Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kondice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná vaječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.
Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdrželo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Panamiku.
Ráno vstávám v půl sedmé. Posnídal jsem chleba s burákovým máslem a osmá hodina mě již zastihuje v sedle. Musím se vrátit před druhou hodinou.
Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního auta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom případě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, přeplněná cestujícími. Stačí se jen podívat okolo sebe.
Ráno vstávám v půl šesté. Veškerou ranní hygienu konám u řeky. Našel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální teplotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osamocen.
Po návštěvě přívětivého, vegetací oplývajícího Sikkimu, kdy mi nevyšel záměr alespoň letmo se dotknout Tibetu, jsem se rozhodl pro cestu do západního indického Himaláje. Tedy abych si nevymýšlel. Jirka, t.č. ředitel c.k. Penguin, součásti známé pražské cestovní agentury Adventura, přišel s nápadem uspořádat cyklistickou expedici do Ladakhu, zvaného někdy „Malý Tibet“. Tamní silnice překonávají řadu sedel, jejichž výška osciluje okolo pěti tisíc metrů.