Jiří Jokl

Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bun­du. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic ne­brá­ní v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohor­ská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.

V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Ob­jed­naný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá na­pečeno, a tak sní­dám v prosté „li­dov­ce“ pár sma­že­ných placek puri s ostrou dýňo­vou o­máčkou.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domo­rodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s po­tížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany míst­ního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.

Při otevře­ném okně jsme spali dobře a odpočatí procitáme do pondělního rá­na. Kromě řetězového štěkotu psů za svítání nás nic nevyrušilo.

Nubra Valley je oblast, kudy vedla stará karavanní stezka do čínského Yar­kandu a Kashgaru. Díky územním sporům s Pákistánem a Čínou se ve druhé po­lo­vině dvacátého století území stalo izolovanou enklávou, kde je dnes více vojáků než civilního obyvatelstva. V tomto odlehlém zá­pad­ním koutě Indie se spojují údolí dvou řek, Nubry a Shyoku. Region ohraničuje Karakoram Range na zá­padě, ledovce Siachen a Rimo na se­ve­ru, nekonečné tibetské pláně na východě a severový­chodě a vysoký Ladakh Ran­ge na jihu.

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.

Po návštěvě přívětivého, vegetací oplývajícího Sikkimu, kdy mi nevyšel záměr alespoň letmo se dotknout Tibetu, jsem se rozhodl pro cestu do západního indického Himaláje. Tedy abych si nevymýšlel. Jirka, t.č. ředitel c.k. Penguin, součásti zná­mé pražské cestovní agen­tury Adventura, přišel s ná­pa­dem uspořádat cyklistickou expedici do Ladakhu, zvaného někdy „Malý Tibet“. Tamní silnice překoná­vají řa­du sedel, je­jichž výška osciluje okolo pěti tisíc metrů.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.