HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Nekonečná trať T 70

Nekonečná trať T 70

Čína je obrovskou zemí s nedozírnými pláněmi, dlouhými údolími řek, nehostinnými pouštěmi i majestátnými horami. A všude žijí lidé. Lidé, kteří se potřebují přesouvat z místa na místo. Často proto používají své nohy, jízdní kola, osly, koně, auta, traktory, autobusy či vlaky. A právě nejdelší přímou železniční linkou, kterou můžete uvnitř Číny použit, je vlak s označením T70 spojující Peking s tři tisíce pět set kilometrů vzdáleným Urumqi, hlavním městem provincie Xinjiang.


Čína je obrovskou zemí s nedozírnými pláněmi, dlouhými údolími řek, nehostinnými pouštěmi i majestátnými horami. A všude žijí lidé. Lidé, kteří se potřebují přesouvat z místa na místo. Často proto používají své nohy, jízdní kola, osly, koně, auta, traktory, autobusy či vlaky. A právě nejdelší přímou železniční linkou, kterou můžete uvnitř Číny použit, je vlak s označením T70 spojující Peking s tři tisíce pět set kilometrů vzdáleným Urumqi, hlavním městem provincie Xinjiang.


Do nejlidnatější země světa jsem zamířil zúčastnit se mezinárodní cyklisticko-horolezecké expedice, která se měla konat v horách na hranici s Pákistánem. Společně s jedním švédským členem jsme o několik dní dříve odletěli do Pekingu a čekalo nás cestování přes celou nekonečnou Čínu na západ. Navíc opepřené o transport dvou kol a hromady horolezeckého vybavení.

Pekingské nádraží

První den v hlavním městě Čínské lidové republiky se snažíme trochu rozkoukat, vstřebat spoustu nových vjemů a zvyknout si na šikmé oči a rozsypaný čaj místo písmenek. Následující ráno se už snažíme zajistit si lístky do Urumqi. Je nám řečeno, že si je musíme zakoupit v  jedné z cestovních agentur. Jednu nacházíme v hotelu nedaleko naší ubytovny. Objednáváme si jízdenky a lehátka s odjezdem následující den a jsme ujištěni, že s koly nebudou problémy. Po pěti hodinách si přicházíme lístky vyzvednout, platíme za ně zhruba 2500 korun za osobu plus poplatek za zprostředkování dvakrát 120 korun.

Ráno se už celí netrpěliví balíme a k večeru se vydáváme na cyklo průjezd celým Pekingem. Vlak odjíždí chvíli po osmé večerní a my už před sedmou nevěřícně zíráme na největší čínské nádraží West Bejing Railway Station. Obrovská budova, která ne a ne se vlézt do hledáčku fotoaparátu, nás poněkud zaskakuje, ale s odhodláním se vrháme do víru dění.

První překážkou je kontrola zavazadel, která se provádí při vstupu do budovy stejným způsobem jako na letištích pomocí rentgenu. Nakládáme hromady zavazadel na dopravník, přičemž jsme stále unášeni davem, někam pryč od veškeré té naší bagáže. Zuřivě se snažíme alespoň na chvíli tu pohybující se masu zastavit a naložit všechno zpátky na kola.

Konečně jsme vyplivnuti do hlavní haly, ve které se už dá alespoň trochu hýbat. Z digitálních tabulí vypadajících jako celé čajové plantáže se snažíme zjistit, ze kterého nástupiště nám jede vlak. Nakonec se nám daří vyzkoumat, že ze sektoru osm. Jeho čekárna, přes kterou musíme projít, je jakoby v druhém poschodí. Ať hledáme, jak hledáme, nikde nevidíme žádné normální schody ani výtah, a proto nám nezbývá, než se s plně naloženými koly a batohy na zádech pustit nahoru po eskalátorech.

Vzhůru na perón

Vyrážím první, ale když schody pode mnou začínají stoupat, šedesátikilové kolo začíná ujíždět a mně se nedaří je zastavit. Desítky Číňánků, kteří se stačili namačkat za mě, s hysterií uskakují a pakují se ze schodů pryč. Když se mi konečně s vypětím všech sil podaří kolo přimět k jízdě nahoru, jsem na jezdících schodech sám, přestože je dalších dvacet eskalátorů totálně přeplněných.

Hala číslo osm je tak velká jako celé české nádraží a tísní se v ní stovky lidí. Přestože vlak jede až za hodinu, řada, resp. čtyřstup má asi 50 metrů a na konci se rozvíjí jako květ, do kterého se řadíme i my. Následujících 45 minut, které čekáme na otevření dveří vedoucích ke schodům na nástupiště, jsme absolutním středem pozornosti. Cestující v okruhu několika metrů se snaží z nás vytáhnout jakékoliv informace, zkoušejí veškeré páčky a heblátka, která jen jsou schopni na našich kolech najít, a podivují se brašnám, jež na nich máme. Ve chvíli, kdy se dveře otevřou, se veškerá pozornost přesune na to dostat se co nejrychleji k vlaku a my jsme opět unášeni davem, stejně jako rozvodněná řeka unáší titěrný klacíček.

Nakládáme

Konečně stojíme před vlakem a hledáme, do kterého vagónu se máme „nalodit“. Naštěstí jsou všechny očíslovány a u každých dveří stojí obsluha v uniformě. Otevřené jsou v každém vagónu vlastně jen jedny dveře. Prostor kolem dveří na druhé straně je vyhrazen pro bagáž. Tzn. že se vystupuje či nastupuje vždy jen na jedné straně vagónu, a to buď doleva, nebo doprava. Začínáme pomalu nakládat všech těch pět expedičních švestek. Místa pro zavazadla je však zvláště v lehátkových vozech příliš málo vzhledem k tomu, kolik se jich přepravuje. A tak vše rveme pod dolní lehátka, přestože spíme na horních, což se nesetkává s přílišným pochopením našich spolucestujících.

Největší problém ovšem nastává ve chvíli, kdy chceme do vagónu dostat kola. Průvodčí, či jakou funkci ta slečna u dveří má, naprosto odmítá pustit nás dovnitř. Naštěstí nám na pomoc přispěchává anglicky mluvící Číňan a snaží se vysvětlit naši situaci. Na poslední chvíli strkáme kola do prostoru kolem dveří pod podmínkou, že je povezeme ve vagóně s prostorem pro velká zavazadla. Jen co se za námi zavřou dveře, vlak se rozjíždí a my jsme šťastní, že jedeme a máme s sebou všechno.

Ještě vyměnit u uniformované slečny jízdenku za plastovou kartičku, kterou budeme muset vrátit, a díky které je neustálý přehled o počtu lidí v lůžkové části, a stres z nastupování z nás pomalu opadává.

Pouť celým vlakem

Nedostáváme však ani chvilinku oddechu a průvodčí nás už popohání, že si máme odnést kola do cargo vagónu. Ještěže nám vše tlumočí již zmíněný anglicky hovořící Číňan. Malý háček je v tom, že jsme ve vagónu číslo deset a nákladní prostor je od nás na hony vzdálen v čísle nula. Znamená to přetransportovat naše jednostopé miláčky přes deset absolutně přeplněných vozů až na místo určení. Strastiplná cesta začíná.

Stefan a já si každý neseme kostru svého kola, náš čínský kamarád dvě kola a průvodčí kupodivu také dvě. Jsme opět naprostým středem pozornosti. Někteří cestující, kteří nás poznávají z nádražní haly, se k nám téměř vrhají, čímž komplikují už tak náročný postup přes hromady zavazadel, pobíhajících děcek, lidi zabírající si místo ke spaní na zemi ve vozech bez lehátek, kolem hloučků pokuřujících lidí v prostorech mezi vagóny.

V duchu počítám vagóny a s velkým nadšením vítám číslo nula. Kola ukládáme do rohu téměř prázdného vagónu a jdeme zaplatit poplatek do malé kasy, která vznikla odděláním několika sedaček a vytvořením jakéhosi „baru“. Cena se odvíjí od váhy zavazadel, a proto platíme za dvakrát 14 kilogramů asi sto dvacet juanů, což je necelých dvě stě osmdesát korun. Vracíme se a naprosto spokojeni uleháme na horní palandy.

Ticho a spát!

Teprve teď si uvědomuji, že už od odjezdu hraje hudba, ale moc ji nevnímám a raději si povídám se Stefanem a sežvýkávám na zážitky bohatý den. Na spaní nemáme ani pomyšlení, a tak slézáme z našich nebeských výšin a sedáme si na dvě sedátka se stolečkem, které přináleží našemu boxu, kecáme a pozorujeme již pomalinku skomírající ruch lidí jdoucích spát. V devět přestala hrát hudba a teď, o půl desáté, nás překvapuje obsluha zatahující závěsy!?

Dívají se na nás škaredě, že ještě ponocujeme, ale naše „nevychovanost“ nám přináší absolutní třešničku na dortu dnešního dne. Nedlouho po závěsovém mužíčku postupuje vlakem uniformovaná slečna se speciálním dvojitým pohrabáčem a rovná všechny boty cestujících do úhledné řady. Její počínání dobře vidíme, protože v lehátkových vozech nejsou jednotlivé boxy s postelemi oddělené od uličky, což je nejspíše dar komunistického režimu, který chce mít nade vším naprostý přehled. To se promítá i do mnoha dalších oblastí lidského života běžného Číňana, který už si skoro odvykl mít a dbát na jakékoliv soukromí.

Vyhlídka fotografů

Ráno, když se jdu trochu protáhnout, vlak už žije čilým ruchem, jakoby právě železniční vagón byl přirozeným domovem celé Číny. Hrající si děti, holící se muži v otevřených umývárnách, snídající rodiny, klábosící slečny. To vše bez nejmenších problémů. Jsme uchváceni okolní krajinou a chceme něco vyfotit. Vlak je ale klimatizovaný, okna jsou špinavá od venkovního prachu a jediná, která se dají otevřít, jsou na záchodě. Proto po zbytek jízdy vypadám jako bych měl problémy s průjmem, a velice často mizím na záchodě. To ale není pokaždé jednoduché a musím občas projít i několik vozů, než najdu nějakou tu místnůstku prázdnou.

Velice často mi proto unikne zajímavost, kterou jsem chtěl vyfotit. Když už se fotograf dostane na onu vytouženou místnost, čeká ho několik dalších maličkostí, které musí zvládnout. Především jsou okna zamřížovaná, a proto se musí foťák vystrčit skrz železné trubky a pofidérním způsobem držet venku při rychlosti přes 100 km v hodině bez nejmenší možnosti ztracený aparát získat zpět. Nejbližší zastávka je totiž 4 hodiny vzdálená.

Taky se musí vášnivý sběratel obrázků pevně postavit a zapřít se o stěnu. Hrozí totiž zapadnutí do díry záchodu, jelikož ten je stejně jako v celé Číně tureckého typu. Jaká kovbojka se odehrává během vykonávání oné velké potřeby, když visíte na madle umístěném před sebou a vlak projíždí šílenou rychlostí soustavou vyhýbek, o tom škoda mluvit.

Podraz Čínských drah

Přichází k nám Číňan, který nám včera pomáhal s naložením kol, a přináší nám naprosto překvapivou zprávu. Vyhledala ho obsluha nákladního vagónu a oznámila mu, že nám má vzkázat, že podle jakýchsi pravidel Čínských drah váží jízdní kolo 25 kg, a tudíž musíme doplatit dalších 22 kilo. Zíráme na něj téměř s otevřenou pusou, ale nedá se nic dělat, takže jdeme zaplatit další hromadu juanů. I na tuto platbu dostáváme účet, což snad znamená, že si nikdo nic nevymyslel a peníze nepůjdou do kapsy některého z průvodčích.

Dáváme se do řeči s mladým Švédem, který právě prošel naším vagónem. Jeden rok učil v menším čínském městě angličtinu a teď trochu cestuje. Zasvěcuje nás do tajů velké Číny, do zdejších zvyklostí i nezvyklostí. Jdeme se najíst do jídelního vozu. Prázdno jako ve špatné kantýně. Zrovna projíždíme údolím Žluté řeky, a tak během hovoru pozorujeme hnědé vodstvo známého veletoku.

Kuchař nám připravil nějaké kuře a samozřejmě rýži. Poté co nám jídlo donesl, si sedl k vedlejšímu stolu, a jelikož viditelně neměl co na práci, čekal, že se pobaví výjevy z pohádky „Kterak Evropan hůlkami jíst neuměl“. Bohužel jsme již v Pekingu potrénovali a Daniel byl po roce praxe hůlkařským velmistrem, a proto kuchaři opadl úsměv a odebral se do svého malinkého království.

Nákupy ve stanici

Jízda ubíhá docela příjemně. Buď spíme na lehátkách, nebo se couráme po vagónech tam a zpátky, případně sedíme a něco do sebe ládujeme. Vlak staví ve stanicích jednou za dvě až pět hodin. Před tím, než se tak stane, rozhlas oznámí, o jakou zastávku se jedná a v kolik hodin v ní vlak bude stát. Toto sdělení je však určeno pouze čínsky mluvícímu osazenstvu, nebo lidem, kteří zvládají hodně zkomolenou „čínskou“ angličtinu. Nejprve jsme totiž mysleli, že vysílání je jen v mandarinštině, ale Daniel nás upozornil, že poté, co je oznámeno místní hatmatilkou, proběhne i v nám srozumitelné řeči – což dokazuje to, že se v půlce vysílání začnou okolní Číňani zase bavit. I když jsem se po zbytek cesty snažil alespoň něčemu porozumět, jaksi jsem se nikdy k ničemu nedopátral.

Když už konečně vlak zastaví ve stanici, vyhrnou se téměř všichni osadníci tohoto osmnáctivagónového pojízdného hotelu na nástupiště a hromadně se dají do nakupování. U každého (hláskuji: k-a-ž-d-é-h-o) vozu je přistaven vozíček s nepřeberným množstvím nejrůznějších pochutin a nápojů, někdy se dokonce vyskytnou i další se zeleninou. Obsluha je rychlá, ceny lidové. Oblíbili jsme si v každé stanici si zakoupit něco odlišného.

Některé dobroty končily v koši, jiné byly konzumovatelné a většina byla výborná. Nejčastěji jsme do sebe valíme nejrůznější druhy nám dobře známých čínských polívek, které jsou však oproti těm našim ještě vylepšeny o sušenou zeleninu. Buď jsou prodávány v sáčcích, nebo přímo v kelímcích, které stačí pouze otevřít a zalít vodou ze samovarů, jež se nacházejí na konci vagónů typu hard seats nebo hard sleepers.

Nuda ve vlaku

Rozdělení typů čínských vlaků je následovné: Hard seats, což jsou běžná sedadla uspořádaná jak jinak než perfektně kontrolovatelným „letadlovým“ způsobem bez jakéhokoliv soukromí, hard sleepers, tedy lehátka po třech nad sebou bez oddělení od chodbičky a bez jakýchkoliv pásů, které by nocležníka ochránily před leteckými dny, ke kterým často není daleko, jelikož vagóny nemají nárazníky a každá výraznější změna rychlosti jízdy je provázena velice silným škubancem. Dále komfortní lůžka soft sleepers, která jsou po čtyřech v jednom kupé s koberci, záclonkami, dřevěným obložením, nádobím i malinkou koupelničkou a jejichž cena se přibližuje ceně letenky, a luxusní křesla soft seats, která potkáte jen na kratších vzdálenostech.

Ve vlacích typu T70 si můžete cestování zpříjemnit např. zapůjčením malé televize, do jejíž dolní části se zasune cédéčko zvané v těchto krajích VCD, a sledováním některého z nabízených filmů. Poštěstilo se mi proto vidět poprvé v životě Pána prstenu. Zážitek byl navíc umocněn úhlopříčkou obrazovky 15 centimetrů sledovanou ze dvou metrů a mandarinštinou kupodivu doplněnou anglickými titulky.

Jinak nám opravdu nezbývá nic jiného než spaní, vejrání z oken na zakalenou řeku či na poušť Gobi nebo pojídání čehokoliv, co je v dosahu. Podobnou náplň mají i ostatní spolucestující. Jedení čehokoliv se pak většinou zužuje na konzumaci slunečnicových semínek, jejichž slupky plivou na koberec v uličce, což nikomu nepřijde divné, a obsluha vše pečlivě a pohotově uklízí. Navíc se také stará o to, aby veškeré ručníčky zavěšené nad okny byly stejně poskládané a měly stejnou výšku, aby zavazadla nevyčnívala z držáků a aby bylo všude pořád čisto.

Konečně v cíli

Po dalším dnu stráveném příjemně nepříjemným nicnedělání se blížíme k Urumqi. Příjezd má být kolem osmé večerní, ale obsluha už tři hodiny před koncem začíná uklízet, roluje koberce, umývá okna, vytírá mezi sedadly i pod lůžky. Neustále zakopáváme o mopy a kloužeme na mokré podlaze, kterou samozřejmě okamžitě špiníme. K totálnímu vyvrcholení uklízecích prací dochází patnáct minut před příjezdem, kdy začínají i cestující šílet a připravovat se k co možná nejrychlejšímu vylodění se. Do toho všeho zmatku se přidávají ještě uniformované slečny, měnící kartičky za jízdenky a kontrolující, zda jsou všechna lůžka v pořádku. Jednoduše parádní mela.

Konečně vlak zastavuje ve stanici Urumqi a až nepředstavitelně rychle se vyprazdňuje. Jsme s koly poněkud pomalejší, ale i přesto jsme opět unášeni davem do plechového koridoru vyvádějícího nás ven z nádraží. Na jeho konci nás ještě čeká malé překvapení v podobě kontroly jízdenek. Na odchodu?! Ale budiž, podstatné je, že jsme v pořádku na místě. Venku nás však čeká další vřava, další hemžení, další překvápka, ale to už je jiný, výrazně delší příběh.

Po dvou měsících jsem se z Urumqi do Pekingu vracel zpátky. Zocelen, otužen, otrkán, smířený se vším a připraven na cokoliv. Pro nedostatek peněz jsem použil hard seats a celou dobu jsem seděl, v noci spal na karimatce na zemi. Kolo jsem měl rozebrané a zadarmo pod sedačkami. Dalo se to zvládnout, ale jako první seznámení s Čínou bych to nedoporučoval…

Autorovy stránky najdete na www.eh-adventures.com

Zkušenosti čtenářů

Brahmaputra

o cestovaní vlakem v Číně je také tato stránka:

http://www.dociny.info/do-ciny/?cina-cestovani -vlak

Honza Galla

Změnili jsme stránky, na kterých můžete najít více informací o našich cestách. Teď je to na http://www.galla.cz

Jenda

eště to napiš Jardovi Grussovi do Arequipy, možná to neví (-:

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí