Ladakh na kole: Taglang La, brána do Ladakhu

Činím překvapivý objev. Před každým pod­ni­kem stojí nádoby s kohoutky. Vo­da v nich je ohřátá! Nádoby jsou určeny především na mytí rukou. Snídáme vaječ­nou ome­letu, vloženou mezi dvě čapátí, rajčatovou po­lévku a několik čajů. Platím za nás tři za večeři a snídani, ubytování a včerejší láhev rumu (ten stojí 150 Rps) – dohromady 510 Rps.

Přes nejvyšší sedlo na cestě do Lehu

Před sedmou hodinou přijíždí náš džíp. Beru si z něj jen sterilizovanou vodu a sedám na ko­lo. Dnes pře­kročíme nejvyšší sedlo silnice Manali – Leh. Průsmyk Taglang La je podle jedné mapy 5 260, dle jiné dokonce 5 328 metrů vysoko.

Ještě paso­vá kontrola a mo­­­hu se zakousnout do stoupání po pra­vém svahu nad řekou. Není to tak zlé. Po zdolání ně­kolika serpentin, z nichž je z ptačí perspektivy vidět Pang včetně vo­jen­ského ležení ja­ko na dlani, stou­pám asi o 300 me­trů výše. Zde za­číná oblast zva­ná Moray Plain. Ob­časný vodní tok z hrany údolí kupodivu nesmě­řuje do řeky k Pangu, ale na opač­nou stranu.

Rychle se propracovávám do čela. Ujíždím docela svižně. Míjím bezod­točné, téměř vyschlé mělké jezero. Údolí lemují nevysoké kopce, po­strádající jakou­koliv dramatičnost. Silnice se vine zdánlivou rovinou se sporou vegetací. Řídce tu rostou trsy tuhé, ostré trávy a tr­nité, níz­ké keříky. Usazené bahno prozrazuje místa, kde po jarním tání vznikají dočas­ná jezírka.

Doleva odbočuje stopa, přijíždí po ní z rozlehlého bočního údolí náklaďák. Po­dle mapy by to měla být cesta, směřující přes nomádské tábořiště Narbu k sedlu Narbung La (4 900 m). Honácká stezka pak pokračuje přes Spangmur do údolí řeky Zara Chu. Byl by to zajímavý námět pro horská kola, ale asi by bylo nutné je přes Narbung La přepravit vlastních či koňských hřbetech.

Mí jediní společníci

Poblíž pohřebiště Skyangchu Thomba potkávám dvojici Khampů na koních. Že­nou­ plání nedaleko od silnice několik chlupatých černých dobytčat. Na dálku z jezd­ců vyzařuje hrdost, pramenící ze svobodného ži­vota ve zdejší drsné a neko­nečné krajině. Ta zvířata by mohli být kříženci hově­zího dobytka s ja­ky. Zde je na­zý­vají dzo (býk) a dzomo (kráva).

Jednou nad námi za­kroužil orel, ně­kdy se ukáže hně­­davý ptáček, snad nějaký druh hor­ské pěnkavy. Nej­častěji na se­be upozorňují těžkotonážní váž­ky, vy­dá­vající za letu pro­nika­vé skře­ho­tání, naprosto cizí našemu uchu. Snad jen veverky na Aljašce dokážou vyloudit po­dobné zvuky. Dokonalé krycí zbar­vení a jejich rych­lý let mi brání v detailněj­ším pozo­rování tohoto zajímavého hmyzu. Zprvu jsem je považoval za drob­né ptáky.

Posléze se údolí mírně zužuje. Přibývá řídké trávy, na několika místech vidím zřetelné stopy po nomádských tábořištích. Na čtyřicátém kilometru od Pangu odboču­je pista k jezeru Tso Kar. Je neoznačená a není to klasická cesta, pouze něko­lik porůznu vy­je­tých automobilových stop. Jen ztěží se bráním nutkání vydat se po nich do ne­zná­ma.

Údolím řeky Zary

Údolí se opět rozlilo do šířky. Při­jíždím k místu, od­kud občas stékají vo­­­dy z Mo­­ray Plain do řeky Zara, pra­menící pod Taglang La. Vpravo, pod ú­bočím kop­ce, jsou ruiny kamenné vesnice. V literatuře ji obvykle jmenují Di­bring village. Dnes je stejnojmenný no­mád­ský tábor po­stavenvý­še v údolí řeky Zara Chu.

Údolí Zary směřuje k jihozápadu. Tady se odděluje pista, vedoucí po pra­vém břehu do nomádského tábořiště Zara a dál ke Spangmuru. Silnice se nyní stáčí k severoseverozápadu a zahajuje po levém úbočí výstup do dvacet kilo­metrů vzdáleného sedla Taglang La. Stráně spásají početná stáda ovcí.

Spo­lu se Zdeňkem sedíme nad silnicí, odpo­číváme a kocháme se pohledem do údolí a na ovečky. Je 11:15 hodin. Píšu deník. V těchto výškách člověk méně vnímá a později si hůře vybavuje detaily. Trasa je zřetelná odtud až do průsmyku. Neda­leko nad námi je malé tábořiště pa­stevců. Vedle skupinky stanů tam stojí i otřískané terénní auto. Poma­lu se zvednu a po­jedu dál.

Zpočátku se mi s větrem v zá­dech nejede špat­ně. Ale s rostoucí vzdá­leností a hlav­ně výškou už to tak slavné není. Proto vítám, když pod zá­­minkou fotogra­fo­vání zastavuji nad velkým no­mád­ským letním tá­bo­rem o několika de­sítkách stanů na bře­­hu Zary. Podle mapy je to Dibring. Docela se divím, jak v této krajině tolik pastevců dokáže uži­vit svá stáda. S přibývající výškou se zeleň znatelně vytrácí.

Počasí je proměnlivé, ale převažuje slunečno. Silnice důsledně kopíruje úbočí, nepomáhá si serpentinami. Několikrát zabíhá hluboko do bočních údolí, aniž by měnila sklon. Za polovinou stoupání přibývá vody. Objevuje se několik malých potůčků, které se ale vždy po několika desítkách metrů ztrácejí v kamení.

Na silnici pod vojenským dozorem pracují četné skupinky nuzných dělníků, patrně trestanců. Ně­kteří žebrají o cigarety, su­šenky a čokoládu. Bohužel nemohu sloužit, sušenky jsem snědl, čokoládu nevozím a ne­kouřím již sedmnáct let. Nicméně mi tento způsob kontaktu s oby­va­telstvem není příjemný. Dostihuje a posléze mě předjíždí Petr.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

V sedle Taglang La

Vrchol je už na dohled. Potká­vám vojenskou ko­­­­­lo­nu. Třetí ná­klad­­ní auto z řa­dy produ­ku­je obla­ka hu­stého černého dý­mu. Těsně pře­de mnou z jeho výfu­ku vyšle­hl asi metr dlou­hý plamen, který mi jen taktak neožehl pra­vou nohu. Posled­ní čty­ři kilometry jsou nekonečné. Silnice je hod­ně špatná, stoupání nepolevuje. V závěru vede cesta pod strmou skálou. Naštěstí moji mysl více než boj s výškou zaměstnává úžasný rozhled.

Často za­­sta­vuji. Abych při nabírání sil a de­chu jen tak nestál, popo­cházím. Po­má­­há to. Nikdo z našich se nepři­bli­žuje, zřejmě ne­jsem se svými po­tížemi osamocen.

Konečně na­­hoře! V sedle Tag­lang La se bohužel jako vždy na stra­te­gic­kých mís­tech dělí o vládu vo­jáci se správou sil­nice. Do­mi­nují tu navršené barely s as­­faltem a naftou. Naproti je u­držo­va­ný budd­his­tický chrá­mek, mod­li­tební praporky a ně­kolik cedulí, oz­na­mujících, že se nalé­zám na druhém nej­vyšším silničním se­d­le na světě. Toto tvrzení beru s re­zer­vou. Nicméně ty řidiče, kteří po zdolání prů­smyku jdou do svatyně poděkovat, plně chápu.

Rozhlížím se. Okolní hory nad sedlem pokrývají rozlehlá sněhová pole. Na ji­hu probleskuje ta­jemná hladina slaného jezera Tso Kar. Magicky mě přitahuje a dlou­ho ne­mo­hu odtrhnout zrak. Přejíždím na severní stranu. Tam se otvírá výhled k Ladakhu. Obzor uza­ví­rá impozantní Ladakhský himalájský hřeben nad údolím Indu. Na okamžik si připadám jako praotec Čech na Řípu.

Konečně zase zelené stromy!

Počasí se mění a ve studeném větru poletují ledové krupky. Přijíždějí Roman, Zdeněk a Tomáš. I když mám na sobě zimní oblečení, klepu kosu. Nečekám tedy a za­­hajuji sjezd do osmadvacet kilometrů vzdálené první ladakhské vsi Rumtse. Hrozná sil­nice-nesilnice zpočátku vůbec nechce klesat. Zebou mě ruce, beru si prstové ruka­vice, ale moc to nepomáhá. Měl jsem si vzít vyloženě zimní.

Cesta se svíjí v nekonečných vracečkách po strmém svahu nad potokem, kte­rý teče snad o tisíc metrů níže. Sjezd je pomalý a navíc mě zdržuje přede mnou je­dou­cí, nesnesitelně kouřící nákladní auto. Dvakrát zastavuji a nechávám mu náskok. Není to nic platné, zanedlouho je zase dojíždím. Teprve na třetí pokus předjíždím. Po­­dle Petra se dá jet zkrat­kou, která padá přímo dolů k potoku. Jasně ji vidím, ale vo­lím silnici. Upřímně řečeno, i s ohledem na technický stav kola nehodlám jít do ri­zika, chci tady najet ve zdraví ještě hodně ki­lo­metrů.

Celý pokroucený zdolávám úsek připomínající cestu kame­no­lo­mem. Konečně jsem dole u potoka. Vítá mě sytě zelený trávník, na němž se pasou ovečky. Příjemná změna po posledních dnech, kdy jsem neviděl jediný strom! Nad vodou stojí pastevecká chatrč. Podle mapy to bude osada Tsao Nema.

Vítejte v Ladakhu

Po nyní již dobré silnici sjíždím posledních sedm kilometrů do Rumtse. Kolem vody jsou nevelké, ale šťavnaté pastviny. Na nich se popásá drobný černý skot. Prv­ní ladakhská ves mě vítá velikánským vojenským táborem. Následuje areál, založený v rám­­ci státního projektu na zvelebení himalájské oblasti. Velikou ceduli s ná­pisem „Ví­tejte v Ladakhu“ nelze přehlédnout. Ale oko i srdce nej­více těší políčka se strništi po skli­ze­ném ječ­meni, pro­tkaná sítí zavla­žo­vacích ka­nálků. Ty jsou pře­vážně rozmístě­ny vpravo, me­zi silnicí a hranou pobřežní la­vice. Hluboko pod ní se zařízlo řečiště zde už ře­ky, pro kterou ne­mohu nikde najít ná­zev. Jen v jed­nom článku se ho­voří o Kyammar Lungpa Valley.

Přijíždím ke skupince kamen­ných domků, mezi nimiž jsou postaveny stany. Ta­­dy bychom měli přenocovat. S ú­levou slézám z kola. Sledován deseti páry očí si vybírám jednu ze tří dhab a protože hrozí déšť, jdu dovnitř. V kruhovém, poněkud potrhaném stanu jsou u stěny nalevo od vchodu v půlkruhu připravené lavice, pokryté těžký­mi tkaninami. Dá se na nich i spát. K nim jsou přistaveny tři nízké obdélní­kové stolky.

Dále po směru hodi­nových ručiček stojí několik skříněk s policemi. Ob­sa­hují sušenky, mouku, olej, bon­bony, zá­palky, baterie, prostě základní tovar. Jedna ze skříněk skrý­vá vel­kou dózu s kry­sta­lovým cukrem. Tato hospoda je totiž zároveň i ko­loni­álem. Na hor­ní polici je sto­jánek se slunečním kolektorem na výrobu elektrické energie. Aku­mulátor hromadí energii, potřebnou pro večerní osvětlení míst­nosti výbojkou. Pak ještě jedna „pohov­ka“, zjev­ně pro štamgasty. Zvláštní místo má truhla, skrý­­­vající láhve s tvrdým alkoholem. Ta­jem­­ství jsem odhalil snadno, hostinský totiž během půlhodiny poněkud spiklenecky pro­dal „přes ulici“ tři láhve whisky.

Vedle truh­ly je nádoba s vodou. Slouží pro mytí ru­kou a nádobí. Odtok zajišťuje stružka, ústící do zavlažovacího kanálu za stanem. Asi metr a půl od stěny stojí pult s ply­novým va­řičem a skříňkou na nádobí. Ve velkém kanystru je voda na vaření. Ta v tom lepším případě pochází z potoka, při­tékajícího ze svahu nad silnicí. Z boku stojí vitrína s tro­chou uvadlé zeleniny. Vidím tam zelí, raj­čata, cibuli a trochu brambor. Sortiment je ovšem bohatší, než byl v září 1974 v mos­kev­ských prodejnách zeleniny. Ani nevím, proč jsem si vybavil právě tuto vzpomínku.

Na zemi stojí barel s petro­lejem, o něj se opírá pytel s moukou. Celý stan pod­­pírá dřevě­ná středo­vá tyč. Na ní vi­sí pýcha podniku – velké elektrické hodiny. Napříč sta­nem je v mírně se svažu­jící hli­něné podlaze vykopaná mělká odvod­ňovací struž­ka, začínají­cí u vchodu.

Večer v ladakhské vesnici

Chvíli se dávám dohromady, poté si objednávám nudlovou instantní (jiná není) polévku a čaj. Dospělí se mezitím na mne dosyta vynadívali, a tak zajímám již jen dě­ti. Chvíli se sna­žím s nimi komunikovat, ale jejich anglická slovní zásoba nepřesahuje dvacet výrazů. Je půl páté. Jsem tu více než půlhodinu, snad už někdo přijede.

Vycházím ven a prohlížím si krajinu a osadu. Je to zcela jiné, než co jsme vi­děli doposud. Silně erodované kopce, hluboce zaříznutá říčka. Pár zelených stromů ana březích vysoko nad vodou zavlažované louky, porostlé sytě zelenou travou. Str­niště po ne­dávno sklizeném ječmeni spásají kozy a černý skot. Čistě obílené zděné domky s plo­chými stře­chami mají výrazná, hnědě natřená a do kříže dělená okna. Na střechách se suší úroda z polí a dodává tak stavbám jedinečný vzhled.

Konečně dojíždějí ostatní. Většina z nich zvolila zkratku, kterou jsem zhrdl. Ubytováváme se i v sousedním stavení a stanu, já zůstávám věrný „své“ hos­půdce. Umyl jsem se v zavlažovacím kanálku.

Večer je všelidové referendum o dalším pro­gra­mu. Zítra přespíme v nepříliš vzdáleném Hemisu. Pozítří bude následovat krátký pře­jezd do hlavního města Lehu a ná­sledující den bude volno. Můj návrh na jeho zru­šení byl jednomyslně zamítnut, neboť „přece nejsme na expedici, ale na dovolené“. Škoda, ten den bude chybět. Večer chvíli hrajeme kostky, pak se ukládáme ke spánku. Stále se objevují hosté, ale buď se chovají opravdu tiše anebo jsem skutečně utahaný. Prostě mě ni­jak ne­ruší.