Jan Galla

Nevím proč, ale když jsme na Ukrajině nadávali na tamní silnice, na jejich neuvěřitelnou rozbitost, na stav, který se zhoršuje s blížící se větší aglomerací, v duchu jsem měl stále pocit, že v Rusku a pak v Kazachstánu to bude ještě horší. Když jsme se pak den za dnem prokousávali Krymem a blížili se ke Kerči, můj strach se zvětšoval.

Čína je obrovskou zemí s nedozírnými pláněmi, dlouhými údolími řek, nehostinnými pouštěmi i majestátnými horami. A všude žijí lidé. Lidé, kteří se potřebují přesouvat z místa na místo. Často proto používají své nohy, jízdní kola, osly, koně, auta, traktory, autobusy či vlaky. A právě nejdelší přímou železniční linkou, kterou můžete uvnitř Číny použit, je vlak s označením T70 spojující Peking s tři tisíce pět set kilometrů vzdáleným Urumqi, hlavním městem provincie Xinjiang.

Znáte to, máte v hlavě sen a ten se vrací a vrací, dokud se Vám nepodaří si jej splnit. Tři roky se nám takto mozkovnou prohánělo slovo Albánie, ale pořád ne a ne uzrát ten správný čas.

Vedro, mráz, prázdné pláže i plné promenády, klid i ruch, Slunce i sníh, památky bez hord turistů, vítr a vlny, ale i úplně klidné moře. To vše je Řecko v zimě a my se jej letos vydali objevit.

Mám rád služební cesty. Jsou pro mě příležitostí opustit každodenní rutinu a alespoň zběžně zažít pocit cestování a malého dobrodružství. Jen těžko se to dá srovnávat s plnohodnotnými výpravami za poznáním, ale když člověk chce, trocha nevšednosti a zážitků se dá do pracovních cest vždy zahrnout.