Letos začátkem května jsme se s manželkou rozhodli vyrazit na týden do Švýcarska, ještě tak trochu na lyže a také zpětně oslavit mé 60-narozeniny. Rozhodli jsme se, že pojedeme jen sami dva bez dětí a přátel.
Většinu pobytu jsme strávili v malebném hotelu Täscherhof ve stejnojmenné městečku Täsch, poslední obci dostupné autem v údolí pod Zermattem. Počasí nám sice moc nepřálo, skoro celý týden pršelo nebo foukal silný vítr, nicméně velmi jsme si to užili. Zejména první dva dny, kdy bylo ještě vcelku pěkné počasí. Vyrazili jsme proto na výlet do nedaleké Arolly, kde jsme si vyšli na skialpinistických lyžích po sjezdovce téměř až do sedla Pas de Chèvres (2.885 m).
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Další den po neúspěšném pokusu o lyžování v Zermattu vyrážíme pěšky na chatu Täshhütte (2.701 m) v údolí přímo nad městěčkem. Chata Täshhütte je pro skialpinisty otevřená i v květnu, dají se zde podnikat tůry např. na Alphubel (4.206 m) nebo podniknout skialpový přechod do Saas-Fee přes sedlo Alphubeljoch (3.772 m). Na chatě jsme potkali hodně skialpinistů, kteří právě přišli ze Saas-Fee.
Další deštivý den jsme strávili návštěvou městečka Brig a výletem přes Simplon Pass (2.006 m) do malebné vesnice Gondo na druhé straně hor.
Další den pak výletem do vedlejšího údolí Saas-Fee se známým lyžařským střediskem. Poslední den v této oblasti jsme pak v deštivém počasí strávili přímo v Zermattu.
Poslední noc jsme si naplánovali strávit s mnichy v Hospici Grand-Saint-Bernard. Od svých známých jsem věděl, že oblast je známá svými lyžařskými terény. V pátek ráno jsme vyrazili z Täsche přes Bourg-Saint-Pierre k tunelu pod průsmykem. Od parkoviště ve výšce 1.950 m se pak už musí jít pěšky resp. na lyžích, průsmyk je autem průjezdný jenom v létě cca od června do října. Hospice du Grand-Saint-Bernard je slavný horský klášter v průsmyku Velký Svatý Bernard v kantonu Valais ve Švýcarsku na hranicí s Itálií. Byl založen roku 1050 svatým Bernardem z Aosty v nadmořské výšce 2.473 metrů nad mořem a už téměř tisíc let poskytuje útočiště poutníkům a cestovatelům. Místo bylo rovněž proslulé chovem psů plemene bernardýn. Ti už tam sice v zimě nebývají, ale mniši a turisté na lyžích sem chodí stále.
Do hospice jsme dorazili poměrně brzy odpoledne ale na další výšlap do kopce se nám již jít nechtělo. Tak jsme se jen chvíli opalovali na zápraží a pozorovali sousední kopce. Původně měla být od 17 hodin mše v klášterní kapli, která nakonec nebyla, protože představený kláštera se zdržel v údolí. Stihli jsme ještě kromě kaple i prohlídku velkého klášterního kostela. Od 18 hod. jsme měli všichni společnou večeří, my dva, jeden turista z Francie, paní kuchařka, pomocné síla z kuchyně a zřejmě také pán z údržby. Servírovala se bramborová kaše s hráškem a uzené maso, jako dezert byl čokoládový fondán. Po společné večeři nám představený nabídnul prohlídku místního relikviáře a promítání historického dokumentu o historii kláštera z roku 1936. Bylo to velice zajímavé a poučné.
