HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na skok v Hongsa

Na skok v Hongsa

Z Th Suang absolvuji divokou jízdu do Hongsa. Prašná horská stezka zanechává po sobě táhlý oblak prachu …Rozhlížím se kolem, jestli náhodou nespatřím cestou mahouty na slonech. Oblast Hongsa je totiž centrem, kde se sloni využívají k těžbě nejrůznějších stromu, např. Pterokarpusu. Sloni jsou tu natolik důležití, že se zde provádějí sloní obřady baasii.

Laos cestou na trh

Nádherné horské hřebeny, zelená údolí a “bohem zapomenutý kraj”. Příroda zde má stále ryzí charakter neponičený ještě množstvím průmyslových zplodin. Kam jen pohlédněte, tam jen sama zeleň a hory.

V guest housu, kde jsem se ubytovala, jsem byla překvapená, že se tam na pár měsíců usídlil i jeden francouzský režisér, který zde připravuje sloní show, jejíž nácvik s místním týmem artistů probíhá v autentických podmínkách zdejšího lesa. Po té bude tato show prezentována taktéž na zdejším sloním festivalu a posléze i ve Francii, apod.

Onen guest house přinesl i další setkání s člověkem, který se snaží zpřístupnit a zviditelnit toto město více turistům. Ačkoliv dříve pracoval jako veřejný úředník v hlavním městě Vientiane, Hongsa si natolik zamiloval, že krok po kroku se snaží budovat síť informací, informačních materiálů a aktivit propagující více zdejší kraj.

Toto setkání bylo zvláštní i osobním příběhem člověka. Společnost, která tolik dbá na rodinu, rodinnou pospolitost a jednotu a na druhé straně člověk, jehož každý člen z rodiny žije v jiné zemi. Silná pouta uvnitř rodiny a opuštěnost člověka …

Autobus odjíždí prý mezi 8-10h. Osmá ranní odbila, devátá taky, o desáté nemluvě. Ale jak pravil jeden usměvavý mnich, jsme v Laosu P.D.R. (Peoples democratic republic) a P.D.R. je zkrátka pro “please don’t rush,” takže zbývá jen čekat.

Nervózně přešlapuji, když jdu opět sondovat informace o odjezdu. Tentokrát z 8-10h je 11h. Zkrátka až bus přijede, tak přijede. Následuje 40h přejezd na jih, Hongsa-Sainyabuli-Vientiane-Pakse.

Kolem druhé hodiny ranní po městě ani vidu, ani slechu mám vystoupit. Je to zvláštní, ale většinou místní dálkovou dopravou nikdy nedorazím na autobusové nádraží daného města. Vždy skončím na nějaké křižovatce, u cedule s označením města, kam mířím, ale centrum či autobusové nádraží v nedohlednu.

Vysazuji batoh, posléze i sebe. Vyhodí se kotouče kabelu, po kterých jsme v buse lezli, abychom se dostali vůbec na sedačky. Nezbývá než opět čekat na nějaký přibližovací autobus.

Přisedá si ke mně místní postarší pán. Následuje typická otázka “where are you from?” Při mé odpovědi na sebe oba vyplašeně koukáme. Docela plynulou slovenštinou na mě spustí, že to je úžasné, že už nemluvil od roku 1988 a jaká je to náhoda!

Dozvídám se, že na Slovensku studoval strojírenství, dokonce se u našich sousedů oženil. Po té, co musels ukončením vysokoškolského studia opustit i bývalé Československo, opustil i manželku s dcerou. Od té doby už o nich nic neslyšel. Kdo ví, kam je vítr zavál.

Nicméně Laosan mi vyrazil dech. Ráno slyším z povzdálí další libozvučné věty: “Je ráno, vstávat”. Tentokrát si už připadám pomalu jak v malé české komunitě na předměstí Pakse. Přisedá si ke mně další bývalý student tentokrát Vysoké školy zemědělské. Jak je vidět, v rámci dřívějšího režimu měli Laosani zajímavé nabídky studií v dalších komunistických zemích. Překvapuje mě otázka “ty Pražanda?” a dál i český místopis, znalost pražských čtvrtí,kultura, apod.

Zvláštní, zároveň i úsměvné, že si člověk popovídá na “místní celnici” s místními úředníky ve své mateřštině.

Místním autobusem se nechám přiblížit do centra Pakse a pak už putuji do druhého městečka v Laosu pod patronací Unesca, do Champasaku.

Dodávka je naplněná, je možné vyjet. S téměř 30 pasažéry, pytli zeleniny, ovoce, košíků slepic a dalších zásobnás čeká zhruba 30 km hodinová cesta do bývalého královského sídla a města žijícího rybolovem a pěstováním kokosových ořechů.

Najednou dodávka uprostřed silnice prudce zabrzdí, 4 chlapi se vrhnou na obklíčení nebohého, snad kulhajícího divočáka, kterého kdosi v křoví zahlédl. Divočák utíká, seč mu síly stačí. Za zadní kopýtka byl lapen a kvičíc pokračuje v cestě s námi. Dodávka už tak praská ve švech, ale to nevadí, důležité je, že jede.

Půjčuji si kolo a uháním směrem ke zříceninám khmerského chrámu Wat Phu Champasak. Jsem plná očekávání. Projíždím okolo vesničky a z celého komplexu, jež se rozkládá ve 3 částech vidím jen dolní promenádu s jezery, střední tvořící dva zámečky s hinduistickými božstvy a třetí odkryje svou náruč asi až po zdolání dlouhého schodiště, jímž jsou jednotlivé části komplexu propojeny.

Laos nejvyssi svatyne Champasak

V hlavní svatyni s nástěnným reliéfem vztahujícím se k hinduistickému mýtu o Krišnovi je uloženo několik Buddhů. Za svatyní naopak je v khmerském stylu vytesán motiv trojjedinnosti hinduistických božstev.

Stavba byla vybudována pravděpodobně v době království Angkor /11.-13.st./, nicméně některé části komplexu údajně pochází už i z doby 6.st. n.l. i po zbylá staletí, kdy byl chrám přeměněn na buddhistický, se dochovaly nesčetné reliéfy a skulptury Višnua, Šivy a dalších hinduistických božstev.

Phu Phasak, vrch, na němž stojí hlavní svatyně, byl odpradávna posvátný. Původní obyvatelé zde uctívali duchy spojené s tímto místem a nedalekým pramenem.

Mystický ráz si toto místo zachovává doposud. A nejen to.

Harmonie, s jakou byl celý chrám Wat Phu vsazen do krajiny, ještě toto mystično umocňuje.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí