Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domorodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s potížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany místního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.
Snídaně se vleče. Tomatová polévka tentokrát nebyla ta správná volba. Je to pár kousků rajčete uvařených ve vodě se lžičkou oleje. Vaječná omeleta s čapátí poté trochu vylepšuje pošramocenou pověst kuchařky. K tomu tři čaje. Ale už mě opravdu nebaví sedět v hospodě! Jdu si sbalit věci a vyčistit a promazat kolo. Chvíli hledám místo, odkud se Hemis dá nejlépe vyfotografovat. O desáté hodině konečně odjíždím. Volím silnici po levém břehu Indu.
Dál kolem řeky Indus
Prohlížím si krajinu. Široké údolí z obou stran ohraničují již dříve zmiňované velehorské hřebeny. Minimální nadmořská výška je 3 300 metrů. Kolem řeky a na zavlažovaných místech, zejména blízko vesnic a bočních přítoků Indu rostou topoly a vrby. Lesy to však nejsou. Zde mají převahu topoly se širší korunou, jinde zase ty štíhlé. Místy také vidím nepříliš rozlehlá pole a pastviny.
Až k úpatí hor se táhnou mírně svažité holé plochy. Na jejich povrchu leží směs kamení a jemné kamenné drtě. Ze dna údolí občas trčí do výšky několika desítek metrů kuželovité skály. Na nich vesměs vyrostly výstavné buddhistické kláštery. Další se choulí na úpatí srázných horských hřebenů. Vesnice jsou poměrně rozlehlé, domky na indické poměry neobvykle úpravné a solidní.
Jedu nyní pod hrází zavlažovacího kanálu. Ten sleduje vrstevnici paralelně s řekou. Zachytává levobřežní potoky a jejich vodou zásobuje zavlažovací kanály, stékající po svahu. Místy je patrná snaha o zalesnění, jinde o zúrodnění kamenitých ploch. Pozemky jsou obehnány vysokými drátěnými ploty anebo zídkami z nepálených cihel. Na některých parcelách čekají na odvoz otepi sklizené vojtěšky. Dokonce míjím několik skleníků, v nichž se pěstují dýně a okurky. Kolem nich jsou vysázeny květiny. Namátkou třeba slunečnice anebo sléz.
Klášter Stakna
Bídný asfalt mizí. Přejíždím řadu mělkých brodů. Vpravo mezi cestou a řekou je vesnice, ale není k ní přístup. Až později z protisměru přichází asfaltka stáčející se k řece. Vede mě k mostu přes Indus. Odbočuje z ní nová cesta, vedoucí ve spirále ke klášteru Stakna, stojícím na osamělém skalním kuželu. Postavil jej v 17. století bratr krále Singge Namgyala.
Jedu nahoru, ale dovnitř nevcházím. Před hlavní branou je docela prozaická plechová garáž. Kláštery dnes nejsou tak chudé, aby mniši museli chodit pěšky. Zpod monastýru je hezký výhled. Vlevo pod horami je Matho Gompa ze 16. století, jeden z nejstarších klášterů. V současné době jej obývá dvacet mnichů a klášterní školu navštěvuje třicet dětí. Na pahorku přes řeku je známý Thikse Gompa, v bočním údolí ves Nang. Kolem řečiště se táhne až k obzoru úzký pruh zeleně. Ladakh Range se pyšní mnohonásobně se překrývajícími hřebeny. Ten nejvyšší, částečně skrytý v mracích, je pocukrovaný čerstvým sněhem. Když včera tady dole pršelo, nahoře padal sníh.
Přejel jsem most a v krámku u hlavní silnice popíjím Pepsi Colu. Je krátce po jedenácté hodině. Dnes je neděle, zřejmě proto je na silnici jen velmi slabý provoz. Kvituji to s povděkem.
