Ladakh na kole: Rohtang Pass

Ladakh na kole: Rohtang Pass

V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Ob­jed­naný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá na­pečeno, a tak sní­dám v prosté „li­dov­ce“ pár sma­že­ných placek puri s ostrou dýňo­vou o­máčkou.


Až příliš ak­tivně mi pracují vnitřnosti, preven­tivně beru Endia­ron. Chtěl bych po­­slat pár pozdra­vů do Čech, pošta ale otevře až o desáté hodině. Mi­mocho­dem s kou­pí sluš­né pohlednice, kte­rá by se hodila i ná­mětem, je zde problém.

Auto stále nepřijíždí, a tak jedu se Zdeňkem znovu na poštu, kde prá­vě otevřeli. Známka do České repu­bliky stojí osm rupií. Za to bych u nás mohl poslat pohled tak z Aše do Jab­lunkova, že Česká pošto? Posílám po­zdrav domů a babičce do Českých Bu­dějo­vic.

Vracíme se a vítá nás kýžený džíp. Před půl jedenáctou ko­nečně může­me ukrojit první kilometry na cestě do Lehu.

Na kole do Lehu

Počáteční úsek znám již od vče­rejška. Brzy se nedočkavě pro­pra­covávám do čela. Po­sled­ní vět­ší ves­nice či spí­še vojen­ské le­že­ní je Pal­chan. Ta­dy sil­ni­ce o­pou­ští řeku Beas a mí­ří k seve­rový­cho­du. V  ob­chůd­ku v ostré zatáčce doprava si kupuji Pep­si Colu. Asi tři kilo­metry se­verozá­pad­ně od­tud leží lyžařské stře­disko So­lang Nu­llah.

Následuje ostrý výjezd pěk­nou krajinou. Ta nepostrádá hlu­bo­ké sou­těsky, pa­stviny, skály a jehličnaté stromy. Překonávám skal­ní ostroh nad Pal­chanem. Nakrátko se setkává­m s ře­­kou, pramenící ně­kde pod sedlem Rohtang. Její jmé­no se mi ne­daří zjistit.

Mám za sebou prvních pat­náct kilometrů. Přejíždím most. Na chvíli si mo­hu odpočinout, stoupání se výrazně zmírnilo. Ale již nad osadou Kothi s roztroušenými domky sil­nice v serpen­ti­nách oblou­kem dopra­va šplhá lesem opět do výšky, aby se do­stala nad další soutěsku zmí­ně­ného to­ku.

Na čtyři­a­dva­cátém kilo­metru sto­­jí osa­mě­lá bou­da s Pep­si Colou a sušenkami. Čeká tu i náš džíp a po chví­li přijíždí Petr. Dávám si opět kolu.

Útočiště v dhabách

Pohodu ruší jen pohled na ho­dinky. Je už po 13. hodině a před námi je ještě notný kus cesty. Nebaví mě čekat na ostatní, jedu dál. Poma­lu vjíždím do mra­ků. Sil­nice nyní prochází skalami. Z příkrých strání jako přízraky vystupují z mlhy mohut­né bal­vany. A opět serpen­tiny. Asfalt je mokrý. Chvíli ještě stoupám ostře vzhůru a pak v bílém mléce sjíždím k řece. Je to stále tatáž, kte­rou jsem překročil nad Kothi. Předjíždím sku­pinu cyklistů z Francie. Jedou na těžko, ale docela dobře.

Dhaby pod Marrhi Nullah

Rozpršelo se. Naštěstí před mostem u řeky je skupina stanů. To jsou dhabas. Tak zde nazývají pros­té ho­spůdky, kde lze dostat jed­no­du­ché jídlo a ně­co k pití. U třetí dha­by si dá­vám ve­geta­ble chow­mein (nu­d­le se ze­leninou) a láhev vody. Déšť ustal, a tak jsem se posa­dil ke stolku před sta­nem. Prá­vě do­jí­dám, když přijíždí Petr. Říká mi, že po­je­de ještě o tři kilo­metry dál, do Marrhi Nullah. Tam je sraz. Dosud jsem zdo­­­lal tři­cet jedna kilometrů a vystoupal asi o 1 450 metrů.

Marrhi Nullah

Se spokojeným pocitem v žaludku se vydávám na další cestu. Silnice od řeky stou­pá po jejím pravém břehu šikmo vzhůru za­travněným kameni­tým sva­hem. Marrhi Nu­llah je neladné u­sku­­pení baráků, bud a sta­nů s moderním chrámem na malé vy­­výšenině. Schá­zíme se hodně dlouho. Všich­ni oběd­vají. Já jsem jedl před chvílí, spo­kojuji se s jedním pivem. Čas nemilosrdně po­kročil. Když se stále nikdo nemá k od­jezdu, vy­rá­žím v čele.

Zdola silnici téměř nevidím, za­krývá ji spodní okraj mraků. Stráně tu jsou již holé, beze stromů. Nesčetné serpentiny se vinou sedmnáct kilometrů do příkrého sva­hu. Převýšení z Marrhi Nullah činí 660 metrů. Viditelnost veške­rá žádná a to mne mrzí. Naštěstí za­tím není zima.

Je­du sviž­ně, občas mne přibrz­dí ostřejší stou­pání. Jsem asi dva kilo­metry pod sed­lem, když začíná pršet. Ten­tokrát dost vy­dat­­ně. Kilometr pod vrcholem je vpra­vo parko­viště, vle­vo několik stánků. Lyžař­ský vlek spíš tu­ším, než vi­dím. Jezír­ko, kde se prý lze vy­fotogra­fovat na umě­lo­hmot­ných labu­tích, se ztrácí v mlze.

Vybírám si nejvýše položený stan, odkud mne zvou na čaj. Zalézám pod plach­­to­­vinu a třesu se zimou. Ve stanu sedí čtyři muži. Dostávám to nejlepší „kře­síl­ko“. Jeden z přítomných přistavuje desetilitrový kanystr, pomocí řady prora­žených děr pře­dělaný na primitivní ka­mínka. Láme pár prkýnek o kamenný schod, sekerkou je štípe a za pomoci vy­datné dávky nafty zatápí. Za chvíli ohní­ček příjemně hřeje. Piju čaj a je mi do­cela dobře. Výzdobu podniku tvoří zbyt­ky lyží. Je 17:40 hodin, když při­jíždí To­máš a za ním další. Za­stavují u spodní bou­dy a po čaji se pře­sunují k našemu ohníčku. Pi­­jeme další a další čaje.

Ven z mlhy

Když v 18:35 hodin s první sku­pin­kou opouštím pohostinnou dhabu, je nám jas­né, že za světla těch zbýva­jí­cích dva­cet kilometrů nestihneme. A to i když po­jede­me s kopce dolů. Na zdejších sil­ni­cích totiž nelze s úspěchem uplatnit ob­vyklá kritéria pro odhad ce­stov­ní rych­lo­sti. Ještě musí­me zdolat necelý kilo­metr na vrchol stoupání. Bohužel bez jaké­ho­koliv rozhledu, viditelnost je asi patnáct metrů. A má­me za sebou první sedlo, 3 897 metrů vysoký Roh­tang Pass.

Když není co obdivovat, pouštíme se dolů. Po několika stech metrech mlha ja­ko zázrakem mizí. Zasněžené vrcholy o­kol­ních hor přesahují šest tisíc metrů. Po­jed­­nou se obloha v závěru údolí řeky Chenab červenofialově rozzářila. Než sta­­čím při­pravit fo­to­aparát, barvy poha­sínají.

Silnice se vrhá dolů k řece, jejíž kalná voda pospíchá devět set metrů pod námi. Asfaltu je poskrovnu. Kameny, díry, sesuvy, po cestě teče voda, jedna ostrá za­táčka střídá druhou. Zkrátka rychle se jet nedá, a tak již v půli cesty padá tma. Roz­svě­­cuji bí­lou blikačku vpředu. Moc to nepomáhá a také každou chvíli zhasíná, až zhasla docela. Zpátky do Čech se už nepodívá. Bu­diž jí indická země lehká!

Tomáš só­lově uniká, já dr­žím rychlost lehce přes dvacet. Ješ­tě jedno překva­pení nám připra­vuje nenadálé ne­značené rozcestí. Naštěstí nás prá­vě před­­jíždí ná­kladní auto. Řidič nám radí jet vle­vo, je to prý zkrat­ka. Tomáš před ná­mi projel rovně a do Khok­saru se do­stal spod­ní sil­nicí přes ves­nici Gramphu.


Zde si nemohu odpustit malé od­bočení. Podíváme-li se na mapu, zjistí­me, že Gramphu je vlastně kři­žovatkou. Zatímco naše cesta vede po proudu Che­nabu, proti prou­du jde silnice do se­dla Kunzum La (4 500 m), která pokra­čuje údolím Spiti River do Kazy. S per­mitem lze pokračovat přes Sumdo, vzdá­lené nece­lých dvacet kilometrů od čín­ského Ti­betu, do Khabo. Tam Spiti svě­řuje svou vodu řece Sutlej, přité­ka­jící od ji­hovýchodu z pohoří Kailas. Kolem Sutlej River vede silnice do Shimly. Mi­mocho­dem, tuto řeku jsme přejížděli na cestě do Manali poblíž Bilaspuru

Za tmy do Khok­saru

Jedeme čtyři a k dispozici máme jen moji červenou blikač­ku, což je na dra­ka. Ne­daleko pod námi svítí vesnič­ka Gramphu a my v husté tmě boju­jeme s četnými brody a sna­žíme se nespadnout ze silnice. Místy ra­dě­­ji jdeme pěšky.

Khoksar

Přepadl mě docela silný průjem, v noci jsem musel dvakrát vstávat.

Mapa Manali - Sarchu

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí