Cestopisy a reportáže

Singapur je ostrovní stát, tvoří jej celkem 59 ostrovů. Největší z nich měří na výšku 23 kilometrů a na šířku 42 kilometrů. Ostrov se ale stále rozšiřuje nasypáváním zeminy a stavbami na pilotech.

Bhútán je malé království ležící uprostřed Himalájí, které až donedávna zůstávalo zcela uzavřeno okolnímu světu. Teprve před pár lety se Bhútán otevřel i pro turisty. Ani dnes sice ještě nejsou povoleny individuální cesty, za skupinu se však naštěstí považují již dva cestující.

Krása podmořských zahrad v Malajsii se nedá slovy popsat. S potápěcími brýlemi a šnorchlem jsme toho viděli tolik a přeci ne všechno. Na křišťálové moře, milióny korálových rybek, obrovské želvy a barevné podmořské sasanky nemohu zapomenout. Chci se tam vrátit!

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.

„Proč zrovna do Kambodže? Co tam chcete vidět?“ To byla nejčastější reakce na naši odpověď na otázku, kam se nyní chystáme. Většina lidí věděla pouze to, že Kambodža byla komunistickou zemí a že tam v sedmdesátých letech řádili Rudí Khmerové. Pouze pár nadšenců znalo hlavní důvod naší návštěvy – Angkor.

Po noci strávené v Bangkoku přilétáme do Laosu. Vízum se vydává teprve na hranicích za 30 USD a nebýt Číňanů, kteří neustále bezohledně prezentují, že oni přece nebudou stát ve frontě s ostatními a přitom nemají ani připraveny potřebné dokumenty a fotografie, probíhalo by všechno hladce.

Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.

Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě osm kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.

Všude okolo nás jsou monumentální ledovce. Nejsme ale vysoko v horách – spíš naopak. Vlastně už o mnoho níž ani být nemůžeme, protože sedíme v mořských kajacích, které nás nesou na hladině ledově chladného moře aljašského zálivu Prince Williama.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Svižnými dlouhými kroky ukrajujeme prví metry z devíti kilometrů, které nás dnešní odpoledne čekají. Políčka domorodců přechází v les a zpoza stromu se na nás drze šklebí dřevěná cedule s nápisem „Park boundary“ (hranice parku).  Máme dojem, že tu stojí na špatném místě. Podle našeho názoru by se měla nacházet až za nějakých pět kilometrů – u parkové brány Ciremon. Bohužel není tomu tak a my debatujeme, co dál. Původně jsme chtěli dnes dojít až  ke zmíněné bráně, tam přespat, ráno oficiálně vstoupit do parku a vstupné platit až od zítřka. Buď můžeme zalézt někam do lesa, přespat tam a brzy ráno „dobýt“ bránu nebo zůstat u původního plánu a riskovat, že nám naúčtují vstupné za celý dnešní den a kempovné k tomu, ač jsme v parku zatím vůbec nebyli a ani nic zajímavého, co by za to stálo, neviděli.

Nejčastější asociace vybavující se spojení s himálajským královstvím Nepál jsou Himálaje a horolezci. Ovšem zdaleka nejen horolezci a trekaři najdou v nitru Himálaje optimální a jedinečné podmínky pro svůj sport. S trochou nadsázky lze totiž říci, že na dně himálajských údolí se nachází pravý vodácký ráj.

Michal Houska a Kateřina Hrabětová Z Vídně do Mombasy Prvně krátce zmíním let. Trval přibližně osm hodin a letěli jsme bohužel téměř celou dobu v noci. Je to trochu škoda, protože rádi koukáme co se děje pod letadlem. Ono to je ale vcelku jedno, stejně jsme seděli uprostřed letadla a nic bychom neviděli. Nedřív jsem byl z toho dost rozčarovaný a začal koumat jak si s někým vyměnit místo. Uvažoval jsem i o tom, že někomu zaplatím pár USD za výměnu sedadel. Z toho ale sešlo. Stejně jsme neměli drobné. 100 USD nikomu dávat nebudu :-). Pak jsem se musel smířit s realitou a zůstali jsme sedět na přiděleném bidýlku.

260 kilometrů dlouhý trek územím Jaliů na nejdivočejším ostrově světa naučí mnohému. Přečtěte si, jaké druhy kanibalismu existovaly (či existují?), jak si chránit penis proti zlým duchům a jak daleko i zde postoupila „civilizace“.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Nerasistický kokosář Pouliční prodejci kokosů z dlouhé chvíle osekávají svůj artikl do tvaru tak trochu připomínajícího hříbečky. Jednoho z nich si vybíráme a aby nedošlo k  nějakým tahanicím, ptáme se na cenu. „Padesát,“ říká s úsměvem na rtech černoch o něco málo mladší než jsem já. Asi jsem mu špatně rozuměl. „Padesát,“ trvá si na svém. Ne, to opravdu nemá cenu, a tak se máme k odchodu. „Počkejte, počkejte, kolik dáte? Dvacet?“ Tenhle pán to asi nemá v hlavě v pořádku,  kdo to jaktěživ viděl, aby se smlouvalo na kokosy. „Deset,“ trvám na regulérní ceně a černoch se po chvilce zaváhání chopí nože a ořech otevírá. Tváří se u toho kysele a bručí si pod vousy: „Proč bych vám měl dávat african price, africkou cenu, vy jste přeci  b í l í !“ „My jsme bílí a ty jsi tak trochu rasista, co?“ kontruji. „Já vůbec nejsem rasista, ale z barvy vaší pleti se dá vyčíst, že jste boháči,“ brání se. S nepříjemným pocitem dopíjím a platím. Vím ale jistě, že příště si kokos koupím u někoho jiného. Welcome to Mombasa!