Cesta po dalších klášterech
Poměrně úzká silnice stále sleduje tok Indu, ale klesání je velmi mírné. Hned v příští vsi Shey se na skále usadil další klášter ze 17. století. Pyšní se dvanáct metrů vysokou sochu Buddhy, největší v regionu. Je z pozlacené mědi. Monastýr pro změnu založil syn krále Singge Namgyala. Stavba nad klášterem vzdáleně připomíná naše hrady. Jsou to pozůstatky pevnosti, postavené za dynastie Lha-chen, vládnoucí od roku 842. Na pláni pod skalou je rozsáhlý areál výstavných čhortenů. Nalevo od silnice se třpytí hladina mělkého rybníka. Výrazná tabule nabízí rybolov. Uprostřed vesnice mi přehradila rozkopanou cestu několik metrů dlouhá louže. Představuji si ten mumraj, když je tu intenzivní provoz.
Jedu kolem ramene Indu, kde tráví nedělní siestu řada lidí. Někteří dokonce přijeli auty. Ženy perou prádlo, děti se koupou, muži lenoší. Na břehu je docela slušný trávník.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Výhody civilizace
Hotel nalézám bez problému. Hned v recepci u vstupní brány mi bez řečí podávají klíč od pokoje. Dvě dvoupodlažní hotelové budovy stojí uprostřed příjemné zahrady. Kromě květin a zeleniny tu jsou jabloně s drobnými, zralými jablky a meruňky s malými, ale chutnými plody. U zahradního stolku sedí naši stopaři Lumír a Honza. Je tu i Alan s mladičkým synem Iljou, kterému dnes není dobře. Proto jako já vynechali prohlídku monastýru Thikse.
Vedle pokoje je koupelna se sprchou. Napřed omývám kolo, už to potřebovalo. I já toužím po sprše a když stále nepřijíždí náš džíp s mým ručníkem a mýdlem, sprchuji se v odražené vodě, kterou v nástřešním černě natřeném zásobníku zčásti ohřálo slunce. Pak jdu na slunce oschnout. Peru vše, co mám na sobě, kromě cyklistických kraťasů.
Lumír se už cítí mnohem lépe. Spolu s Honzou tu bydlí již třetí den. Dlouho si povídáme, až kolem půl sedmé přijíždí Petr. Informuje nás, že zavazadla jsou vyložena v sousedním hotelu Shaynam, neboť s ním má smlouvu místní cestovní kancelář TCL (Travel Corporation of Ladakh), která nám vyřizuje permity a pronájem aut. Naši tam sedí na zahradě a pijí čaj a kafíčko, které jim na uvítanou nabídli.
Nastává půlhodina rozhodování, zda bydlet v Khayulu (ten preferujeme my, co tam už jsme) anebo v dražším, lépe zařízeném Shaynamu. Petr vodí lidi po obou hotelech, aby si demokraticky vybrali. Mne to nebaví, raději bych si vzal své věci a převlékl se. Odmítám se stěhovat, Lumír s Honzou posléze také. Nakonec poněkud nečekaně vítězí u většiny Khayul. Jeho vybavení je naprosto postačující a personál je vstřícný a pozorný. Domlouváme se, že jednu noc po návratu z Nubra Valley přespíme v Shaynamu, abychom vyšli vstříc TCL.
Večeříme ve městě v zahradní restauraci La Terrasse. Prakticky všichni touží po nějakém evropském jídle. Převažují kuřata v různých úpravách. Já mám chuť na čerstvou zeleninu. Poroučím si obrovský talíř mixed green salad a chicken frait reis. Platím 85 rupií. Petr vybírá peníze za nájem džípu z Manali do Lehu, na každého připadá 1 455 rupií.
Bydlím se Zdeňkem. Večer ještě pereme špinavé prádlo, aby stačilo na terase zítra uschnout. Pak píšu deník. Kontrola financí vykazuje zůstatek 13 850 Rps. Za devět dní jsem tedy za stravu, ubytování, autobus z Delhi do Manali a doprovodný džíp utratil pět tisíc rupií. To není mnoho. Tak ještě pár doušků whisky na dobrou noc a jdeme na lůžko.
