HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Darién Gap (6) Život v chýši s indiánskou rodinou

Darién Gap (6) Život v chýši s indiánskou rodinou

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Pozvání

V chýši seděl stejně starej indián a čtyři děti ve věku od dvou do osmi let. Podali mně plechovej talíř plnej vařenejch bobulí, které jsme si zubama olupovali a namáčeli do sole a jedli. Chutí trochu připomínaly brambory. Později jsem je jedl v Jižní Americe, rostou na vysokejch stromech v trsech jako datle.

Indián mně říkal, že budu muset asi čtyři dny počkat, až opadne voda. Ptal jsem se, jestli tam mohu přespat a ukazoval pod chýši, na což mě pozvali nahoru a vyklidili pro mě tři čtvrtě chýše. Pod chýší hořel nepřetržitě oheň, uvařil jsem si čaj, konečně jsem měl po dlouhé době bezpečně převařenou vodu. Rodiče odešli na ryby a já jsem zůstal s dětma doma, válel jsem se na podlaze ze štípaného bambusu, asi sedmiletá holčička dole něco vařila a s malým bráškou žvýkala nějaké bobule

Příprava večeře

Večer přinesli rodiče ryby a indiánka nabrala do kbelíku rýži a odnesla ji dolu pod chýši, odkaď se brzy začaly ozývat rány. Slezl jsem se podívat dolů, co se děje. Indiánka stála před velkým špalkem s vydlabanou oválnou dutinou, ve které byla rýže, a velkým kusem dřeva do ní mlátila, aby ji zbavila slupek .

Byla to pro ni asi dost namáhavá práce, protože pracovala jen jednou rukou jelikož dlaň druhé měla ovázanou v hadře. Asi s ní něco měla, škoda, že jsem jí nenabídl framikojnovou mast. Nabídl jsem se, že jí pomůžu, ale posílala mě nahoru, ať si jdu sednout. Nedal jsem se odbýt, vzal jsem jí ten kyj z ruky a začal jsem bušit do rýže. Asi po pěti minutách jsem toho měl docela dost, musel jsem si svlíknout tričko, řinuly se ze mě proudy potu. Začal jsem se střídat s indiánkou.

Potom rýži sypala do kotlíku, se kterým šikovně nadhazovala, až ji zbavila vymlácených slupek, ale když ji při světle kahánku prohlížela, tak se zjistilo, že ještě nebyla pořádně vymlácená. Domlátil jsem rýži, šel jsem si lehnout nebo jsem spíš omdlel, byl jsem vysílenej tropickejma vedrama, nedostatkem jídla, žil jsem jen o banánech a ty průjmy mně taky nepřidaly.

Indiánka zatím dole uvařila rýži a rybu, kterou jsme jedli z plechového talíře spolu s vařenejma banánama (platanosy). Ještě mně vnutili igelitovej sáček vymlácený rejže na cestu.

Každodenní radosti indiánského života

Po večeři děti usnuly na podlaze, táta je po jednom čapnul za ruku a nohu a naskládal na hromadu a natáhl nad ně látku proti komárům, což se opakovalo každej večer. V noci se zvednul silnej vítr, kterej nám pořádně zacloumal s chýší a přinesl prudkej liják s bouřkou. Byl jsem rád, že jsem pod střechou.

Ráno byla řeka rozvodněná víc než předešlého dne. Bylo mně jasný, že musím čekat dál, než opadne voda, naštěstí jsem měl kde bydlet. Šel jsem se vykadit do řeky, tak jak to dělaj indiáni, a pozoroval jsem, jak se za mnou začala vařit voda, připluly ryby a začaly to žrát. Některý mě trochu kousaly do nohou, což mně moc nevadilo, dokavaď se mně nějaká neotřela o penis. To jsem vyskočil dva metry do vzduchu, naštěstí vše dobře dopadlo a příště jsem si již dával velkej pozor. Myslím, že to byly malý pirani, stejně jako ty ryby, co jsme jedli včera.

Uvařil jsem si ze starejch zásob kafe, zatímco indiáni pili vodu z řeky. Indoši mně říkali, že mohu ostat u nich, než opadne voda, a že to není problém, že maj dost rýže a ryb je taky dost. Indiánská máma naplnila celej špalek rýže a začala do toho zase bušit. Snažil jsem se trochu pomáhat, dlouho jsem nevydržel, šel jsem si lehnout, zatímco ona do toho ještě asi hodinu mlátila. Ke snídani jsme měli vařený yuka – velký kořeny, který jsem si oblíbil ve Střední Americe, chutí se daj přirovnat k bramborům, myslím, že v džungli rostou divoce. K tomu jsme jedli vařený platanosy s malejma rybkama plnejma maličkejch kostí, který jsme vyplivovali na podlahu, kde je olizovali psi.

Po snídani jsem si s dětma ulupoval z obrovskýho trsu maličkejch slaďoučkejch banánů, kterej včera přinesl táta. K obědu jsme jedli rozvařenou rýži, ve který jsem našel rybí kost, kterou tam někdo asi plivl už při snídani. K tomu jsme popíjeli zkysanou rýžovou vodu. Ryba nebyla asi proto, že táta seděl celý dopoledne v chýši, vegetil a zašíval si starý rozervaný trenky – jedinej kus oblečení, v kterým jsem ho viděl. Asi se chystal mezi lidi.

Šel jsem se projít proti proudu rozvodněný řeky. Bágl jsem si nechal v chýši, kde jsem si taky schoval všechny prachy a doklady. Snažil jsem se je nenápadně zastrčit do dutýho bambusu v konstrukci chýše, ale táta mě zahlédl, pokýval hlavou a říkal, jen ať si je tam schovám. Měl jsem trochu strach, protože mně lidi, které jsem potkával na cestě do Yaviza, říkali, že indiáni jsou zloději a banditi. Přesto se mně nic neztratilo a nechával jsem si tam všechno po celou dobu, kdy jsem žil s indiánskou rodinou.

Splněný sen

U jednoho slepého ramene řeky jsem se bavil pliváním kemrů do vody a pozorováním ryb, jak se o ně tahaj. Viděl jsem spousty barevnejch motýlů, někteří z nich byli černí s červenou skvrnou na křídlech. Objevil jsem banánovník s ohromným trsem banánů, na němž banány nejvýš položený v trsu byly již žlutý a to jsem viděl poprvé v životě, protože banány se sklízejí zelený, kdy se nedají jíst, protože jsou hrozně trpký.

Začal jsem se ládovat přímo z palmy, kam jsem vylezl po spadlém kmeni stromu, čímž jsem si splnil jeden z dětských snů – najíst se banánů, kolik chci, přímo ze stromu. To jsem si vysnil za komoušskejch časů, kdy byly banány jen dvakrát do roka a na příděl. Když jsem se tak cpal těma banánama, tak jsem se divil proč jsou některý trochu načaněný.

Stavitelské projekty

Zaslechl jsem nějaký zvuky a kouknul jsem se nad sebe a na hoře na trsu seděli dva velký pestrobarevný papoušci se zahnutejma zobákama. Oba něco začali rozčileně vykřikovat, nejspíš se rozčilovali, že jim ujídám jejich banány. Když jsem se vrátil, tak indiánskej táta zpevňoval spoje chýše suchejma plazivejma rostlinama, které slouží jako jedinej spojovací materiál. Celá chýše je postavená pouze z přírodních materiálů, bambusů a palmovejch listů. Nemá stěny, jenom zábradlí kolem dokola, aby děti nespadly na zem, která je asi tři metry pod úrovní podlahy. Do chýše se lozí po kmínku stromu, ve kterém jsou mačetou vysekané zářezy.

Kluci zrovna močili přes zábradlí a soutěžili, kdo dál. Dalšího dne ráno odešli rodiče opět na lov a sběr plodů, zůstal jsem s dětma doma a brzy jsem se začal nudit. Postavil jsem z bambusu a velkejch kamenů schody k řece, protože po rozbláceným svahu se nedalo chodit, ale neuvědomil jsem si, že indiáni jsou o víc jak půl metru nižší postavy, a tudíž se džberem plným vody měli co dělat, aby to vystoupali. A do řeky jsme chodili často, protože slouží jako zdroj „pitné vody“, záchod i koupelna.

Jsem užitečný

Večer rodiče přinesli koš tvrdejch bobulí a obrovskej trs se stem maličkejch žlutejch banánů medové chuti. Začal jsem hned s dětma ulupovat od vrchu ty nejzralejší. Máma poslala děti k řece kuchat ryby, šel jsem jim pomoct. Byly to spíš paryby než ryby, měly hlavy s fousama a krunýř z velkejch kostěnejch šupin, který se po uvaření lehce olupovaly. Když jsem je s dětma kuchal, tak ryba, kterou jsem měl zrovna v ruce, sebou začala mlátit. Trochu jsem leknutím ucukl, z čehož měly děti ohromnou radost a hned to hlásily rodičům.

Každej večer, když jsme potmě jedli ryby, jsem pozoroval nejmladšího, asi dvouletýho brášku, jak si obouma rukama cpal do pusy ryby plný kostí, který potom vykašlával i s kouskama ryb, na což se nejvíc těšili psi, kteří tam s námi žili. Někdy se u toho trochu dusil. Když to vypadalo nejhůř, tak mu vždycky někdo dal herdu do zad. Byl to tak malej indiánskej bráška, že sám nedokázal slézt z chýše dolů a měl velký břicho jako děti v Africe. Ptal jsem se indiánky, proč má tak velký panděro, a ona mně říkala, že to má od toho, jak hodně jí. Život s indiánama uprostřed džungle byla pro mě perfektní relaxace, odpočinek a nejlepší zážitek z celý cesty z Aljašky na Ohňovou zemi. Každej den jsem si dělal výlety do okolí a snažil jsem se bejt trochu užitečnej.

Vzal jsem si na starost dřevo na oheň, kterej neustále hořel nebo doutnal pod chýší a sloužil k vaření a vykuřování chýše proti komárům a jinému hmyzu. Pomalu jsme k sobě posunovali tři kmeny, jejichž konce doutnaly, a když jsme potřebovali, aby se oheň rozhořel, tak jsme přihodili pár kousků slabšího dřeva a rozfoukali uhlíky. To byla starost asi sedmiletý holčičky, nejstarší z dětí. Další její každodenní povinností bylo vaření za nepřítomnosti rodičů, kteří odcházeli brzy ráno a vraceli se za soumraku. Ze začátku jsem byl překvapenej, když mně vprostřed dne v plechovým talíři „servírovala“ vařený platanosy a bobule.

Dřeva v okolí indiánského obydlí začínalo být poskrovnu. Chodil jsem na kmeny stromů, které jsem nacházel proti proudu okolo řeky. Odtáhl je na vodu a plaval s nimi k chýši, kde jsem je kousek po kousku sunul z řeky pod chýš. Bylo mně u toho takový vedro, že jsem si často musel lehat do řeky, abych se trošku zchladil. Když se vracel indián z lovu, tak nemohl věřit svejm očím, jak velký klády jsem dotáhl. Začal si o mně myslet, že jsem obr.

Rodiče odcházeli každý ráno s nůší a oštěpem se zpětným háčkem na rybolov a sběr různejch plodů, kořenů a tropickýho ovoce. Děti zůstávaly sami doma a hrály si tak, jak si hrajou děti, když je nikdo nehlídá. Jednou kluci tahali nejmladšího brášku za lulínka tak dlouho, až se mu postavil, z čehož měli obrovskou radost. Stále mu do něj šťouchali, zatímco on kolem sebe zlostně kopal nohama. Nepřestali, ani když jsem jim pohrozil prstem a česky vynadal. Nakonec ho do něj prostřední bráška kousnul.

Na obhlídce

Čas rychle utíkal, nevěděl jsem přesně, jak dlouho už jsem s indiánskou rodinou. Panamské vízum se mně chýlilo ke konci, kolumbijské jsem stále ještě neměl, i když hranice byla nedaleko. Vlastně jsem nevěděl, jestli jsem stále ještě v Panamě nebo Kolumbii.

Rozhodl jsem se obhlídnout stezku proti proudu řeky, abych věděl, co mě čeká, voda v řece začínala pomalu opadávat. Chtěl jsem si okouknout ten nebezpečnej brod. Obávanej brod řeky jsem rozpoznal snadno a hned mně bylo jasný, že nemám šanci ho přebrodit. Řeka byla sevřená mezi skalami a voda hluboká, bylo mě jasný, že budu muset plavat.

Vrátil jsem se domů k indiánům a oznámil, že zítra odcházím. Indián mně sice říkal, ať ostanu s jeho rodinou ještě několik měsíců, že potom začnou chodit mezi Kolumbií a Panamou Kolumbijci a bude mnohem jednodušší projít do Kolumbie, ale já jsem měl naspěch, chtěl jsem se dostat na Ohňovou Zemi ještě před přívaly sněhu a moje panamské vízum pomalu propadalo.

K večeři jsme jedli raky, lámali jsme jim krunýře a vyjídali bílé masíčko. Moc toho nebylo, ještě jsem schroustal nožičky i se skořápkovitým obalem, měly trochu jakoby nasmrádlou chuť.

Nebezpečný brod

Ráno po mně idiánka chtěla igelitovou tašku, do které mně dala uvařenou rybu s rýží. Indiánům jsem dal kapsičku na krk s deseti dolarama, aby měli na sůl nebo novou mačetu, což byly asi jediné věci, který kupovali. Z mého dárku měli velkou radost a hned se nabízeli, že mě vyprovodí.

Cestou indián přikázal ženě, ať mně usekne hůl. Když jsem uviděl ten kmen, kterej měl dobrý tři metry, tak jsem se zhrozil. Opravdu si asi o mně mysleli, že jsem nějakej obr. Snažil jsem se nedát nic najevo a používal jsem asi tři a půl metrovou kulatinu z mokrého dřeva jako hůl, k čemuž jsem po několika desítkách metrů potřeboval obě ruce, a těšil jsem se na chvíli, až se indiáni začnou vracet, abych ji hned vyhodil. Ale síly mně došly dříve, tak jsem si tu hůl nenápadně hodil přes rameno a pokračoval v chůzi za indiánama. Trošku jsem začínal zaostávat a indián si všiml, že ten kmen vláčím na ramennou jako Kristus kříž a poručil ženě, ať usekne jinou hůl, která mně později dobře posloužila při brodění řek.

U obávaného brodu jsem si shodil batoh z ramen a šel jsem zkusit hloubku řeky. Dno řeky se prudce svažovalo pod hladinu a po několika metrech jsem nestačil. Naštěstí jsem s sebou měl velkej igelitovej pytel, do kterýho jsem dal asi pětinu všech věcí z báglu, zavázal a přeplaval jsem na druhou stranu řeky. A tak jsem pomalu přestěhoval celej batoh na druhou stranu.

Když plaval přes řeku indián, tak se ho jeho žena držela, protože neuměla plavat, a jektala u toho hrůzou, až jsem ji musel litoval. Po několika dalších kilometrech jsem se rozloučil s indiánama, navzájem jsme si děkovali, oni se mě ptali, jestli půjdu nazpátek stejnou cestou. Až do odpoledne jsem šel širokým korytem kamenitý řeky a opět se spustil déšť. Do deníku jsem si zapisoval orientační detaily, který mně dnes už moc neříkaj.

Zkušenosti čtenářů

tib

proc pises narecim,neumis cesky,

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí