Cestopisy a reportáže

Už v 19. století popisovali evropští cestovatelé směšná bambusová chřestítka, na která viděli hrát domorodé obyvatele indonéské Jávy. Byl to angklung, rytmický hudební nástroj používaný při náboženských rituálech i světské zábavě.

Jednou z možností, jak cestovat po Indonésii, je cestování vlakem. Železniční doprava je na ostrovech Jáva a Sumatra rozvinuta a velice užívána. Pro Evropany je cestování vlakem v Indonésii také velmi zajímavé a neobvyklé.

Zase jsme se nechali nachytat a rozhodli se jet minibusem! Z Chomy do Livingstonu je to skoro 200 km a jet narvaný v minibusu není žádnej med, obzvlášť když je vedro k padnutí, zastavujme u každý odbočky do buše a pod sedadlem přede mnou se veze několik živých slepic.

Z Th Suang absolvuji divokou jízdu do Hongsa. Prašná horská stezka zanechává po sobě táhlý oblak prachu …Rozhlížím se kolem, jestli náhodou nespatřím cestou mahouty na slonech. Oblast Hongsa je totiž centrem, kde se sloni využívají k těžbě nejrůznějších stromu, např. Pterokarpusu. Sloni jsou tu natolik důležití, že se zde provádějí sloní obřady baasii.

Albánie je nádherná, lidé tam jsou skvělí a všem doporučuji tam co nejdříve jet! Je třeba však pamatovat na pár míst, které jsou pro zkušenější dobrodruhy.

Vypadá to, že autobusové propojení mezi Phonsavanem a Louang Prabangem neexistuje. V jedné, druhé, třetí cestovce se ptám, zda je možné odjet z Phosavanu dneška večer a uskutečnit přesun v noci. „no, no, no, only tomorrow“. Jak zjišťuji, nejlepší zdroje informací člověk získá na 5., někdy 10. pokus.

Zatímco severní pobřeží jezera Issyk-Köl dnes lemuje řada velkých letovisek, kde se rekreují bohatí Kyrgyzové a Kazaši, jižní pobřeží stále zůstává řídce osídlené, klidné a jeho čisté pláže zatím využívají pouze místní obyvatelé. Podél pobřeží se dodnes zachovalo mimořádné množství důkazů o pradávném osídlení a o starých obchodních stezkách, které tudy po staletí vedly. My jsme se sem vypravili některé z těchto památek najít.

Vyrazila jsem na cestu nočním busem, podle informace jedné v 7.30 h, podle druhé v 8h odjezd. A kde ze mám stát? Někde před mostem, třeba si sednout v restauraci, stačí pak jen mávnout.

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983).

Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.

Večer jsem konečně dorazil do vesnice Yaviza, dál už cesta nevedla, jenom řeka a stezky vysekané v nepropustné džungli. Musel jsem se rozhodnout, jak dál. Několik možností treku do Kolumbie popisuje Lonely Planet, já jsem se rozhodl pro trasu, kterou jsem ještě dodnes nikde neviděl popsanou.

Podle statistik je v Zambii 20% lidí nakažených HIV. V industriální oblasti Copperbeltu, kde se těží většina Zambijské mědi je to až 22%, v zemědělské Západní provincii, která je díky špatné infrastruktuře téměř odříznutá od zbytku země, to má být “jen” okolo 10%.

První setkání s budhismem a k němu neodmyslitelně patřícíma mnichama v červenejch hábitech, modlitebníma mlýnkama, nádhernými kláštery ve skalách a samozřejmě modlitbama v podobě vlajek vlajících ve větru, jsem absolvoval v Ladakhu a zvlášť při 5 denním čekání na autobus do Dharamsaly v Lehu na nás atmosféra Tibetu dýchala na každým rohu.

Po čtyřech hodinách jízdy busem z Louang Prabangu jsem se vypravila na malé vesničky na břehu řeky Nám Ou. První dojem, když sem dorazíte, tak se koukáte kolem sebe a nevíte, jestli je to pauza na toaletu nebo opravdu autobusová stanice.

Vang Vieng mě okouzlil plnými doušky. Ráno jsem proběhla prázdné uličky města, spíš tedy vesničky, kde prašné uličky plné prodavačů zářícími úsměvy připomínaly opravdu jiný svět. Dneška podnikáme malý výlet po krásách okolí. Nejdříve si dáme exkurzi jeskyněmi. No, s čelovkama se ploužíme do nitra jeskyně, která bývá v období dešťů zatopená, takže je na stěnách vidět jen bahnité otisky prstů, jak někdo nezvládl stabilitu.