Egypt – za málo peněz hodně exotiky!

„Smogové“ pyramidy

První úprava cestovního plánu přichází hned zkraje v Káhiře: autobus do oázy Bahariya je vyprodán, takže kupujeme lístky na druhý den a operativně zařazujeme návštěvu pyramid v Gíze. Podle průvodce nacházíme levný hotel a jen nalehko (tj. s malým batohem, v kterém máme nezbytnou vodu a sušenky) vyrážíme „servicem“ do Gízy.

Jako v jiných zemích i zde slouží za service auta typu Ford Tranzit a odjíždí se ve chvíli, kdy je vůz naplněn nebo když nějaký uspěchaný turista zaplatí zbývající volná místa. My zpravidla čekali na zaplnění místními – je to levnější a řidičovo pokřikování cílového místa a shánění cestujících se vyplatí sledovat.

Pyramidy již dávno nestojí osaměle na břehu Nilu jako v době faraónů – dnes se Káhira rozrostla až k nim a Nil díky regulaci toku zůstává spoután ve svém korytě několik kilometrů odtud. Ranní dopravní špička zastaralých aut navíc pravidelně vytvoří ranní smog, který snižuje viditelnost na pouhé stovky metrů a škrábe z něj v krku.

Díky studentské kartě máme vstupné poloviční a to nejen zde ale u všech památek v Egyptě. Procházíme se kolem pyramid a lezeme na prvních několik stupňů (když lezete výš, policajti řvou, ať jdete dolů). Impozantnost staveb starých přes 4000 let kazí smog, který se sem z města rozšiřuje – vrcholek pyramidy je jako v řídké mlze – a všudypřítomní „bakšišáci“, tj. „oficiální“ zaměstnanci, kteří nám kontrolují lístky, nabízejí návštěvu různých zajímavostí a pak tvrdě vyžadují bakšiš.

Trochu zklamaní odjíždíme z Gízy asi 20 km na jih do Sákkary, kde stojí nejstarší egyptská pyramida. Zde je turistů o poznání méně a stupňovitá pyramida je vskutku impozantní.

Pouštní oázy

Druhý den přijíždíme po pětihodinové jízdě autobusem do Bawiti, největší vesnice oázy Bahariya, která leží asi 350 km jihozápadně od Káhiry. Po příjezdu jsme jakožto jediní turisté obklopeni davem místních mladíků, kteří se překřikují v nabídkách noclehů („Sir! Twenty pound with breakfast, sir!“). Nejlepší je všechny odmítnout, ale není to tak snadné, jsou neúnavní. Nakonec se úspěšně ubytujeme a jdeme se podívat do palmového háje.

Všechny egyptské oázy jsou životně závislé na pramenech vody. Ta je zde slabě mineralizovaná a teplá (někde úplně horká). Původní přirozené vývěry však kvůli stoupajícím požadavkům nahrazuje nutnost čerpat vodu ze stále větších hloubek dieselovými agregáty. Voda je pak důmyslným systémem kanálů rozváděna po oáze. Ta má rozměry třeba 30×30 km a její část tvoří palmové háje a políčka.

V oáze je několik vesniček a žije zde i několik tisíc lidí. Bohužel v lednu je již po sklizni datlí, ale na políčkách je živo stále. Místní zemědělec nám ukazuje systém zavlažování, zatímco kolem se prochází několik krásných volavek rusohlavých.

Kromě palmových hájů a zahrad se v oázách nabízí i další zajímavá místa k návštěvě: v oáze Dakhla je to např. staré město Al-Qasr s domy z nepálených cihel, někde políčka přímo sousedí s písečnými dunami, po kterých je příjemné chodit bos, nebo se dá vylézt na okolní kopce resp. okraje náhorní plošiny.

Večer pravidelně chodíme do kaváren na čaj a šíšu (vodní dýmku). Čaj zde vaří sypaný černý a podává se tradičně ve skleničkách. Na rozdíl od Maroka si každý sladí podle svého a máta se do čaje nepřidává. Náplň šíšy je buď z čistého černého tabáku nebo s příchutí jablka. K jídlu se nabízí tradiční falafel (smažené karbanátky z fazolové kaše) nebo fuul (rohlík plněný smaženou zeleninou, někde s něčím navíc, např. smaženými játry). Obojí velmi dobré a velmi levné!

Asuán a Luxor

Jízda vlakem údolím Nilu přináší zase jiné zážitky: můžeme pozorovat místní při práci, nakukujeme na dvorky domů, vidíme ostrou hranici mezi zavlaženou nížinou a vyprahlými svahy údolí. To vše z pohodlného sedadla druhé třídy, která by mohla směle konkurovat první třídě českých vlaků.

Asuán leží na jižním okraji Egypta blízko obratníku Raka a velkou část jeho obyvatelstva tvoří Núbijci, kteří jsou o poznání tmavší než Arabové. Ve městě se potkáváme s prvními skupinovými turisty z Evropy, kteří oázy nenavštěvují. Nicméně jakmile opouštíme nábřeží Nilu, turistů ubývá.

Ale jaká by to byla návštěva Asuánu, kdyby se člověk nesvezl s felúkou, místní plachetnicí? Mladý Núbijec, kapitán „Bob Marley“, nás doslova ukecal a tak s ním půlhodiny plachtíme po Nilu. Je trochu zklamaný, že nemáme marihuanu a že nám stačí 30 minut jízdy. Brzo po nás ale určitě ulovil bohatší zákazníky.

Nil v Asuánu působí na první pohled relativně čistým dojmem a má pěknou modrou barvu. Místní se při převozu na druhý břeh rituálně napijí z jeho vod, což ale rádi vynecháváme. Stačí, když si z Egypta přivezeme pár suvenýrů a ne bilharziózu.

V Nilu se zde nachází několik ostrovů a my míříme na jeden z nich. U starověkého chrámu si prohlížíme tzv. nilometr. Schody k řece a po stranách jakási stupnice, na které faraóni sledovali jarní úroveň záplav, podle které odhadovali úrodu a stanovovali výši daní. Na ostrově je i pěkná núbijská vesnice s úzkými uličkami a barevně natřenými domky.

V Asuánu se rozhodujeme o dalším plánu cesty. Vypouštíme cestu do Abú Simbelu a k Asuánské přehradě a obracíme na sever do Luxoru. Ten je nejčastějším cílem zahraničních turistů, což lze z množství fantastických egyptských památek chápat. Přijíždí jich sem po celý rok skutečně hodně, ale jestli si máme „odbýt povinnou dávku egyptologie“, tak určitě tady, kde stojí úchvatný chrám v Karnaku se svou gigantickou sloupovou síní, světoznámé Údolí králů, chrám Hatšepsut a další. My jsme kromě zmíněných tří míst navštívili ještě chrám Medinat Habu a ten nás příjemně překvapil – málo turistů, krásně zdobené sloupy a původní malba na stropech.

Sinajský poloostrov

Z Luxoru odjíždíme nočním vlakem do Káhiry, kde se ale nezdržíme a hned jedeme autobusem do vesnice Al-Milga, která leží uprostřed sinajských hor. Je východiskem k návštěvě proslulého kláštera sv. Kateřiny a k výstupu na Mojžíšovu horu. Přijeli jsme ve čtvrtek a v průvodci se dočítáme, že je klášter v pátek zavřený. To snad ne! Naštěstí se v pekárně dozvídáme, že je otevřeno i v pátek, akorát pouze od 11 do 12 hodin.

Kdysi v minulosti asi někdo vystoupil na Mojžíšovu horu (neboli horu Sinaj, arabsky Gebel Musa) za svítání a prohlásil, že je zde krásně. No, my tomu věříme, ale večer při příjezdu je taková zima, že se výstupu na horu Sinaj za svítání rádi vzdáme. Po snídani v klidu dojdeme ke klášteru a s několika málo turisty si prohlížíme jeho zpřístupněné části. Zvlášť vnitřek kostela s desítkami nízko visících lustrů je fascinující. Sem tam „propluje“ kolem jeden z mnichů. S jedním se dávám do řeči a dozvídám se, že jich zde žije kolem dvaceti, převážně Řeků, ale také tu je kněz z Anglie a právě přijali prvního egyptského novice.

V poledne, kdy klášter zavírá, se vydáváme na cestu vzhůru – na horu Sinaj. Slunce pálí, ale v lednu je zde přeci jen snesitelně, asi jako v Čechách v létě. Na vrchol vedou od kláštera dvě cesty, 3750 „Schodů lítosti“ a velbloudí stezka. Vzhůru jdeme po pozvolné velbloudí stezce a za dvě hodiny stojíme na vrcholu. Na svítání obvykle vyráží davy turistů, my jsme tu teď úplně sami. Výhledy na okolní načervenalé hory parádní, škoda jen zákalu, který halí obzor, kde je prý obvykle vidět Rudé moře. Mojžíšova hora je se svými 2285 metry jednou z nejvyšších sinajských a potažmo i egyptských hor. Kousek od ní se vypíná ta opravdu nejvyšší, Gebel Kathrina.

Sestupujeme po Schodech lítosti, ale schody to opravdu nejsou, spíše taková stezka mezi obrovskými žulovými balvany. Procházíme kolem kláštera a vracíme se do hotýlku ve vesnici.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Poslední dny v Káhiře

Ráno pak odjíždíme zpátky do Káhiry, protože náš čas v Egyptě se krátí a nám zbývají poslední dva dny. Ty trávíme procházkami po městě – navštěvujeme největší mešity, do kterých se můžou podívat i nemuslimové, procházíme známý bazar Khan-al-Khalili a prolézáme i krásně opravený karavanseraj Wikala Al-Bazara.

Nejen při nákupu suvenýrů se hodilo, že jsme se naučili čísla v arabštině a taky číst arabské číslovky. Kromě toho se vyplatí znát nějakou tu frázi. Nám třeba pomohla fráze „Ahsan min mafíš“, kterou jsme odpovídali při otázce, jestli mluvíme arabsky. Znamená to v podstatě „ne, ale lepší než nic“ a vždy to domorodce pobavilo.

Při brouzdání bazarem se jeden z obchodníků úplně rozzářil, chtěl, abychom to opakovali, a pak nám řekl, že jsme mu zvedli náladu a jestli nechceme pomoct s nákupem na bazaru. Zavedl nás do skryté uličky s kořením, kterou bychom určitě nenašli, a řekl, kolik stojí které koření, když ho kupují místní. Pomohl nám za tu cenu koření nakoupit a popřál šťastnou cestu domů.

Praktické informace

Doprava

Letecky za 4 hodiny z Prahy do Káhiry. Samotná letenka s ČSA stojí cca 9000 Kč, v zimě lze koupit last-minute zájezd za podobnou nebo i nižší cenu. My letěli s Malévem, který nabídl letenky v akci se slevou.

Doprava v místě

Autobusy jsou spolehlivé, odjíždí v čas a někdy i o několik minut dřív! Vlaky jezdí v údolí Nilu a nilské deltě, mohou mít zpoždění jako ty české, ale jsou nesrovnatelně levnější a komfortnější. Turisté mohou využít jen vybrané vlaky, např. z Káhiry do Luxoru asi pět spojů denně. Pokud stopujete (např. mezi oázami), auta vám zastaví, ale řidič očekává příspěvek, který může být vyšší než cena autobusu. Dobré je se dohodnout na ceně předem. Servicy jezdí po velkých městech a mezi vesnicemi v oázách. Který jede kam, je někdy těžké odhadnout, nejlépe je zeptat se řidiče.

Měna

Egyptská libra. 1 EL = asi 3,70 Kč. Kurz je všude stejný, ideální je s sebou vzít americké dolary a ty třeba přímo na letišti vyměnit za místní měnu.

Vstupné a další náklady

Může tvořit největší část nákladů v Egyptě, pokud se rozhodnete navštívit větší množství památek. Pohybuje se mezi 40 až 70 EL, tj. 20 až 35 EL pro studenty. Jinak je v Egyptě obecně velmi levně: dvoulůžák v levném hotýlku vyjde v přepočtu na cca 100 Kč (200 Kč v Káhiře), rychlé občerstvení (např. falafel) do 10 Kč, větší jídlo 50-100 Kč, autobusy a vlaky zhruba 30 Kč/100 km.

Jazyk

Skoro každý Egypťan, který se setkává s turisty (restauratér, majitel hotelu apod.), mluví anglicky. Obyčejní lidé umí maximálně pár slov. Typické je, že se zeptají „Where are you from?“ a když se zeptáte na něco je, nerozumí.

Mapy a průvodce

Vyzkoušeli jsme průvodce od Lonely Planet a byl prakticky bezchybný a velmi praktický. Pokud máte průvodce, mapa ani není potřeba. Pro přehled lze v Čechách zakoupit několik druhů map Egypta v měřítkách od 1:1 000 000.