Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdrželo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Panamiku.
Zpočátku projíždíme úsekem, který znám již od včerejška. Před Panamikem je nutno překonat mírný kopec pustou, kamenitou krajinou. Panamik je podstatně menší, než jsem si představoval. Výstavba je situována převážně mezi silnici a řeku. Na konci vsi není žádná závora ani kontrola. Jedeme tedy ještě sedm kilometrů o dvě vesnice dál. Kolem nás je hodně zeleně. Zejména mě upoutalo několik nápadně vzrostlých, košatých meruněk.
Očekávaný checkpoint ani vojenská posádka stále nejsou v dohledu. To je překvapivé, poněvadž silnice pokračuje ke smutně proslulému Siachen Glacier, vzdálenému něco přes padesát kilometrů. Když se za vsí Stackha rozhodujeme otočit, je to spíše kvůli pokročilému času, než z obavy před nenadálou kontrolou.
Klášter Ensa Gompa
Na protějším břehu, kam téměř k řece spadá úbočí mohutného horského hřebene, pozoruji a fotografuji jednu zvláštnost. Úpatí příkrých skal s řadou obřích suťových kuželů vysoko nad řekou horizontálně protíná nápadný pás zeleně. Rozeznávám i nějaká stavení. Pravděpodobně tam po vrstevnici vede kanál, který je využit ke zavlažování několika set metrů svahu pod ním. Každopádně se jedná o krajinnou zvláštnost, vytvořenou lidmi.
V průvodci je zmínka o 250 let starém klášteře Ensa Gompa, vystavěném na skalním útesu nad řekou. To bude on. Dá se k němu dojít přes most ve vsi Hargam, několik kilometrů nad Panamikem. Autoři upozorňují, že vojáci vás mohou vrátit. Tady se do naší přípravy vloudila malá chybička, možná při lepší informovanosti – alespoň řidiče, když už ne cestovky z Lehu – jsme mohli tuhle záhadu snadno rozluštit.
Termální pramen
V Panamiku zastavujeme u krámku, kde mají sušenky. Zapíjíme je vodou a chvíli pozorujeme život v obci. Děti míří do školy, dospěl někam přecházejí anebo v poklidném rytmu pracují. Právě se zvedáme, když přijíždí džíp s našimi pohodáři.
Zastavujeme u místní atrakce, termálního pramene. Ten je známý již řadu století a býval tradiční zastávkou na cestě mezi Ladakhem a Centrální Asií. Na dolním konci Panamiku máčí silnici malý potůček vody. O dvacet metrů výše vyčnívá ze svahu bambusová trubka. Z té vytéká horká, čirá voda bez zápachu. Ponořenou ruku v ní neudržím. Skutečný pramen je jímán o něco výše za skalním žebírkem. Většinu vody svádí potrubí do dva kilometry vzdáleného bazénu u řeky Nubra. Podle Lonely Planet jej občas používají vojáci k praní prádla. Koupel tedy nebude. Voda působí příznivě při léčení revmatismu. Místo prozrazuje několik osamělých chatek u břehu.
Zpátky známou trasou
Podle předpokladu se vracíme do Sumuru dříve než posádka džípu. Po cestě jsem si u Chamshingu vyfotografoval asfaltéry při jejich nezdravé práci. Před námi je téměř osmdesát kilometrů se slušným převýšením. Nečekáme a jedeme dál do Khalsaru. V Lakzhungu jsem si chtěl dát pivo, ale je zavřeno. Mírné stoupání u osady Tirit nás nikterak nezdržuje. Po známém mostě přejíždíme Shyok. V Khalsaru computer ukazuje 12:22 hodin. Je čas a také poslední příležitost k obědu. Volíme kuchyni Darjeeling Hotelu. Veg chowmein je dobrý, čaj žízeň nezahání.A tak si kupuji láhev piva.
Naši dorazili, když už jsme nasyceni a odpočatí. Můj pesimistický scénář dne se naplňuje. Nyní budou nejméně hodinu obědvat a za světla to do North Pullu nestihnou. Po půl druhé se Zdeňkem odjíždím. Nedaleko před námi jedou Honza a Zuzana, jako jediní z hlavní skupiny nezastavili na jídlo.
Prvním úsekem dnešního výjezdu je třiadvacet kilometrů pustými horami do Khardungu. Z Khalsaru to není daleko k již zmíněné strážnici na schodech. Tam poměrně snadno nalézají naše jména v knize návštěvníků a svědomitě nás odepisují. Po třech kilometrech se loučíme s řekou Shyok a míříme vpravo postranním údolím ke Khardungu.
Neznámá Khalsar Agham Shakti Road
Ve stoupání tu v jedné serpentině odbočuje doleva prašná silnice, mířící proti proudu řeky. Ukazatel ji označuje jako Khalsar Agham Shakti Road, která měří 110 kilometrů a je ve výstavbě od října roku 1996. O ní jsme s Jirkou H. dlouho sháněli nějakou informaci, když jsme hledali alternativní možnost návratu z Nubra Valley.
Na jedné mapě je totiž z ní zakreslena spojka do Durbuku. Ten leží na silnici k jezeru Pangong Tso, vedoucí od Kharu přes průsmyk Chang La. Ale o této cestě nikdo nic nevěděl a jen na internetu je zmínka v nabídce jakési Ibex Expeditions Inc. o přechodu z údolí Shyoku k Pangong Tso. Ovšem není zcela zřejmé, nenabízejí-li treking přes sedlo Wari La. Tato cesta je samozřejmě známá a pro MTB nesjízdná. Bylo by velmi příjemné nevracet se stejnou trasou přes Khardung La, ale asi to jinak nejde.
Údolí se brzy mění v široký koridor, kterým v zatáčkách šplháme stále vzhůru.Předjíždíme Honzu se Zuzanou, kteří využili několik prašných, strmých zkratek. Ono je to ošidné, na kole se na nich těžko něco získá. Vrhám poslední a trochu lítostivý pohled na kalný Shyok River,valící se již hluboko pod námi. Osady proti jeho proudu pro mne zůstanou asi do konce života velkou neznámou. Moc jsem si přál tudy projet k Durbuku!
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Poslední kilometry do North Pullu
Silnice definitivně zamířila do skalní pouště nad divokou soutěskou. Krátký, nevýrazný sjezd opět vystřídalo nepříjemné stoupání. Úlevu přinášejí až poslední tři kilometry. Krámek ve vsi zase není otevřený, ostatně jsme to ani nečekali. Je čtvrt na pět a do North Pullu nám zbývá ujet asi dvanáct kilometrů. Potkáváme naši známou ze Sarchu, Rakušanku neurčitého věku, která cestuje sama. Právě si chce vyfotografovat pole nad Khardungem a je nešťastná, že jí po založení nového filmu nejde otevřít fotoaparát. Chvíli to zkouším, povedlo se!
Loučíme se a stoupáme nad potokem stále ještě zčásti zeleným, obdělávaným bočním údolím. Za mostem následuje další sada serpentin. Jede si mi už hůře a mírně za Zdeňkem zaostávám.
Později chvílemi sesedám a popocházím pěšky. Necelé dva kilometry pod North Pullu volím přímou zkratku po spádnici. Kolo vedu, nevyjel bych to ani v plné síle v nulové nadmořské výšce.
Konečně se dostávám na silnici. Šeří se. Mám nepříjemné tušení, že jsem o něco výš, než leží vojenský tábor a dvě dhaby. Ale protože je pod sebou nevidím, jedu ještě kilometr nahoru, abych se zorientoval podle patníků. První kilometrovník mě informuje, že na Khardung je to třináct kilometrů a North Pullu leží o dva kilometry zpět. Tak se stalo, že jako jediný přijíždím shora. Musím ovšem přiznat, že tentokrát to nebylo z bujnosti a touhy po poznání něčeho navíc!
Potíže s noclehem
Do spodní hospody zatím dorazil jen Zdeněk. Zastihuji ho v družném hovoru s vojáky. Přidávám se. Posléze se snědí hoši v maskáčích loučí a mermomocí platí i náš čaj. Přijeli Zuzana a Honza. Ptáme se našeho hostinského na ubytování. Nabízí nám jídelnu, tedy polootevřený stan. To nezní zrovna lákavě, je totiž citelná zima. Přivítali bychom ten zatracený džíp, abychom se konečně převlékli. Dhaba je přízemní podlouhlý zděný barák, za kuchyní jsou ještě troje dveře. Na můj dotaz, zda se tam dá spát, odpovídá majitel, že je tam plno. Jak jsem se ráno přesvědčil, nelhal mi.
Jsme pozváni do kuchyně, kde je přece jen trochu tepleji. Udělali jsme chybu, že jsme se nepokusili prozkoumat sousední hospůdku, ale mně se zdála ještě menší, než ta naše.
Za tmy přijíždí zadní voj s Petrem. Ten nám vyčítá naši nečinnost ohledně zajištění střechy nad hlavou, mně se to nelíbí. Že by příznak ponorkové nemoci? Nakonec Petr domlouvá nocleh u konkurence. Ukazuje se, že je tam jedna menší místnost, pro jedenáct lidí ovšem dost těsná. Obracím se na našeho hostitele s návrhem, aby tři z nás nechal přespat v jeho kuchyni. Ochotně souhlasí.
Nakonec se „u nás“ scházíme všichni, vedle je zavřeno, personál odjel autem do Khardungu. Došlo k nedorozumění. Zamkli totiž hospodu i se slíbenou ložnicí. Kolegové tam nakonec vlezli oknem a ráno to mělo ještě nějaké nepříliš příjemné dozvuky. K večeři byl čaj, někdo si do něj dal i rum, k jídlu dle nabídky nějaké placky, nudlová polévka, vařená vejce a sušenky. Nudle si majitel vyrábí sám na podivuhodném strojku s velikánskou klikou, vzdáleně připomínajícím ruční mandl. Měli jsme příležitost to sledovat.
Dostal jsem pod sebe na špinavou podlahu karimatku. Přinesl mi ji náš řidič. Spaní v kuchyni bylo nakonec ucházející, petrolej z vařiče nebyl až tak cítit. Jen jsem se za tmy a chladu již nedonutil k pořádné očistě v nedalekém potoce.
Krásná viditelnost, vybitá baterie
Budíček je za svítání, hostinský musí pracovat, vždyť sezóna je proklatě krátká. Vynáším své věci ven, abych nepřekážel. Tentokrát potok využívám k důkladné ranní hygieně. Na kamenech se třpytí krystalky ledu. Je jasné nebe, viditelnost vynikající. Jen slunce zatím stydlivě schovává své hřejivé paprsky za východním hřebenem. Za ubytování dáváme po třiceti rupiích, majitel je spokojen. Po čaji a vaječné omeletě nasedám ve čtvrt na osm na kolo.
Dnešní den je ideální viditelnost a osvětlení. Neujel jsem ani kilometr a vytahuji fotoaparát. To budou fotky! Ale co to? Vybitá baterie! A náhradní mám v Lehu. Já bych do toho … ! To je důvodem, proč nemám pořádné fotky ani z druhého přejezdu Khardung La. Na cestě do Nubra Valley bylo hodně pod mrakem a teď se jen bezmocně dívám na krásnou scenérii hor a údolí. No co se dá dělat, nejlepší bude zůstat v pohodě a snažit se zapamatovat si co nejvíce z té monumentální krajiny!
Znovu přes sedlo Khardung La
První serpentiny od potoka v North Pullu přes vysoký práh mi připadají snadné. Bavím se pozorováním vysokohorské fauny. K mému překvapení jsem zde, ve výšce kolem pěti tisíc metrů zahlédl několik vykrmených svišťů. Při okraji silnice se občas mihne hbitá ještěrka. Horské koroptve na sebe upozorní jen když vzlétnou, jinak téměř splývají s terénem.
Od sedmého kilometru nějak slábnu. Přecházím na potupný, leč osvědčený model kombinace jízdy s chůzí. Postupně mě předjíždějí Petr i Tomáš. Ani už tak intenzivně nevnímám zdejší majestátnou a drsnou krajinu. Čím blíže jsem vrcholu, tím pevněji jsou nepříliš četné potůčky a vodopádky spoutány ledovými okovy. Před třemi dny odpoledne tu nebylo po ledu ani potuchy. Ještě není deset hodin, když jsem konečně nahoře. Z North Pullu jsem naměřil čtrnáct kilometrů.
V sedle Khardung La řvou naprázdno jdoucí motory buldozerů, v sudu od nafty doutnají odpadky a zamořují okolí čpavým dýmem. A tak ani mé druhé vítězství nad tímto důstojným soupeřem ve mně nevyvolává žádné uspokojení. Nedlouho se rozhlížím na obě strany průsmyku. Nasazuji si přilbu, kterou jsem cestou nahoru zavěsil na batůžek a hurá dolů.
Sjezd k South Pullu je hrůzostrašný. Snad horší, než byl úterní výjezd v mlze. Silnice je samá díra. Místy rozbitý asfalt mizí a já několik desítek metrů jedu v písku anebo v kamení. Zejména v nejvyšších partiích je vozovka tvořena hrubým, nezválcovaným štěrkem, úsporně pokropeným asfaltem. Podkladem je nezpevněná cesta, protažená buldozerem. Neseřízené motory protijedoucích nákladních aut značky Tata produkují mohutná oblaka dusivého černého dýmu.
Ale není všechno černé. Zmíněná negativa zatlačuje do pozadí nádherná, pomalu se měnící scenérie. Téměř nepřetržitě vidím dolů k Lehu i do údolí Indu. Pode mnou se v nejnesmyslnějších křivkách svíjí silnice. Obzor uzavírají nejvyšší štíty hlavního hřebene Ladakh Range, ozdobené jiskřivým čerstvým sněhem. Hned pod sedlem míjím vodopád, který noční mrazík změnil v třpytící se ledopád. Je to prostě nádhera a náladu mi jen nepatrně kalí nefunkčnost fotoaparátu. Byly by to skutečně skvělé obrázky!
V South Pullu si dávám dva čaje na zahřátí a pak pokračuji dál. Stále jsem na čele, na dohled za mnou nikdo nejede. Silnice se zlepšila, nemusím již brzdit permanentně. Přesto nepřekračuji rychlost 45 km/hod.
Návrat do Lehu
Blížím se k Lehu. Tentokrát se stále držím hlavní silnice. Ta se ještě prosmýkne přes hřeben, na němž stojí královský palác a monastýr Namgyal Tsemo Gompa, a teprve poté obloukem směřuje do města. Překvapuje mě, jak pusté jsou svahy nad zelení oplývajícím městem.
Až dolů do Lehu přijíždím oblečen v zimním dresu a v rukavicích. Ve městě je dnes teplo jen na slunci, ve stínu je vzduch citelně chladný. Jednu rychlou Pepsi u stánku a hurá do hotelu Khayul! Tam zastihuji Lumíra s Honzou D., kteří přijeli o den dříve stopem. Je tam i Alan s uzdraveným Iljou. Sice s námi v Nubra Valley nebyli, ale Khardung La se jim podařilo zdolat včera. Nějakou dobu klábosíme na zahradě a já se přitom krmím jablky.
Když posléze dorazili Roman a Tomáš, jedeme se ubytovat do blízkého hotelu Shaynam. O důvodu jsem se zmínil již v kapitole „Údolím Indu do královského města Leh“. Ale poslední den pobytu se vrátíme do Khayulu. V něm se mi líbí víc.
Abych byl objektivní, hotel Shaynam je na úrovni. Pokoj i koupelna jsou nezvykle čisté. Osprchoval jsem se a v cyklistickém oblečení vyrážím do města. Ostatní věci mám v autě, ovšem to ještě nepřijelo. V Instyle Germany Bakery si dávám zeleninový salát a dobrý jogurtový nápoj salt lassie. Pak jdu na tržiště koupit lahvičku whisky.
Zítra k jezeru Tso Moriri
Další čas věnuji přípravě kola a shánění zásob potravin. Zítra pojedeme na výlet údolím Indu k jezeru Tso Moriri. Po delším pátrání se mi podařilo objevit obchod na Fort Road, kde mají i konzervy. V regálu leží několik druhů rybiček a kompotů, šunka a burákové máslo. Kupuji pár plechovek, na čtyřdenní cestě přijdou vhod. Příležitostí ke stravování tam mnoho nebude.
Petr přichází se zprávou, že zítra vyjedeme až po poledni autobusem do necelých sto dvacet kilometrů vzdáleného Chumathangu, kde přenocujeme. Naše bicykly tam dopraví nákladní auto. Odtud pojedeme už na kolech k jezeru Tso Moriri. V Korzoku přespíme a vrátíme se zpět do Chumathangu. Kdo bude chtít, zůstane a ráno může dojet až do Upshi. Ostatní ještě večer vezme do Lehu auto. Je třeba přijet v úterý do Lehu v rozumnou dobu, poněvadž musíme sbalit věci i kola. Ve středu brzy ráno odlétáme do Delhi.
Večer jde můj spolubydlící Zdeněk do jedné z početných cestovních kanceláří na internet. Má štěstí, spojení právě funguje. Obvyklá cena je dvě rupie za minutu. Pak jdeme na společnou večeři v tibetské restauraci na Maine Bazar Road. Rajčatová polévka a woke special chowmein mi chutnají. Platím 70 Rps.
Během večera přemýšlím, co dělat zítra dopoledne. Město mě už ničím neláká, proto se mi v hlavě zrodil nápad zajet si k soutoku Indu s řekou Zanskar. Nedaleko pod ním na šestatřicátém kilometru od Lehu je obec Nimmu. Tam se budu muset obrátit nazpět, abych stihl odjezd do Chumathangu. Do postele se ukládám s přesvědčením, že mě zítra určitě čeká hezký den a mnohé zajímavé zážitky.
