HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ladakh na kole: Návrat do Lehu, podruhé zdoláváme Khardung La

Ladakh na kole: Návrat do Lehu, podruhé zdoláváme Khardung La

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.


Zpočátku pro­j­íždíme úsekem, který znám již od včerejška. Před Panamikem je nutno překonat mírný kopec pustou, kamenitou krajinou. Panamik je podstatně men­ší, než jsem si představoval. Výstavba je situována převážně mezi silnici a řeku. Na kon­ci vsi ne­ní žádná závora ani kon­trola. Jedeme tedy ještě sedm kilometrů o dvě ves­nice dál. Kolem nás je hodně zeleně. Zejména mě upoutalo několik nápadně vzrostlých, ko­šatých meruněk.

Očekávaný check­point ani vojenská posádka stále ne­jsou v dohle­du. To je překvapivé, po­něvadž silnice po­kračuje ke smutně proslulému Siachen Gla­cier, vzdá­lenému něco přes padesát kilometrů. Když se za vsí Stack­ha rozho­du­jeme otočit, je to spí­še kvůli pokro­čilému času, než z obavy před nena­dálou kontrolou.

Klášter Ensa Gompa

Na pro­těj­ším břehu, kam té­měř k řece spadá úbočí mohutného horského hře­be­ne, pozoruji a fotogra­fuji jednu zvlášt­nost. Úpatí pří­krých skal s řadou obřích suťo­vých ku­želů vysoko nad řekou horizontálně protíná ná­pad­ný pás zeleně. Roze­zná­vám i ně­jaká sta­vení. Pravděpodobně tam po vrstevnici vede kanál, který je využit ke zavlažování několika set metrů sva­hu pod ním. Každo­pád­ně se jedná o krajinnou zvláštnost, vy­tvo­řenou lidmi.

V průvodci je zmínka o 250 let starém klášteře Ensa Gompa, vystavěném na skalním útesu nad řekou. To bude on. Dá se k němu dojít přes most ve vsi Har­gam, ně­­kolik kilometrů nad Panamikem. Autoři upozorňují, že vojáci vás mohou vrátit. Ta­dy se do naší přípravy vloudila malá chybička, možná při lepší informovanosti – ale­spoň řidiče, když už ne cestovky z Lehu – jsme mohli tuhle záhadu snadno rozluštit.

Termální pramen

V  Panami­­ku zastavujeme u krámku, kde mají sušenky. Zapíjí­me je vodou a chví­­li pozorujeme život v obci. Děti míří do školy, do­spěl ně­kam přechá­zejí a­nebo v poklidném rytmu pracují. Prá­vě se zve­dá­me, když při­jíždí džíp s na­šimi po­ho­dáři.

Za­sta­vuje­me u míst­ní atrak­ce, termál­ní­ho pra­mene. Ten je zná­mý již řa­du století a býval tradiční zastávkou na cestě mezi Ladakhem a Centrální Asií. Na dolním konci Panamiku máčí silnici ma­lý potůček vody. O dvacet metrů výše vyčnívá ze sva­hu bambusová trubka. Z té vytéká horká, čirá voda bez zápachu. Pono­ře­nou ruku v ní neudržím. Skutečný pramen je jímán o něco výše za skalním žebír­kem. Většinu vody svádí potrubí do dva kilometry vzdáleného bazénu u řeky Nu­bra. Po­dle Lonely Planet jej občas používají vojáci k praní prádla. Koupel tedy nebu­de. Vo­da působí příznivě při léčení revmatismu. Místo prozrazuje ně­kolik osamě­lých chatek u břehu.

Zpátky známou trasou

Podle před­po­kladu se vra­címe do Su­mu­ru dříve než po­sádka džípu. Po ce­­s­tě jsem si u Chamshingu vyfo­to­gra­foval asfaltéry při jejich nezdravé prá­ci. Před námi je té­měř osm­de­sát kilo­metrů se sluš­ným převýše­ním. Ne­če­ká­me a je­de­me dál do Khal­­­saru. V Lak­zhungu jsem si chtěl dát pivo, ale je za­vře­no. Mír­né stou­pá­ní u osady Tirit nás nikterak nezdržuje. Po známém mostě pře­jíždíme Shyok. V Khalsaru com­puter ukazuje 12:22 hodin. Je čas a také poslední pří­ležitost k obědu. Volíme ku­chyni Darjeeling Hotelu. Veg chowmein je dobrý, čaj žízeň neza­hání.A tak si kupuji lá­hev piva.

Asfalteri


Naši dora­zili, když už jsme nasyceni a odpo­čatí. Můj pesimis­tic­ký scénář dne se naplňuje. Nyní budou nejméně ho­dinu obědvat a za světla to do North Pullu nestihnou. Po půl druhé se Zdeňkem odjíž­dím. Nedaleko před námi jedou Honza a Zuza­na, jako jediní z hlavní skupiny neza­sta­vili na jídlo.

Prvním úsekem dnešního výjezdu je třiadvacet kilometrů pustými horami do Khardungu. Z Khalsaru to není daleko k již zmíněné strážnici na schodech. Tam poměrně snad­no nalézají naše jména v knize návštěvníků a svědomitě nás odepisují. Po třech ki­lo­metrech se loučíme s řekou Shyok a míříme vpravo postranním údo­lím ke Khar­dun­­gu.

Nas hotel v Khalsaru

Neznámá Khalsar Agham Shakti Road

Ve stoupá­ní  tu v jedné serpenti­ně od­bo­čuje doleva prašná sil­nice, mí­řící pro­ti proudu ře­ky. Uka­zatel ji o­zna­čuje ja­ko Khal­sar Agham Shakti Road, která měří 110 kilometrů a je ve výstavbě od ří­jna roku 1996. O ní jsme s Jirkou H. dlouho shá­něli nějakou in­for­maci, když jsme hle­dali alternativní možnost návratu z Nubra Valley.

Odbocka do Aghamu


Na jedné ma­pě je totiž z ní zakreslena spojka do Durbuku. Ten leží na silnici k jezeru Pangong Tso, vedoucí od Kharu přes prů­smyk Chang La. Ale o této cestě nikdo nic nevěděl a jen na internetu je zmínka v nabídce jakési Ibex Expeditions Inc. o přechodu z údolí Shyoku k Pangong Tso. Ovšem není zcela zřejmé, nenabízejí-li treking přes sedlo Wari La. Tato cesta je samo­zřejmě známá a pro MTB nesjízdná. Bylo by velmi příjemné nevracet se stejnou trasou přes Khardung La, ale asi to jinak nejde.

Údolí se brzy mění v široký koridor, kterým v zatáčkách špl­háme stále vzhů­ru.Předjíždíme Honzu se Zuza­nou, kteří využili několik prašných, strmých zkratek. Ono je to ošidné, na ko­­le se na nich těž­ko něco získá. Vrhám poslední a trochu líto­stivý po­hled na kal­ný Shy­­ok River,va­lící se již hlu­boko pod námi. Osady pro­ti jeho proudu pro mne zůstanou asi do konce ži­vota vel­kou ne­zná­mou. Moc jsem si přál tudy projet k Dur­buku!

Poslední kilometry do North Pullu

Silnice de­finitivně zamířila do skalní pouště nad divokou soutěskou. Krátký, nevýrazný sjezd opět vystřídalo nepříjemné stoupání. Úlevu při­ná­šejí až poslední tři ki­lometry. Krámek ve vsi zase není o­tevřený, ostatně jsme to ani nečekali. Je čtvrt na pět a do North Pullu nám zbývá ujet asi dvanáct kilometrů. Potkáváme naši zná­mou ze Sarchu, Rakušanku neurčitého věku, která cestuje sama. Právě si chce vyfotografovat pole nad Khar­dungem a je nešťastná, že jí po založení nového filmu nejde otevřít foto­aparát. Chvíli to zkouším, povedlo se!

Loučíme se a stoupáme nad potokem stále ještě zčásti zeleným, obděláva­ným bočním údolím. Za mostem následuje další sada serpentin. Jede si mi už hůře a mírně za Zdeňkem zaostávám.
Později chvílemi sesedám a popocházím pěšky. Necelé dva kilometry pod North Pullu volím přímou zkratku po spádnici. Kolo vedu, nevyjel bych to ani v plné sí­­le v nulové nadmořské výšce.

Koneč­ně se dostávám na silnici. Šeří se. Mám nepříjemné tu­šení, že jsem o něco výš, než leží vo­jen­ský tábor a dvě dhaby. Ale protože je pod se­bou nevi­dím, jedu ještě ki­lometr nahoru, abych se zorientoval podle patníků. První ki­lo­metro­v­ník mě infor­muje, že na Khardung je to třináct kilometrů a North Pullu leží o dva kilo­metry zpět. Tak se sta­lo, že jako jediný přijíždím shora. Musím ovšem při­znat, že tentokrát to nebylo z buj­nosti a touhy po poznání něčeho navíc!

Potíže s noclehem

Do spodní hospody zatím dorazil jen Zdeněk. Zastihuji ho v družném hovoru s vojáky. Přidávám se. Posléze se snědí hoši v maskáčích loučí a mermomocí platí i náš čaj. Přijeli Zuzana a Honza. Ptáme se našeho hostinského na ubytování. Nabízí nám jídelnu, tedy polootevřený stan. To nezní zrovna lákavě, je totiž citelná zima. Přivítali by­chom ten zatracený džíp, abychom se konečně převlékli. Dhaba je přízemní podlouhlý zdě­ný barák, za kuchyní jsou ještě troje dveře. Na můj dotaz, zda se tam dá spát, od­po­vídá majitel, že je tam plno. Jak jsem se ráno přesvědčil, nelhal mi.

Jsme pozváni do kuchyně, kde je přece jen trochu tepleji. Udělali jsme chybu, že jsme se nepokusili prozkoumat sousední hospůdku, ale mně se zdála ještě menší, než ta naše.

Za tmy přijíždí zadní voj s Petrem. Ten nám vyčítá naši nečinnost ohledně za­jištění střechy nad hlavou, mně se to nelíbí. Že by příznak ponorkové nemoci? Nako­nec Petr domlouvá nocleh u konku­rence. Uka­zuje se, že je tam jedna menší míst­nost, pro jedenáct lidí ovšem dost těs­ná. Obracím se na našeho hostitele s návrhem, aby tři z nás nechal přespat v jeho kuchy­ni. Ochotně souhlasí.

Nakonec se „u nás“ scházíme všichni, vedle je zavřeno, personál odjel autem do Khardungu. Došlo k nedorozumění. Zamkli totiž hospodu i se slíbenou ložnicí. Kolego­vé tam nakonec vlezli oknem a ráno to mělo ještě nějaké nepříliš příjemné dozvuky. K večeři byl čaj, někdo si do něj dal i rum, k jídlu dle na­bídky nějaké placky, nud­­lová polévka, vařená vejce a sušenky. Nudle si majitel vy­rá­bí sám na podivuhodném strojku s velikánskou klikou, vzdáleně připomínajícím ruč­ní mandl. Měli jsme příležitost to sledovat.

Dostal jsem pod sebe na špinavou podlahu karimatku. Přinesl mi ji náš řidič. Spa­ní v kuchyni bylo na­ko­nec ucházející, petrolej z vařiče nebyl až tak cítit. Jen jsem se za tmy a chladu již ne­donutil k po­řádné očistě v nedalekém potoce.

Krásná viditelnost, vybitá baterie

Budíček je za svítání, hostinský musí pracovat, vždyť sezóna je proklatě krát­ká. Vynáším své věci ven, abych ne­překážel. Tentokrát potok využívám k důkladné ranní hygi­eně. Na kame­nech se třpytí krystalky ledu. Je jasné nebe, viditelnost vy­nikající. Jen slunce zatím stydlivě scho­­vává své hřejivé paprsky za vý­chod­ním hře­benem. Za uby­to­vání dáváme po tři­ceti rupiích, majitel je spokojen. Po čaji a va­ječné omeletě nase­dám ve čtvrt na osm na kolo.

Dnešní den je ideální viditelnost a osvětlení. Neujel jsem ani kilometr a vytahu­ji fotoapa­rát. To budou fotky! Ale co to? Vybitá baterie! A náhradní mám v Lehu. Já bych do toho … ! To je důvodem, proč nemám pořádné fotky ani z druhého přejezdu Khardung La. Na ces­tě do Nubra Valley bylo hodně pod mrakem a teď se jen bezmoc­ně dívám na krás­nou scenérii hor a údolí. No co se dá dělat, nejlepší bude zůstat v pohodě a snažit se zapamatovat si co nejvíce z té monumentální krajiny!

Znovu přes sedlo Khardung La

První serpentiny od potoka v North Pullu přes vysoký práh mi připadají snad­né. Bavím se pozorováním vysokohorské fauny. K mému překvapení jsem zde, ve výš­ce kolem pěti tisíc metrů zahlédl několik vykrmených svišťů. Při okraji silnice se ob­čas mihne hbitá ještěrka. Horské koroptve na sebe upozorní jen když vzlétnou, ji­nak téměř splý­vají s terénem.

Od sedmého kilometru nějak slábnu. Přecházím na potupný, leč osvěd­čený mo­­del kombinace jízdy s chůzí. Postupně mě předjíždějí Petr i Tomáš. Ani už tak in­ten­­zivně nevnímám zdejší majestátnou a drsnou krajinu. Čím blíže jsem vrcho­lu, tím pev­něji jsou nepříliš četné potůčky a vodopádky spoutány ledovými okovy. Před třemi dny odpoledne tu nebylo po ledu ani potuchy. Ještě není deset hodin, když jsem ko­nečně nahoře. Z North Pullu jsem naměřil čtrnáct kilometrů.

sedle Khardung La řvou naprázdno jdoucí motory buldozerů, v sudu od naf­ty doutnají odpadky a zamořují okolí čpavým dýmem. A tak ani mé druhé vítězství nad tímto dů­stojným soupeřem ve mně nevyvolává žádné uspokojení. Nedlouho se rozhlížím na obě strany průsmyku. Nasazuji si přilbu, kterou jsem cestou nahoru zavě­sil na batůžek a hurá dolů.

Sjezd k South Pullu je hrůzostrašný. Snad horší, než byl úterní výjezd v mlze. Sil­ni­ce je samá díra. Místy rozbitý asfalt mizí a já několik desítek metrů jedu v písku ane­bo v kamení. Zejména v nejvyšších partiích je vozovka tvořena hrubým, nezvál­co­vaným štěrkem, úsporně pokro­pe­ným as­faltem. Podkladem je nezpevněná ces­ta, protažená buldoze­rem. Neseřízené motory protijedoucích nákladních aut značky Ta­ta produkují mohutná oblaka du­si­vého černého dýmu.

Ale není všechno černé. Zmíněná negativa zatlačuje do pozadí nádherná, po­malu se měnící scenérie. Téměř nepřetržitě vidím dolů k Lehu i do údolí Indu. Pode mnou se v nej­ne­smyslnějších křivkách svíjí silnice. Obzor uzavírají nejvyšší štíty hlav­ního hřebene Ladakh Ran­ge, ozdobené jiskřivým čerstvým sněhem. Hned pod sedlem míjím vodo­pád, který noční mrazík změnil v třpytící se ledopád. Je to prostě nádhera a náladu mi jen nepa­trně kalí nefunkčnost fotoaparátu. Byly by to skutečně skvělé obrázky!

South Pullu si dávám dva ča­je na zahřátí a pak pokračuji dál. Stále jsem na čele, na do­hled za mnou nikdo nejede. Silnice se zlepšila, nemusím již brzdit permanentně. Přesto nepřekračuji rychlost 45 km/hod.

Návrat do Lehu

Blížím se k Lehu. Tentokrát se stále držím hlavní silnice. Ta se ještě prosmýk­ne přes hřeben, na němž stojí královský palác a monastýr Namgyal Tsemo Gompa, a te­prve poté obloukem směřuje do města. Překvapuje mě, jak pusté jsou svahy nad zelení oplývajícím mě­s­tem.

Až dolů do Lehu přijíždím oblečen v zimním dresu a v rukavicích. Ve městě je dnes tep­lo jen na slunci, ve stínu je vzduch citelně chladný. Jednu rychlou Pepsi u stán­­ku a hurá do hotelu Khayul! Tam zastihuji Lumíra s Honzou D., kteří přijeli o den dří­ve sto­pem. Je tam i Alan s uzdraveným Iljou. Sice s námi v Nubra Valley nebyli, ale Khar­dung La se jim podařilo zdolat vče­ra. Nějakou dobu klábosíme na zahradě a já se přitom krmím jablky.

Když posléze dorazili Roman a Tomáš, jedeme se ubytovat do blízkého hotelu Shaynam. O důvodu jsem se zmínil již v kapitole „Údolím Indu do královského města Leh“. Ale poslední den pobytu se vrátíme do Khayulu. V něm se mi líbí víc.

Abych byl objektivní, hotel Shaynam je na úrovni. Pokoj i koupelna jsou ne­zvykle čisté. Ospr­choval jsem se a v cyklistickém oblečení vyrážím do města. Ostatní věci mám v autě, ovšem to ještě nepřijelo. V Instyle Germany Bakery si dá­vám zele­ni­no­vý sa­lát a dobrý jogurtový nápoj salt lassie. Pak jdu na tržiště koupit lahvičku whis­ky.

Zítra k jezeru Tso Moriri

Další čas věnuji přípravě kola a shánění zásob potravin. Zítra pojedeme na vý­let údolím Indu k je­zeru Tso Moriri. Po delším pátrání se mi podařilo objevit obchod na Fort Road, kde mají i kon­zervy. V regálu leží několik druhů rybiček a kompotů, šun­ka a burákové máslo. Kupu­ji pár plechovek, na čtyřdenní cestě přijdou vhod. Pří­ležitostí ke stravování tam mnoho nebude.

Petr přichází se zprávou, že zítra vyjedeme až po poledni autobusem do nece­lých sto dvacet kilometrů vzdáleného Chumathangu, kde přenocujeme. Naše bi­cykly tam dopraví ná­kladní auto. Odtud pojedeme už na kolech k jezeru Tso Moriri. V Korzoku přespíme a vrátíme se zpět do Chumathangu. Kdo bu­de chtít, zůstane a ráno může dojet až do Upshi. Ostatní ještě večer vezme do Lehu auto. Je třeba přijet v úterý do Lehu v ro­zum­nou dobu, poněvadž musíme sbalit věci i kola. Ve stře­­du brzy rá­no odlétáme do Delhi.

Večer jde můj spolubydlící Zdeněk do jedné z početných cestovních kanceláří na internet. Má štěstí, spojení právě funguje. Obvyklá cena je dvě rupie za minutu. Pak jdeme na společnou večeři v tibetské restauraci na Maine Bazar Road. Raj­ča­tová polévka a woke special chowmein mi chutnají. Platím 70 Rps.

Během večera přemýšlím, co dělat zítra dopoledne. Město mě už ničím neláká, proto se mi v hlavě zrodil nápad zajet si k soutoku Indu s řekou Zanskar. Nedaleko pod ním na šestatřicátém kilometru od Lehu je obec Nimmu. Tam se budu muset obrátit nazpět, abych stihl odjezd do Chumathangu. Do postele se ukládám s přesvědčením, že mě zítra určitě čeká hezký den a mnohé za­jí­ma­vé zážitky.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí