Ladakh na kole: Výlet do Nimmu

Na ulicích již panuje čilý do­prav­ní ruch. Svižně sjíždím kolem le­tiště a neko­neč­ných vojenských tábo­rů k monastýru Spituk. Ten stojí na pa­­hor­ku nad řekou In­dus. Na pro­hlídku nemám čas, ostatně blíz­kost Lehu jej určitě dávno zbavila původní atmosféry.

Po krátké ro­vině podél řeky k od­­bočce do Phe následuje zdánlivě nekoneč­ný, ve sku­tečnosti jen sedm kil­ometrů dlouhý vý­­jezd kamenitou pou­ští. Indus zmi­zel, obtéká kopec zle­­­va, zatímco sta­vi­telé sil­nice se ra­cionálně rozhodli pro obchvat zpra­va. Míjím od­bočku ke klášteru Phy­ang. Ten stojí ně­kde v závěru bočního údo­lí. Pod vrcholem stou­pání vidím vpravo pod úbočím kopců ves Taru. Podle poutače tam má být ce­men­tárna, na­štěstí asi nevelká. Roz­hodně nikde ne­vyčnívají komíny, ani se nevznáší do­nedávna nám důvěrně známý cha­rakteristický bílý prach.

Asfaltéři

Od Lama Guru silnice klesá. Za areálem nepočetného vojenského od­dí­lu připomínajícím roz­leh­lý mu­niční sklad se odklání doleva až do proti­směru, aby se posléze dostala vy­soko nad kalný, hlubokou soutěskou pro­té­kající Indus. Ještě předtím jedu pár set metrů po pro­jeté stopě ka­me­ni­tou plání, když na silnici řádí asfaltéři.

Skrz o­bla­ka černé­ho dusivého dý­mu ne­vidím dopředu. Hubení, drobní čer­ní chlapíci ručně roz­­vážejí asfalt. Ro­ztavili jej v su­dech, pod nimiž topí naf­tou. To je rozdíl o­proti Si­kki­mu, tam je po ruce dříví. Pře­mýšlím, jakého věku se asi dožívají. Pomineme-li šá­tek přes ústa, pracují bez ja­kých­koliv ochranných po­mů­cek.

Že­ny opo­dál trpělivě kladívky rozbíjejí ka­­mení na drobný štěrk, používaný do asfaltové směsi. Tyto práce většinou vy­­koná­va­jí lidé z indického Biháru a­ne­bo z Nepálu.

Soutok Zanskaru s Indem

Soutěska Indu je shora skuteč­ně impozantní. Silnice, vystřílená ve skále, mě při­vádí k místu, kde se Zan­skar vlévá do Indu. Zanskar je jedinou řekou, která se do­kázala probít masi­vem stej­nojmenného pohoří k se­ve­ru. V kontrastu ke kávově hnědému Indu je jeho ledovcová voda modroše­dá. Na soutoku se jejich barvy dlouho nemísí a vzniká tak vděčný mo­tiv pro foto­grafy. Indus je přemostěn a vzhůru divokým údolím Zan­skaru ve­de prašná cesta, sjízdná až do vsí Sumdha Do a Chiling. Dál na­vazují zná­­mé trekové trasy k ji­hový­chodu do Markha Valley anebo na severozápad do Lamay­ru.

Dlouho se ne­mohu nasytit po­hledu na obě řeky. V mírné euforii sjíž­dím ně­ko­­lik posled­ních kilo­me­trů do vesnice Ni­m­mu, kte­rá je na dohled. Ú­do­lí In­du o­hra­ni­čují rozl­ič­ně tvarované skály. Pod sou­to­kem se rozestupují a údol­ní niva nabý­vá šířky několika ki­lo­metrů. Řeka i osady jsou zasazeny do svě­ží ze­leně. Stro­my, pole a louky podtrhují pří­jemný dojem. Veliká tabule oznamuje, že se zde realizuje státní pro­­jekt vzo­rové vesnice.

Zastavuji na místě, kde silnici z o­bou stran lemuje několik hospůdek a ob­cho­dů. Dál se do­ši­roka uvelebili vo­jáci. Spokojeně zapíjím Co­ca Colou dhál se sma­ženým pečivem a rozhlížím se. Na ja­bloních právě dozrá­vají červená jablíčka, na polích vrcholí žně. Ven­kované srpy žnou zlatý ječmen. Po­hledné domky jsou ob­­klo­pe­ny stromy a keři, je­jich předza­hrád­ky zá­ří pestrými bar­vami kvě­tin. Ško­da, že nejdéle o půl jedenácté musím na­stoupit zpáteční ces­tu! Ale čas ne­za­sta­víš. Pojedu stej­nou tra­sou, jinak nel­ze.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zpět stejnou cestou

Vracím se v po­hodě. Znovu ob­di­vuji velkolepý obraz spojení obou řek, ten­to­krát z opač­ného směru. Ohlížím se nazpět. Silnice tam pokračuje přes Khal­si, La­may­ru a 4 147 metrů vysoké sedlo Fotu La do Kargilu. Ten sice le­ží v neklidném pás­­mu dotyku in­dické a pákistánské armády, ale mezi ná­mi – kdo by plýt­val dělostře­lec­kými náboji na cy­klistu! Z Kargilu již není daleko do Srínaga­ru.

V sou­těsce pouštím před sebe konvoj vo­­jen­ských ná­klad­ních aut. Chvíli če­kám, než se roz­ptý­lí zplo­diny z je­jich vý­fuků. As­fal­té­ři ve stou­pá­ní od konce soutěs­ky naštěstí dr­­ží pře­stáv­ku, tak­že je sil­nice prů­jezd­ná. Po­led­ne mě zasti­huje na vrcholu ko­p­ce nad Lama Gu­­ru. Do hlavního mě­s­ta mi zbý­vá dva­cet kilo­metrů.

Rychle sjíž­dím až k prvnímu vojen­skému a­reálu. Dál už je­du po ro­vi­ně proti In­du a pak vzhůru nezáživ­nou tra­sou kolem letiště. Na spodní křižo­vat­ce chvíli vá­hám. Volím mé­­­­ně frekventovanou ce­­stu do­leva. Stoupám a stou­­pám, až za­čínám pochybovat, jedu-li správ­­ně. Ale brzy přijíž­dím ke sta­ré pevnosti. Od ní je to jen skok na Old Fort Road v centru Lehu.

Poslední den Ladakh Festivalu

Tam zastihuji konec slavnost­ního průvodu, konaného na závěr tý­den­ního fol­klórního festivalu. Dav ob­jíždím vedlejšími uličkami. Ještě Coca Co­lu na svlažení vy­schlého hrdla a rychle do hotelu. Je 13:40 hodin. Petr odkládá odjezd na třetí hodinu. Na pólovém stadiónu se koná závě­rečná pře­hlídka a někteří z nás se tam chtějí podívat.

Osprchoval jsem se a jdu tam také. Rozlehlý stadión je přeplněný lid­mi, ani se nemohu dostat do předních řad. Na po­řádek do­zírají policisté. Ti jsou vy­zbrojeni nejen tra­dičními bambusovými hole­mi, ale i samopaly a granáty se slzotvorným plynem. Na­rychlo po­řizuji pár snímků.

Na zpá­teční cestě hltám čaj a kus slaného peči­va za 4 + 4 Rps v „uličce hos­půdek“ ve­dle tržiště. A na Old Leh Road završuji improvizovaný oběd chut­nou opeče­nou houskou, plněnou zeleninou. Stojí 15 Rps. A teď rychle do ho­telu, ať nejsem poslední!