Postupujeme pomalu vzhůru, dech se krátí, nadmořská výška je znát. Nohy zakopávají přes velké ostré kameny, kolem stezky leží sněhová pole. Zastavuji se a házím po kamarádovi Robinovi kouli sněhu. Před námi se tyčí vrcholový kužel sopky. Fouká čerstvý vítr, čepice a rukavice se docela hodí. Výstup na nějakou pětitisícovou jihoamerickou sopku? Kdepak. Jsme na Kanárských ostrovech!
Filipíny, to jsou pověstné bílé pláže ostrovů Boracay a Panglao, rýžové terasy v horách na Luzonu, jeskyně ostrova Palawan nebo čokoládové kopce ostrova Bohol. Tam všude míří turisté z celého světa. Ale na obávaný ostrov Mindanao nezavítají. Možná proto, že mají strach.
Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.
Po třech letech od poslední návštěvy arabské země se mi opět zachtělo zažít ten klasický pouliční mumraj, popíjení sladkého čajíčku a kouření vodní dýmky. S kamarádem Pavlem jsme proto v druhé polovině ledna 2007 navštívili Egypt. Hlavním cílem byly oázy v Západní (též Lybijské) poušti, dále Asuán, Luxor… a zbytek podle toho, jak se nám budou dařit přesuny.