Jiří Jokl

Miluji cyklistiku v Černé Hoře. Chcete vědět proč? Až neskutečně krásná krajina, přátelští lidé, snadná domluva, hustá síť cest vhodných pro MTB, služby pro turisty ve větších obcích a rozumné ceny – stačí?

Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bun­du. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic ne­brá­ní v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohor­ská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.

V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Ob­jed­naný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá na­pečeno, a tak sní­dám v prosté „li­dov­ce“ pár sma­že­ných placek puri s ostrou dýňo­vou o­máčkou.

Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domo­rodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s po­tížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany míst­ního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.

Po návštěvě přívětivého, vegetací oplývajícího Sikkimu, kdy mi nevyšel záměr alespoň letmo se dotknout Tibetu, jsem se rozhodl pro cestu do západního indického Himaláje. Tedy abych si nevymýšlel. Jirka, t.č. ředitel c.k. Penguin, součásti zná­mé pražské cestovní agen­tury Adventura, přišel s ná­pa­dem uspořádat cyklistickou expedici do Ladakhu, zvaného někdy „Malý Tibet“. Tamní silnice překoná­vají řa­du sedel, je­jichž výška osciluje okolo pěti tisíc metrů.

Země vysokých průsmyků, Malý Tibet, Měsíční země, poslední Shangri La – to vše jsou synonyma pro Ladakh. Území je součástí indického státu Jammu&Kash­mir. Obvykle se o Ladakhu hovoří v souvislosti se sousední oblastí Zanskar.

V pátek 23. srpna 2002 vstávám ve čtyři hodiny ráno. Před pátou nastupuji do me­tra, které naštěstí na území jihozápadního města neutrpělo záplavami a mezi Novými Butovicemi a Zličínem funguje. Na konečné nasedám na autobus číslo 100 a v 5:40 hodin vystupuji na ruzyňském letišti.

Spal jsem dobře, jen ve čtyři hodiny někde vedle neodbytně zvonil budík. V pět mě vzbudil Zdeněk. Jdu k řece, která zde supluje koupelnu a její travnaté bře­hy i WC. Vracím se do ruchem kypícího tábora. Plynové vařiče ve všech stanech syčí na­plno. Nastal všeobecný shon, autobusy se pomalu připravují k odjezdu. Zával byl odstraněn kolem půlnoci, vojáci to tedy zvládli.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

V poledne nás vítá letiště Praha – Ruzyně. Je sobota, 14. září 2002. Po přivítání s rodinou v Praze a obědem z české kuchyně opět balím a jedu na chalupu. Nějak ale vůbec nemám apetit, všechno jídlo mi chutná stejně mdle.