HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ladakh na kole: Nubra Valley

Ladakh na kole: Nubra Valley

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.

Podél vod Shyoku do Diskitu

Jako ob­vyk­le se všichni lou­dají, a tak je v 9:06 hodin o­pou­štím. Rychle míjím vojá­ky a ko­lem Shyoku mířím do třiadva­cet kilo­metrů vzdá­leného Diskitu. Úz­ké údo­lí mezi ska­lami se po něko­lika kilo­me­trech rozlévá do šířky. V dáli při­téká od severu Nu­bra Ri­ver. Na soutoku obou řek vznikla roz­lehlá ro­vina ve tva­ru delty. Mezi rameny Shyoku jsou plochy štěrku, povětšině zarostlé nevysokými keři, vr­bami a topoly.

Silnice do Diskitu


K jihu se prostírá písečná pláň. Protíná ji odbočka k Diskitu. Na konci plani­ny naráží na skály a v serpentinách šplhá vzhůru, aby se napojila na silnici od Khar­dungu. Hlavní silnice po přísně střeženém mostě překračuje Shyok a po levém bře­hu Nubry míří vzhůru údolím k Pana­miku.

Já odbočuji doleva na Diskit. Na­štěstí není vítr, takže se přes písek do­stá­vám bez potíží. Vyjíždím na hor­ní silnici, přicházející od checkpointu nad Khalsarem. Je to v místě, kde s hor sté­ká bystřina s čistou vodou. U můstku je prostá svatyňka. Následuje úsek vystřílený ve skále vysoko nad hnědou vodou Shyoku.

Pohled shora do delty je ú­chvatný. Hlavně díky zeleni, pest­řej­šímu zbarvení hor a nesčetným me­an­drujícím potůčkům a stružkám, spě­cha­jícím spo­jit se s vodami Nubry. Z té­to vzdálenosti není zcela zřetelné, kterým směrem kde voda teče. Od soutoku posílený tok pokra­čuje pod jménem Shyok. Až daleko v Pá­kistánu se vlévá do Indu.

Buddhistická Diskit Gompa

Po překonání skalního ostrohu se silnice vrátila k řece. Napravo jsou pastviny a křoviny. Vidím velká stáda skotu, osly a koně. Všude protékají potůčky až říčky a zavlažují říční nivu. Vlevo se na ská­le objevuje Diskit Gom­­pa, veliký buddhistický kláš­ter, se svými 350 lety nejstar­ší v oblasti. Obý­vá jej okolo sedmdesáti mnichů.

Mimochodem, buddhismus vyznává devadesát pro­­­cent obyvatel Nubra Valley. Najde­me zde i pří­vržence islámu, ovšem ti jsou ve znatel­né menšině a zdá se, že nejsou nijak mili­tantní.

Pod klášterem, napravo pod silnicí, leží první domky Diskitu. Spo­kojuji se s fo­tografií kláštera a jedu dál. Cesta mě ve­­de nad městem – anebo je přesnější na­zvat Diskit velkou vesnicí? – a pokračuje suchou plání pod úbočím silně erodovaných hor. Kamení přechází v písek. Asfalt je chvílemi zčásti pokryt písečnými jazyky, objevují se písečné duny. Ano, je tu miniaturní poušť. Zajíždím ke značené vyhlídce, upo­zorňující na Ladakhskou píseč­nou poušť. Opřen o patník hledím do kraje a píšu de­ník.

Až tam, kam se nesmí

Nejzazším mí­stem přístup­ným pro cizince s povo­le­ním je Hunder, ma­­lá ves­nička s vel­kou vo­­jen­skou po­sád­kou. K pozicím páki­stán­ské armády od­tud není dle místních měřítek nijak daleko, asi padesát kilometrů. Projíždím kolem vojenské nemoc­­nice, ne­se jmé­no Siachen. Ano, správně, to je ten pustý ledovec, kde se ve výš­kách nad 5 000 metrů často odehrávají zarputilé přestřelky mezi Indy a Pákistánci.

Poust na vode u Hunderu

Pokračuji a­si ki­lometr za ves. Ještě před stráž­ni­cí u mostu se otá­čím ke zpá­teč­ní cestě. Na odboč­ce k vo­jenské­mu tá­bo­ru mne zlá­kal ma­­lý stánek s ná­poji. O­ko­lo pose­dá­vá pár vo­já­ků a civilistů. Kupuji si kolu. Ta stojí jen pět rupií, protože je to nelicenční in­dická imitace. Leč v dnešním hor­ku mi chutná.

Pisky u Hunderu


Po ce­­stě, vyjeté v písku odbočuji směrem k řece, tekoucí pod barevnými sva­hy na protější straně údolí. Přijíždím k písečným dunám. Kolem nich se vine hlu­boké říční rameno s čirou vodou. Vojáci tu plní velké černé nádoby o ob­sahu několika ku­bíků, sloužící k zásobování armády touto cennou tekutinou. Zouvám si tretry a vystu­puji na okol­ní duny. Překvapuje mne, že jsou suché jen nad terénem. V ně­kte­rých prohlubeninách mezi nimi stojí voda, v jiných rostou tamaryšky.

Zpět do Diskitu

Na zpáteční cestě do Diskitu fotografuji dvou­hrbého velblouda. Znudě­ná hvězda se nechová ni­jak spo­lečensky. Klidně ko­ná potřebu a poté ošku­bává listy z tr­ni­tého keříku ně­kolik metrů od silnice.

Tentokrát do Diski­tu zajíždím. Odbočka do­le­va mě vede rozlehlou obcí až do cent­ra. Tam je pár hos­tinců. Volím jeden z nich. Má poměrně veli­kou jídel­nu. Mezi hosty převažují turisté. K obědu jsem si ob­jednal mutton chowmein a čaj. Nasycen se pak rušnou ulicí vracím na hlavní silnici.

Co na me civite?

Podél řeky Nubry

Jedinou mož­nou trasou jedu zpět po vlastní stopě až k odbočce na Sumur a Panamik. Zvedl se vítr. Cestou po píseč­né pláni k mostu přes Shyok River zakou­ším po­city cestova­tele v lehké písečné bouři na Sahaře. Jem­­ný písek poletuje vzduchem a snaží se proniknout do očí, uší i nosu. Protivítr mě nutí použít o dva stupně lehčí převod, než bych volil za nor­málních pod­mínek. Před křižovat­kou míjím nedávno vysazený topolový lesík. I když plo­chu zavlažují struž­ky s kalnou vodou Shyoku, je úspěšnost výsadby nejvýše sedmdesátiprocentní.

Přejíždím střežený most – jediný, který široko daleko přes řeku vede. Mír­ně stou­pám až nad osadu Tirit. Kolem silnice jsou patrné pokusy o zemědělské vyu­žití ka­menité stráně. Bez umělého zavlažování by tu nerostlo vůbec nic. Výsledky ale za­tím ne­jsou nijak přesvědčivé. Ovšem jakmile pře­jíždím potok, v nevelkém údolí kolem ně­­ho je zeleně dost. Vzápětí se objevují domky, pole, dobytek.

Sjíždím do roviny, neznatelně spadající k řece Nubra. Okolo silnice rostou ke­řo­vité vrby, topoly a ostřejší polovysoká tráva. Vesele působí hojné vysoké keře ra­kyt­níku řešetlákového. Je­ho větvičky s úzkými, na rubu stříbřitými listy, ozbrojené nepřehlédnutelnými trny, jsou obaleny jedlými plody, zbarvenými od žluté přes oranžo­vou až po čer­venou barvu.

Po pravé ruce se na malém návrší nad cestou usadil malý monastýr. Odtud se silnice začíná mírně zvedat a míří proti proudu Nubry. Údolí je stále dost široké. Ze­jména na protější, pravobřežní straně je ohraničují vysoké hory se strmými svahy. Řeka si našla cestu hned pod nimi. Osídlení je tak orientováno převážně na levý břeh, kde je dostatek místa pro osady, pole a pastviny. Přesto, že údolí leží ve výšce nad tři tisíce metrů, je úrodné. Oproti obdobně situovanému údolí Indu v okolí Lehu má mírnější mi­kroklima, takže obyvatelé zde s úspěchem pěstují me­ruň­ky i jablka. Sám jsem viděl meruňkové sady. Některé stromy dosahují úctyhod­ných rozměrů.

Čekání na zbytek výpravy

První větší obcí v údolí Nubry je Lakzhung. Ves se pyšní výstavní školou. Ta­ké je tu hospoda. Do Su­mu­ru, kde chceme dnes přenocovat, to není daleko, asi dva kilometry. Na rozdíl od Lakzhun­gu ne­vypadá ves­nice vůbec lá­kavě. Chybí tu kla­sická hospoda, dva zastrčené krám­ky ta­ké nijak neoplývají pestrým sortimen­tem.

Je 15:30 ho­din a je mi jasné, že naši hned tak nepřijedou. Podle patníků je to od­sud třiadvacet kilometrů do Panamiku, zkusím se podívat alespoň k němu. Míjím klášter v Sumuru, obligátně pohlížející na ves shora. Mírně se zužu­jící údolí je hez­ké. Bohužel se silnice nepřibližuje k řece natolik blízko, abych si ji řád­ně prohlédl. Projíždím několika úpravnými vesnicemi. Poblíž vody jsou pole, sady a le­síky listnatých stromů.

Sumur


Na druhém břehu se také objevuje osídlení, využívající úzkého proužku země při břehu. Některé domky dokonce šplhají do úžlabin v bočních stěnách hor. Přede mnou je silně zataženo. Zdá se, že tam prší, a tak se jedenáct kilo­me­t­rů před Panami­kem obracím zpět. Nechci na místo srazu přijet moc pozdě, kdyby na­sta­ly nějaké potíže s ubytováním. Zřejmě jedu tou nejlidnatější, nejúrodnější a nej­hezčí částí údo­lí. Vojenská nákladní auta mne míjejí i předjíždějí dost bez­ohled­ně.

V 16:50 hodin jsem zpět v Sumuru. Naši nikde. Sedám si na zídku u pastviny pod vsí, odkud bych je z dálky viděl přijíždět. Píšu deník. Pak se vracím do vsi na průzkum možností ubytování. Jsou asi tak dvě anebo tři. Když stále nikdo nejede, vydávám se české výpravě naproti.

Poněvadž mě přepadla citelná žízeň, zastavuji v „hotelu“ v Lakzhungu. Venku u dvou stolů sedí pár lidí. Objednávám si pivo a dávám se do řeči s Nepálcem, který žije ve vsi. Jeho in­for­mace však nejsou natolik zajímavé, aby stály za zaznamenání. Začíná se šeřit. Se­dám na kolo a jedu dál.

Hledáme nocleh

Zanedlouho proti mně přijíždí džíp a za ním naši. Zdr­že­li se v Dis­ki­tu, kde mají internet, zřejmě jediný v oblasti. Já před korespondencí s domovem prefe­ruji po­znání krajiny a lidí. Krátce zastavujeme v „mé“ hospodě v Lakzhungu. Tolik lidí nemohou uby­tovat a ani pokus se školou nevyšel. A tak se v čele pelotonu vracím do Sumuru. Tam v po­sled­ní chvíli mě­níme již dojednané místo ubytování za jiné, které našel Petr. Není špat­né, je tu překvapivě pěk­ná zahrada s meruňkami, topoly a květinami.

Vyčistil a promazal jsem kolo, bylo dost zaprášené. Myji se pod vodovodem. WC je splachovací. U velkého stolu uprostřed zahrady dost dlouho čekáme na veče­ři. Přes den bylo docela horko, teď večer se přece jen ochladilo. Roman slaví naro­ze­niny. Po desáté hodině jdu spát.

Skupina plánuje, že se v osm hodin ráno nechá vyvézt džípem do Panamiku a po návratu pojede na kolech do North Pullu, kde budeme nocovat. Tenhle plán se mi nelíbí. Jednak nevidím důvod, proč se vozit, a za další je mi jasné, že dojedou do cíle za tmy. Domlouvám se tedy se Zdeňkem, že vyjedeme časně a celou trasu si pěkně projedeme na kole. Odhaduji to na sto dvacet kilometrů.

I když máme se Zdeňkem celý pokoj jen pro sebe, spím dost špatně. Kašlu a natolik silně chraptím, že mi dělá potíže mluvit. Navíc mládež, ubytovaná opodál, pou­­­š­tí málem do rozbřesku vřískavou muziku a mlátí do bubnů. Ale stejně je tu krásně!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí