HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ladakh na kole: Důstojné loučení s Ladakhem

Ladakh na kole: Důstojné loučení s Ladakhem

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.

Indus Valley nad Kyeri

Jízda do Upshi

Celá dnešní trasa až do Upshi vede převážně po pravém břehu Indu ve směru jeho toku. Hned pod Chu­ma­thangem je velký vojenský tábor. První vsí je po osmi kilometrech Skyidmang. Le­ží naproti, na levé straně řeky. Břehy spojuje bytelný ocelový most. Vycházející slun­ce se ještě nestačilo vyhoupnout nad vysoké hory, a tak fotogenická ves tone ve stí­nu. Škoda, byl by to hezký snímek. Náhle pociťuji neodo­latelné nutkání na velkou stra­nu. Taktak stíhám slézt po kamení k řece, jiný skrytý koutek v okolí není.

Nevelká osada Kesar je vzdálená od Skyidmangu čtyři kilometry. Ni­čím mě nezaujala. Silnice se stále drží při řece. Až před Nyi náhle nabírá výšku. Dolů se vrací až za touto maleb­nou ves­nicí, jejíž domy se spo­kojeně choulí pod pestrobarevný­mi skalami, vy­soko nad ře­­kou.

Na osma­dva­­cá­tém kilometru je roz­leh­lá vo­jen­ská zá­klad­na Kyeri. Veš­ke­ré mí­sto po obou stra­­­nách sil­ni­ce zabí­rají různé lo­gis­tické útvary, je tu i ně­jaké vyšší ve­li­telství. Ne­­­velký vojenský hřbi­tov při­po­míná, že služ­­ba zde ne­ní žád­nou idy­l­kou. Ná­hrob­ní des­ky tu má i ně­kolik vyso­kých dů­stoj­níků. Do vo­jenské kan­týny nás službu ko­nající důstojník nevpustil. Na­štěstí o pár set metrů dál nacházíme tea stall (jinak také chai stall). Nenápadné níz­ké ka­menné stavení s plochou střechou je napůl vestavěno do stráně a připomíná mi skladiště trhavin v lomu. Do­stáváme čaj, po­lévku a vaječ­nou omeletu.

Tea Stall v Kyeri


S dobrým pocitem v žaludku nastupujeme v 9:00 hodin další cestu. Armáda zabrala i začátek bočního údolí na protilehlém břehu. Hned za mostem je ne­velké síd­liš­tě. Následuje dlouhý, pustý úsek, kde řeka i silnice jsou v těsném se­vření vy­so­kých skal. V jed­nom místě dělníci ručně shazují ze svahu na silnici velké bal­va­ny. Asi hrozil jejich pád. Dva uniformovaní regulovčíci svědomitě řídí občasný provoz.

Zhruba de­set kilometrů pod Kyeri se krčí mezi skala­mi vysoko nad ře­kou o­sa­da Ghya. Protéká jí potok, v ka­s­kádách pada­jí­cí dolů. Ve ská­le vy­­­střílená silni­ce o­pět stou­pá, a­však vzá­pětí se dlou­hým sjezdem kajícně vra­­cí k In­du. Na pro­­tějším bře­hu vy­­so­ko nad vodou stojí několik úhled­ných domků, obklo­pených zele­ní. O ně­co ní­že zve most k návštěvě osady Tiri v postranním údolí. Nemohu však pozvání přijmout, tla­čí mě čas. Tak alespoň jeden snímek na památku. Mezitím mě předjíždějí naši.

Osamělá jízda

Před nedalekou osadou, jejíž jméno žádná mně dostupná mapa neuvádí, od­bo­čuje před můstkem doprava proti potoku prašná cesta. Ukazatel informuje, že ve­de do sedm kilo­me­trů vzdáleného Kyunggyamu. Z ča­so­vých důvodů se lákavé myš­lenky mu­sím vzdát!

Zatímco fo­tografuji hezký do­mek choulící se pod převislou ska­lou, jedou ve smě­ru na Upshi dva prázdné auto­busy. Dopravily ně­­­­kam na horní tok Indu vo­jáky a nyní se vra­cejí. Kluci mají asi ki­­lome­tro­vý ná­skok přede mnou. Uvě­do­­muji si, že se určitě budou snažit je stopnout. Zahaju­ji stí­ha­cí jízdu.
Zdáli vidím, jak nastupuje poslední cyklista. Autobus zavírá dveře a rozjíždí se, když jsem ani ne padesát metrů od něho. Že by mě neviděli? To je dost nepravděpodobné. Nejspíš mi hoši provádějí drobnou zlomyslnost a dávají mi příležitost do­jet až do Upshi na kole. Vlastně jsem docela rád. S řidičem našeho džípu je dohod­nuto, že nás nabere v Upshi v jednu hodinu a to stihnu. Ko­chám se nád­hernými ska­lami a balvany nad řekou.

Hyumi (dle jiné transkripce Hyamnya) nabízí několik příležitostí k občerstvení. Dívám se, zda tu nezastavil autobus s kolegy. Nikde nestojí. Dávám si Pepsi Colu. Vodu v láhvi jsem měl špatně dezinfikovanou, byla kyselá, a tak jsem ji vylil. Hyumi je větší ves s nezbytnou vo­jenskou posádkou, vzdálená dvacet kilo­me­trů od Kyeri a ne­celých třicet od Upshi. Sil­nice zde na okamžik pře­chází na levý břeh, aby se ani ne po dvou kilometrech vrátila na pravý. Pole jsou tu již sklizená.

Dál již je sou­těska Indu šir­ší, ale zato hod­ně di­voká. Na le­vém bře­­hu je více zele­ně a také dvě ma­lé osady. Jede se mi příjemně. Nad mostem v Likche v je­diném místním krámku si dopřá­vám láhev vychla­zené Coca Coly. Ob­chod­­ník je pří­jemný, krámek čis­tý. Jsem si již jis­tý, že mám dost ča­su. Do cíle mi chybí ho­dina.

Známou cestou přijíždím ve 12:40 hodin do Upshi. Hned u křižovatky stojí na­še auto. Kluci rozebírají a nakládají kola. Snadno to za dvacet minut stíhám také.

Na rozloučenou

V Karu si Pe­tr vzpomněl, že před de­seti dny někde u He­misu ztratil ný­tovač ře­tězu a chce tam zajet. Já vystupuji a jdu na něco přes kilometr vzdá­lenou křižovatku se silnicí do Sakti, kde je mož­no se najíst. V Upshi jsem to ne­stihl a mám hlad. V kli­du oběd­vám ča­pá­tí s fa­zolemi v koře­něné omáčce a za­píjím to pivem. Právě když jsem za­platil, při­jíždí náš džíp. Pátrání bylo neúspěšné, Petr nýto­vač nenašel.

Další cesta již probíhá plynule. Kolem třetí hodiny jsme doma – v hotelu Kha­yul. Ještě foto na rozloučenou s naším řidičem „Otíkem“ (podobnost s postavou Svě­rákova filmu je dokonalá) na zahradě hotelu. A nyní rychle umýt, rozebrat a za­balit kolo. Do va­ku přidávám ještě karimatku, žďárák a špinavé cyklistické o­bleče­ní. Teprve potom se věnuji sobě. Pod sprchou smý­­vám prach a pot a pak balím taš­ku. Zdánlivě nekonečné minuty trávím hledáním fotoaparátu, skoro mám na­hná­no. Dobře to dopadlo.

Skupinove foto s Otikem


Večeříme v High Life restaurantu. Nic moc, známe tu již lepší podniky. Odchá­zím první. Rád bych dopsal de­ník a také se chci trochu vyspat. Ráno musíme vstát ve čtyři hodiny.

Ještě se musím zmínit o epidemii „kobercománie“, která nenápadně infikovala 90 % z nás. V Lehu se totiž dají poměrně levně nakoupit orientální koberce. Nabídka je bohatá a obchodníci i jejich naháněči oslovují každého kolemjdoucího cizince. Správný nákup nelze uskutečnit bez patřičného smlouvání, během kterého se dá cena sra­zit dolů velmi výrazně, i když vítězem rozhodně zůstává prodejce. Nejúčinnější tak­ti­kou je dohadovat se o ceně několik dní. Máte tedy na vybranou – buď se ně­kam podívat anebo výhodně koupit koberec. Dávám přednost životu bez koberce z Lehu.

Je konec ce­sto­vání na kole. Bylo to sice chvílemi náročné, leč krásné a poho­do­vé. Nebýt nesmyslného ranního otálení, mohli jsme cestou vidět a prožít ještě víc. Zbývající po­byt v Indii bude pro mne bohužel převážně již jen čekáním na letadlo do Evropy. Vů­bec se na to netě­ším. Po loňských šokujících zkušenostech z Kalkuty se do velko­města Delhi rozhodně nehrnu! Mohli bychom sice odletět z Lehu o den později, ale Petr se obává ne­příznivého po­časí. Kdyby byl náhodou kvůli povětrnostním pod­mín­kám let do Delhi zrušen, letadlo do Evropy by odletělo bez nás.

Ještě doušek whisky na dobrou noc a pár minut po desáté se Zdeněk i já ode­bíráme do říše snů.

Den odletu

Vstáváme poctivě ve čtyři hodiny ráno. V půl páté máme nakládat. Ovšem řidi­či obou objednaných nákladních aut jsou realisté a zbytečně nespěchají. Díky jim jsme v klidu stihli popít čaj, který nám sympatický a ochotný hotelový boy uvařil. Auta byla přistavena nedlouho po páté.

Na jeden náklaďák jsme naložili kola a zavazadla, na korbu druhého jsme na­stoupili my. Letiště nás uvítalo zavřenou branou. Budeme muset pět minut počkat. Vra­ta se kupodivu otevřela přesně v šest hodin. Naložili jsme zavazadla na vo­zíky a popovezli je třicet metrů do vstupní haly. Odtud do odbavovacího prostoru a dál je no­síme v rukou. Dvou­křídlé dveře jsou napůl zavřené a vozík neprojede! Opět bri­lantní ukázka organizačních schopností! V hale se potkáváme se skupinou našich tre­­kařů. Bydleli v jiném hotelu, ale dál už máme společnou cestu.

A je tu první kontrola. V tašce mám baterku. Vybalit, ukázat! Důsledná kon­trolorka z ní vyjímá dvě tužkové baterie a spolu s baterkou je pak vklá­dá zpět do taš­ky. Všechna zavazadla podáváme skupinově. Podle indických předpisů smíme vzít na palubu jen doklady a fotoaparát. Vřele doporučuji toto nařízení důsledně dodr­žo­vat! Pracovníci indických letišť nemají porozumění pro legrácky.

Druhá kontrola mezi odbavovací halou a čekárnou se týká už jen věcí, které máme při sobě. Vše, co beru na palubu letadla, je třeba opatřit visačkami. Na každou vzápětí dopadá razítko.
Třetí kon­trola je před nástupem do autobusu, který nás doveze k letadlu. Vi­sačky zdobí další razítko.

Čtvrtá kontrola – osobní prohlídka u schůdků do autobusu, kontrola počtu ra­zítek. Komu jedno chybí, marš zpět a bez něj se nevracej!

Po prašné cestě nás odváží autobus k asfaltové přistávací dráze. Při nástupu na palubu Boeingu jsem vyloženě zklamán – pátá kontrola se již nekoná, i když okolo letadla postává množství asistentů s nejasnou pracovní náplní. Odlétáme bez dalších kom­plikací.

Let je krátký, trvá od 7:35 do 9:00 hodin. I když se Leh s námi loučí téměř jas­nou oblohou, moc toho z letadla nevidíme. Obloukem k západu jsme proletěli nad himalájským hře­benem, aniž bychom byli odměněni pohledem na Zanskar a Kašmír! Na­štěstí nás zaměstnalo malé občerstvení a již svítí výzva k připoutání se.

Na vnitrostátním letišti v Delhi vystupuji v krátkých kalhotách a letním tričku. Hodinu po přistání máme naše zavazadla. Dobrovolníci ve třech taxících odvážejí va­­ky s koly do úschovny u mezinárodního letiště.

V Delhi jsme strávili zbytek dne, následující den jsme najatým autobusem navštívili Taj Mahal v Agře. Bylo to únavných 18 hodin, nestálo to za to a daleko raději bych zbylý čas ztrávil v Ladakhu.

A tak jsem do letadla v Delhi nastupoval rád, i když s lítostí v duši, že jsem z Ladakhu neviděl zdaleka vše a pravděpodobně to již neuvidím.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí