HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ladakh na kole: Cesta k Tso Moriri za tu námahu stojí

Ladakh na kole: Cesta k Tso Moriri za tu námahu stojí

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

Cestou ke Tso Moriri

Na třídenní cestu se nás vydá devět. „Pře­bývající“ čtyři pove­ze ná­kladní auto. Dva v kabi­ně, dva na korbě. Zají­ma­vá interpretace míst­ních dopravních před­pi­sů! Využil jsem – zcela výjimečně – svého věku a nekompromisně zaujal místo v džípu.

Dokodrcali jsme se do Karu a zastavili na křižovatce. Čekáme na náklaďák, který v čilém dopravním ruchu nestačí na­šemu vozu, jedoucí­mu v průměru čtyřicítkou. Pochodil jsem po všech dhabách a koupil si jedno pivo. Stálo mě šedesát rupií. Na místní pomě­ry to není příliš, ovšem loni v Sikkimu za lepší po­žadovali čtyřicet, nejvýše pěta­čty­řicet ru­pií. S po­ci­tem nesplněného přání se dívám na odbočku, která přes průsmyk Chang La (asi 5 300 metrů) vede ke slanému jezeru Pan­gong Tso.

Další, již společnou zastávku činíme v Upshi, kde je poslední možnost pove­čeřet. Tentokrát jsem zvolil podnik nedoslýchavého Inda, u něhož jsem již měl dva ča­je cestou z Likche. Dhál bhat s rýží je dobrý. Při odjezdu Petr několikrát výrazně zvýšil hlas na řidiče džípu, odmítajícího přibrat naše dva kolegy z korby náklaďáku. Ti totiž potmě takto pokračovat v jízdě nehodlají. Plně je chápu. Nakonec Petr prosadil svou, ale oči přihlížejících Indů rozhodně neodrážely sympatie a pochopení.

Cesta autem vzhůru údolím Indu se mi zdá být proklatě dlouhá! Prvních dva­cet kilometrů z Up­shi do Likche již znám. Poté se bohužel šeří, a tak okolní krajinu nevidím. Ale ur­čitě je zajímavá, prohlédnu si ji za denního světla při návratu. Dvakrát zastavujeme u vojenského checkpointu. Nejméně jednou se silnice odvrací od ře­ky a krátí si cestu přes kopec.

Termální prameny Chumathang

Konečně zastavujeme v Chumathangu. Bude půl deváté. Napravo od silnice je na velmi mírné vyvýšenině mezi řekou a slepým ramenem stanový tábor. Zajíždíme tam. Nabídli nám ubytování v novém hotelu, kde je teplo. Neberte to za 150 rupií za osobu! Odhalujeme tajemství vytápění – podlahu vyhřívá horká voda zdejších termálních pramenů.

Termaly v Chumanthangu
V přízemní budově obsazujeme tři třílůžkové pokoje. Stelu si na ze­mi. Ke každému pokoji patří moderní koupelna. Samozřejmě je to tro­chu nedotažené. Vodu čerpá čerpadlo, poháněné elektřinou. Tu vyrábí naftový motorgene­rá­tor. Ne­ní-li v provozu, neteče vo­da, nesplachuje záchod a podobně. Po návratu do­mů jsem našel nabídku tohoto hotelu na internetu!

Objednali jsme si moře čaje a večeři. Spokojeni se ukládáme ke spánku. Tep­lo přes noc mi udělalo moc dobře.

Ráno vstá­vám v 5:45 hodin. S lítostí si uvědo­mu­ji, že je neděle 7. září a náš po­byt v La­dak­hu se po­vážlivě krátí. Ob­chá­zím termální prameny, je jich tu více. Večer neby­ly vidět. Vytéka­jící voda je sku­tečně horká, sne­sitelnou te­p­lo­tu má až v místech, kde se mísí s řekou. Je cítit po síře. Příjemně jsem se umyl a o­holil.

Věnuji se ko­lu. Obloha je té­měř zatažená a je chladno. Nelze vy­loučit dešťové přeháňky. Jako ob­vy­k­le se po ránu „po­hodaří“, což mi u­přímně řečeno stá­le vadí. Mám ra­ději dost času po cestě a také v cíli. Jestli­že vy­jedu na­před, celý den bude auto někde vza­du. Tak­že mám dilema.

Nakonec jsem to vydržel a v půl deváté vyjíž­dím jako poslední. Chumathang, odhlédneme-li od vojska, hospody a hotelu v okolí termálu, je zejména velká vesnice. Ta le­ží necelý kilometr nad prameny na vy­výšené plošině. Údolí je zde rozšířené a je vhod­né pro zemědělské využití.

Technické problémy

Obcesrtveni v Mahe

Po nezbytné kontrole pasů a per­mitu jsme pro­pu­štěni a cesta přes most je volná. Asfaltovaná hlavní silnice vede ještě nejméně osmdesát kilometrů ú­dolím In­du až ke hranici s Tibetem, kde ře­ka pramení. Dle map cesta pokra­čuje o­kolo řeky i na úze­mí zabraném Čí­­nou a napojuje se na tamní silniční síť. Ovšem pro nás cizince je Ma­hé konečnou sta­nicí, povolení platí jen pro cestu ke Tso Moriri.

Pokusem o opravu jsem se zdržel, a tak zpočátku uzavírám pole jezdců. Pár sto­vek metrů za mostem prašná, ale poměrně slušná cesta zabočuje vpravo do hlu­bokého údolí pro nás bezejmenného přítoku Indu. Stále není nouze o nějaké ty vrbič­ky a chudé past­vi­ny na březích. Jedu v pohodě na prostřední talíř a dotahuji skupinu. Cesta je pří­jemná, je na co se dívat.

Nahoru do sedla Namsang La

Namshang La (4 800 m)

Pokračujeme úzkou soutěskou mírně doprava. Při okraji silnice jsou při­pra­­veny hromady štěrku. Ja­koby se chystala její dů­klad­ná rekonstrukce. To po­tvrzují skupinky dě­l­níků vý­še. Na loučkách při bře­zích poto­ka mí­sty stanují kočovní pa­stevci. Je­jich do­­­bytek se popásá v okolí. Na chvíli si sedám na pažit, rozhlížím se a odpo­čí­vám.

A údolí se dělí do třetice. Držíme se vlevo a pak v serpentinách stou­­pá­­me úbočím vzhůru. Zeleň se vytrácí, je­deme přes roz­lehlá kamenná pole. Vý­stup se mi zdá být nekonečný. Několikrát se do­mnívám, že je vrchol na dohled, avšak vždy se „za rohem“ ukáže další pokračování do kop­ce.

Nakonec jsem se přece dočkal. Veliká hromada kamení a modlitební pra­porky potvrzují, že stojím v sedle Nam­shang La, dle mapy 4 800 metrů nad mo­řem. Chvíli od­po­čí­váme. Sjíždíme se do­hromady. Pořizujeme sku­pinové foto a hu­rá dolů. Pod ná­mi se ob­je­vuje bez­odtočné jezero Thad­sang Ka­ru. Vozovka je místy pokryta vrstvou sypkého písku.

Přírodní rezervace u jezera Tso Moriri

Cestou ke Tso Moriri

Okolo bystřiny se popásá dobytek a stojí tam několik stanů kočovných pas­tevců. Ocelový most mě převádí na pravý břeh. Špatná, kamenitá cesta již jen mírně klesá k jezeru. Jedu první, za mnou v dohledu nikdo další. Proto mám štěstí a zahlédl jsem několik svišťů. Jejich nory jsou na kamenité pastvině snadno viditelné. Rovinu při ústí po­­toka, necelý kilometr od pobřeží, zabírá stanový tábor Peldo. Kham­pové, nomád­ští pastevci, prá­vě shánějí svá stáda ovcí a skotu domů.

Přes Peldo vede cesta, obcházející podlouhlé Tso Moriri z mého pohledu zle­va. Vypadá, jakoby byla ve svahu vybudována teprve nedávno. Náš cíl, vesnice Kor­zok, je však na pravém bře­hu. Držím se tedy cesty doprava. Od vodní plochy mě dělí masivní, no­vý plot, vysoký nej­méně dva metry. Pletivo je zhotoveno snad z třímilimetro­vého drátu. Plot chrání slatinu v široké deltě.

Velká tabule mne informuje, že se nacházím v přírodní rezervaci. Jezero je 28 kilome­trů dlouhé a maximálně 8 kilometrů široké, nemá odtok, výše hladiny je proměnlivá a voda je brakická. V okolí žije vzácná fauna. Kromě lišek, svišťů a hejn husí s černými krky jsou to zejména divocí osli kiangové a vzácně se vyskytuje i sněžný levhart. Pohodu narušuje jen mohutný, ostře žlutý buldozer, odpo­čí­va­jící opodál.

Cesta míří přímo po břehu. V dáli za nevýraznou zátokou tuším několik stave­ní. Vzdálenost odha­duji na pět až šest kilometrů. To bude Korzok. Pastýř žene velké stádo ovcí. Stará cesta blízko vody je nepoměrně lepší kvality než nová, po­lo­žená výše nad hladinou a čerstvě pro­tažená buldozerem. Místy je nahrnuta sil­ná vrst­­va sypké zeminy, promísené kamením. Kolo se tam boří natolik, že třikrát mu­sím sesednout. Po staré cestě se bohužel jet ne­dá. Je na několika místech zasy­paná či za­topená vodou.

Vesnice Korzok

Ale je tu krásně! Jezero věnčí hradba vysokých, zasněžených hor. Strmá stráň posléze ustupuje od vody a přede mnou se prostírá několikakilometrová rovina trojúhel­­ní­ko­vého tvaru. Přepo­nou je břeh, pomyslný protilehlý vrchol leží někde v začátku údo­lí, kudy přitéká potok z hor. Na sva­žitém ostrohu, více než kilometr od jezera, je přilepena vesnice Korzok. Ze snění mě vytrhují všudypřítomní vojáci. Zdejší posádka ale ne­ní nijak početná.

Vesnici dominuje klášter na jejím horním okraji, založený okolo roku 1850. Za invaze Dogrů byl pobořen a poté opět obnoven. Je pozoruhodný tím, že jej obývají především ženy. V současnosti je jich asi třicet a ve volném čase zhotovují různé oděv­ní součásti. K mé lítosti nedošlo k bližšímu kontaktu.

Stanový tábor u potoka pod klášte­rem se honosí ná­pisem Hotel Korzok. V průvodci Lonely Pla­net je o něm zmínka. Upo­­zorňují na lichvářskou cenu za ubytování. Zajíž­dím tam spolu s Romanem a če­káme na os­tat­ní. Začíná pršet, ovšem ni­kdo nás do stanu, v němž hoří vařič a který po­va­žujeme za recepci, nezve. Do­jíždějí další. Pe­tr shání nocleh ve vsi. Po­sléze se ještě přesou­váme do ji­ného domu, lepšího než ten původně nabízený.

Dnes jsem nebyl ve své kůži a mám toho poměrně dost. Nemohu se stále za­hřát, preventivně si beru jeden Paralen. Po nekonečné hodině dostáváme horký čaj a něco teplého k večeři. Jakž­takž se myji a po deváté hodině se ukládám ke spán­ku.

Od Indu k Tso Moriri a zpet mapa

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí