se vše vysvětluje. Kola zůstala uscho­vána do­le ve vsi a všichni přišli pěšky. Dávám přednost pro­hlídce exteriéru a úzkými uličkami vystupuji na skálu nad areálem. Naši posedávají na ploché střeše hlavní budovy a kochají se nád­herným výhle­dem do údolí Indu, lemo­vaného zasně­ženým Ladakhským hřebe­nem. Na své skalce či­ním totéž.

Vracím se na nádvoří a čekám, až někdo vyjde. Trvá to ještě dost dlouho. Ko­nečně se za soumraku vracíme do vsi a můžeme se ubytovat. Věci i kola odnášíme do domu nad silnicí. Úzké uličky jsou rozbahněné, vesničané po nich právě zahánějí nepříliš vzrost­lý dobytek do jednotlivých usedlostí. Je třeba být ve střehu, kam a do čeho šlápneš. Spát budeme ve dvou místnostech v patře. Ve stropu je díra, snad v zimě slouží jako kouřovod, nevím. Elektrické osvětlení se uvádí v činnost zašrou­bováním žárovky. Na stolku je telefonní aparát. Po zvednutí sluchátka se ozývá tón. Stelu si na zemi pod oknem. Jdeme se najíst do hospody u silnice.

Vadí mi, že jsem se nemohl pořádně umýt. Je to možné jen nad hospodou, kde z hadice vytéká voda, přivedená z potoka. Okolo postává skupinka místní omla­diny a neustále nás bdělým zrakem sleduje. Přímo do potoka se mi ne­chce. Řečiště i břehy se příliš podobají smetišti, kombinovanému s hno­jištěm a WC. Slabou večeři jsem zapil pivem, bohužel jako obvykle nevychlazeným.

Ležím pod otevřeným oknem a krátce rekapituluji stav mé tělesné schránky. Za­dek mám rozedřený do krve, toť daň za jízdu v mokrých kraťasech. Pod nosem mi začíná vyrážet opar. A již druhý den mám zá­cpu. Beru si Kodein a Bromhexin. V noci se mi ucpává nos a také kašlu. Rozpršelo se a strop­ním otvorem kape na Ilju voda, a tak dopolední pohoda bohužel na sklon­ku dne rychle vzala za své.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí