Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bundu. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic nebrání v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohorská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.
V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Objednaný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá napečeno, a tak snídám v prosté „lidovce“ pár smažených placek puri s ostrou dýňovou omáčkou.
Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťových přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné kapičky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozřetelné, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bundou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.
Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domorodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s potížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany místního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.
Při otevřeném okně jsme spali dobře a odpočatí procitáme do pondělního rána. Kromě řetězového štěkotu psů za svítání nás nic nevyrušilo.
Nubra Valley je oblast, kudy vedla stará karavanní stezka do čínského Yarkandu a Kashgaru. Díky územním sporům s Pákistánem a Čínou se ve druhé polovině dvacátého století území stalo izolovanou enklávou, kde je dnes více vojáků než civilního obyvatelstva. V tomto odlehlém západním koutě Indie se spojují údolí dvou řek, Nubry a Shyoku. Region ohraničuje Karakoram Range na západě, ledovce Siachen a Rimo na severu, nekonečné tibetské pláně na východě a severovýchodě a vysoký Ladakh Range na jihu.
Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kondice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná vaječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.
Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdrželo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Panamiku.
Po návštěvě přívětivého, vegetací oplývajícího Sikkimu, kdy mi nevyšel záměr alespoň letmo se dotknout Tibetu, jsem se rozhodl pro cestu do západního indického Himaláje. Tedy abych si nevymýšlel. Jirka, t.č. ředitel c.k. Penguin, součásti známé pražské cestovní agentury Adventura, přišel s nápadem uspořádat cyklistickou expedici do Ladakhu, zvaného někdy „Malý Tibet“. Tamní silnice překonávají řadu sedel, jejichž výška osciluje okolo pěti tisíc metrů.
Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního auta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom případě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, přeplněná cestujícími. Stačí se jen podívat okolo sebe.