Cestopisy a reportáže

30.7.2001, pondělí Někdy kolem páté ráno mě budí všudypřítomné celkem depresivní kvílení z ampliónů – bylo to moje první seznámení s muezínem. Před odjezdem jsme očekávali, že v době hlavních modliteb, tj. ráno, v poledne a večer ustane na chvíli život, každý sebou bací na zem a bude poctivě drtit modlitbu ( třeba jako v Saudské Arábii), ale nic takového.

10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek. Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“.    

Miluji Kambodžu! Uchvacující Angkor Wat, neobjevené písečné pláže, zapomenuté severní provincie, skvělé kafe a obložené francouzské bagety – to jsou věci, na které se nedá jen tak zapomenout.

Budhistická tradice v Barmě opravdu žije. Zástupy mnichů v temně červeném rouchu každodenně brouzdají ulicemi, aby od věřících vybrali svou dávku jídla. Není divu, že mniši jsou vnímáni jako neoddělitelná součást společnosti. Mezi mužské povinnosti lze proto zařadit i krátký pobyt v klášteru.

Krásně barevná rikša zdobí každou bangladéšskou ulici. Stačí jen naskočit do vozíku zaklesnutého za jízdním kolem a vyhlídková jízda začíná. Najmutý rikšák šlape do pedálů jako o závod. Den co den se vrhá pod kola autobusů, jen aby projel křižovatkou co nejrychleji.

Bangladéš bezesporu patří mezi nejlevnější země, které jsme kdy navštívili. Kvalita jídla, ubytování i veřejné dopravy však naprosto odpovídá nízké ceně. Kamarádi v Čechách dokonce uzavírali sázky, jak dlouho to v Bangladéši vydržíme. Vydrželi jsme 19 dní a vlastně jsme chtěli zůstat ještě o týden déle.

V Bangladéši působí běloši jako křesťanští misionáři, lékaři, učitelé či manažeři významných zahraničních firem. Proto i nás místní lidé automaticky považují za pracovníky nějaké neziskové organizace a ptají se, jakou práci zde vykonáváme. Do Bangladéše se prostě na dovolenou nejezdí. Přesto jsou zde hned tři místa zahrnutá na seznam kulturních a přírodních památek UNESCO.

Na cestě po Indii se nás jiní cestovatelé často ptali, proč chceme jet do Bangladéše. Je pravda, že tato země nemá mnoho turistických lákadel. Nejsou tu světoznámé památky jako v Indii, ani překrásné Himaláje jako v Nepálu. Místní lidé neumí anglicky a místo práce raději pořádají pravidelné celostátní stávky „hartaly“. Cestování po Bangladéši však nejvíc znepříjemní neuvěřitelná úřednická šikana a korupce.

Hlavní náměstí Durbar v Bhaktapuru patří mezi další památky Unesco v káthmándském údolí. Ačkoliv jsou pagodovité chrámy ve městě dosti podobné těm v Patanu a Káthmándú, uličky Bhaktapuru skrývají ještě něco navíc. Je to způsob života místních lidí, kteří v dopoledních hodinách pracují před svými domky a odpoledne posedávají v podloubí starých chrámů, popíjejí čaj a klábosí s přáteli.

Dospělý slon má bohatou škálu pracovního uplatnění. Využívá se jako dopravní prostředek pro armádu, která chrání zvířata národního parku před pytláky či jako zpestření turistického programu. Důvodem je především jeho bezpečnost. Na slona si netroufne ani tak nevyzpytatelné zvíře, jako je nosorožec.

Přestože Nepál v současnosti trpí mnoha politickými problémy, má královská rodina stále mnoho příznivců. Hinduisté věří, že král je žijícím vtělením boha Višnua. Na této víře je z velké části založena existence dědičné hinduistické monarchie.

Po třech měsících strávených v Indii se pro nás stalo Káthmándú skvělou základnou pro výlety po Nepálu. Geniální pekárny nám našeptávaly, abychom tu zůstaly ještě o pár dní déle a krásné staré město nás lákalo na jednu procházku za druhou. Tolik historických zajímavostí zahrnutých na seznam UNESCO na jednom místě jsme jinde dosud nepotkali.

Národní park Chitwan je zařazen mezi přírodní památky UNESCO. Návštěvníkům nabízí několik možností jak se přiblížit divokým zvířatům. Protože park není oplocen, lze divoká zvířata s poněkud menší pravděpodobností potkat i mimo hranice parku. Mezi nejznámější tahouny návštěvníků patří nosorožec a tygr bengálský.

Projekt „Chráněná oblast Annapurna“ (ACAP – Annapurna Conservation Area Project) vznikl v roce 1986 pod záštitou neziskové a nevládní organizace „Nadace krále Mahendry pro ochranu přírody“.

… byla opravdu geniální. Zamýšlel jsem, že přijdu ještě před východem slunce na náměstí Durbar Square, které se bude schovávat v mlze a já si udělám pár zajímavých foteček. Nic takového se však nekonalo. Místo toho se mi ulice starého města ukázaly ve zcela jiném světle.