HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Výlet na Ďáblovu stoličku Muela del Diablo

Výlet na Ďáblovu stoličku Muela del Diablo

Průvodce Lonely Planet je vyhlášený. Přesto však existují krásná místa, která byste něm, respektive v jeho českém kompilačním překladu Jižní Amerika, hledali marně. Jedním takovým místem je Muela del diablo (Ďáblova stolička). Je to skála tyčící se nad La Pazem, která už z dálky přitahuje vaši pozornost a skutečně připomíná zub – stoličku.

Průvodce Lonely Planet je vyhlášený. Přesto však existují krásná místa, která byste něm, respektive v jeho českém kompilačním překladu Jižní Amerika, hledali marně. Jedním takovým místem je Muela del diablo (Ďáblova stolička). Je to skála tyčící se nad La Pazem, která už z dálky přitahuje vaši pozornost a skutečně připomíná zub – stoličku.

Muela del Diablo, Chiaraque

Jelikož v průvodci není o Muela del diablo ani zmínka, jala jsem se pátrat na internetu a našla jsem tři roky starý článek z Prensy (místní deník) s popisem cesty a trochou historie. V  psali něm mimo jiné , že je třeba dostat se nejdříve do Pedregalu minibusem číslo 288.

Tak jsem se jednu neděli postavila na cestu a hleděla po číslech minibusu, které přijížděly. Protože byla neděle, moc toho nejezdilo. Najednou jsem zbystřila. Minibus, který projel, sice neměl číslo 288, ale měl ceduli Pedregal. Takže po půl hodině marného čekání jsem se přestala dívat na jen čísla a začala se dívat taky na cedule. Konečně se objevila 260 s cedulí Pedregal. Pro jistotu jsem se přeptala, jestli tam opravdu jede a nasedla. Neměla jsem absolutně tušení, kam mě zavezouPedregal naštěstí nebyl daleko, jen asi necelých 15 minut od místa, kde jsem nastoupila. Když už jsem zůstala v minibuse sama, přišlo mi na místě zeptat se, jak se Stoličce dostanu na zoubek. Bylo to jednoduché, byli jsme konečně. Nahoru vedla už jenom úzká stezka. Byla jsem na správné cestě. Začala jsem pomalu stoupat a přede mnou se otevíral nádherný výhled na La Paz.

Po chvíli jsem narazila na kopáče minerálů. Oblast Pedregalu je geologicky zajímavá a kopání minerálů představuje pro místních obyvatel jednu z malá možností obživy. Na těžké manuální práci se podílejí jak muži tak i ženy. Společně se svými těžce pracujícími rodiči tráví svůj den na úpatí Muela del diablo i jejich ratolesti. Ty mě přivítaly balónkem naplněným vodou, který mi přistál na hlavě, a vzápětí se začaly předhánět, kdo mi udělá průvodce. Vyhrál malý, asi devítiletý klučina jménem Miguel.

Na úpatí Muela del Diablo leží vesnička, která se jmenuje Chiaraque. Pár domů a škola. Je to až neuvěřitelné, kde všude žijí lidé. Široko daleko nic není, a v místě, kde to rozhodně nečekáte, se objeví vesnice. Můj průvodce Miguel tady taky bydlí a chodí do školy. Šíleným tempem jsme vyběhli (teda spíš Miguel běžel a já za ním) až na samy vrchol. Z Pedregalu, který leží ve výšce 3 000 m. n m. vystoupáte až do 3 700 m. n. m. La Paz máte před sebou jako na dlani. Zajímavé je, že jak se ke skále blížíte, tak už vůbec nepřipomíná stoličku, ale hlavu nosorožce

Za zmínku stojí, že Muela del Diablo bývala sopka, která se před mnoha lety “vysoptila”. Na důkaz toho jsou všude okolo vidět obrovitánské kameny. Oblast, jak jsem již zmínila výše, je geologicky velmi zajímavá a bohatá na minerály. Dalším zážitkem z cesty tak může být třeba pozorování měnících se barev kamenů.

Muela del Diablo, Miguel a ja

Za chvíli po mně dorazili na vrchol tři Francouzi, kteří byli zároveň jedinými turisty, které jsem toho dne potkala. Strávili jsme čas klábosením a kocháním se. Čekala jsem, že Miguel bude vědět něco o historii, ale nevěděl vůbec nic. Jen tam s námi seděl a nic neříkal. Z internetu jsem moc informací taky nezískala; snad jen, že vždycky v srpnu obětují místní lidé na plochém kameni připomínajícím oltář, bohům, aby měli v nasledujícím roce dobrou úrodu. Kdysi pořádali i fiesty s hudbou, ale tato tradice se prý nyní vytratila. Existuje také pověst, podle které se nahoře na Muela del Diablo ztratili lidé, jejichž těla nebyla nikdy nalezena. Další pověst říká, že když projdete skalním útvarem připomínajícím bránu, ta se za vámi zavře a už vás nepustí ven. To platí zejména o svatojánské noci, která v Bolívii představuje také ajmarský Nový rok a je velmi populárním svátkem.

Po hodince a půl na vrcholu jsem cítila, že se pálím (slunce je v této nadmořské výšce opravdu silně) a rozhodla jsem se pro návrat dolů. Miguel mě doprovodil asi do půlky cesty, kde potkal své rodiče stoupající do vesnice. Zaplatila jsem mu za průvodcování 5 boliviánů (asi 15 Kč) – „z čehož já nezchudnu, ale ani on nezbohatne“ – jak praví jedno místní pořekadlo. Tato nepatrná částka je ale významným přilepšením do chudého rodinného rozpočtu.

Je zvláštní, že nikdo z mých bolívijských přátel ani kolegů z práce nikdy na Muela del diablo nebyl. Ani o ní nic neví. Přitom je to tak krásné místo.

Muela del Diablo coby nosorozec

Zkušenosti čtenářů

Qulla

Já tam byl, fakt je tam hezky. Ještě bych doplnil, že se tam dá jít i z druhé strany, z Mallasy (od zoo). Když jsem tam byl já, pod vrcholem na louce stanovali dva Němci. Asi neměli na hotel 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí